Diana - Epilog
Netušila, jak dlouho leží v sytě zeleném mechu, doufajíc, že je to celé jen sen. Občas kolem ní někdo proběhl, procválal, nebo proletěl. Na stromu už byly vyžehlé vzorky několika transferací, zatím ale statečně držel.
Po chvilce Dianu vytrhl z jejího rozpoložení nezaměnitelný zvuk praskajícího listí a větviček. Oheň. Aniž by se o to nějak snažila, vyskočila ze země a vyrazila pryč, do lesa. Jako by jí to mohlo pomoci.
Ze strany uslyšela nezaměnitelné tepání kopyt, provázené několikerým dalším. Proyxon, jako šílený, uháněl s Lyshiou na neosedlaném hřbetě pryč. Diana se pokusila hvízdnout, pronikavý zvuk se však změnil na trochu ostřejší vydechnutí.
Za ryzákem se řítila pryč skupinka plaváků. Nebylo pochyb, že se Lyshia do poslední chvíle, než se střecha stájí zhroutila, snažila odvazovat a pouštět jednorožce pryč. Proyxon, oslepený všudypřítomným chaosem, Dianu nezaregistroval a tak nesl do bezpečí alespoň Lyshiu.
Výcvikoví jednorožci, jako šílení pobíhající okolo, se stávali snadným terčem ohnivým Centauri. Jeden, s připnutým vodítkem k ohlávce, proběhl těsně před Dianou. Ošetřovatelka ho chytila za vodítko a ačkoliv v následující vteřině letěla vzduchem, nepustila se. Plavák se ještě párkrát vzepnul, než se jí ho podařilo zklidnit.
Naposledy se ohlédla. Spatřila hořící torza budov, skladů a domků, stájí i propracovaných ohrazení a překážek, tvořících podivný labyrint; barevné transferací, míhající se postavy jezdců i pěších, poděšených zvířat a pár zčernalých mrtvol. Přes stromy měla omezený výhled, ale i to stačilo.
Uslyšela praskání ohně, výkřiky.. a vytí nahazovaných motorů. O vteřinu později nad vrcholky stromů vystřelil landspíder, navzdory konstrukci se ho řidičovi povedlo donutit do patnáctimetrové výšky. Kdosi za ním poslal transferací a odsoudil vozidlo k pádu do temnot. Potlačila slzy a pobídla plaváka kupředu, do milosrdné temnoty lesa.
Když míjela hořící vrak, uslyšela známý hlas. Praskání stále sílilo, jak plameny pohlcovaly další a další šišky a měnily je ve zčernalá torza. Plavák se vzepnul a navzdory veškeré snaze jezdkyně odskákal o kus dozadu. V očích rozšířených hrůzou se odrážely lačné plameny.
Někdo tam stále žil a snažil se vytáhnout druhou osobu ven. Černé, rozcuchané vlasy a pleť, která i za normální situace vypadala příliš bledá. Chytil mu svetr, během okamžiku si ho stáhl a hodil na zem, kde se vzňal jasnou žlutí. Z ovládání vozidla vyšlehly plameny a po chvilce explodovalo. Jon se vrhnul proti své vůli vzad, zanechávajíc Casse v jisté smrti, a zjistil, že je sám obklíčený ohněm.
Diana se snažila vymyslet cokoliv, čím by Jonovi pomohla, ale měla dost práce s plavákem, jehož jediným přáním bylo otočit se a utéct někam hodně daleko a ona neměla nic, jen jeden provaz vodítka. Jon se na okamžik přikrčil, pak se odrazil a sám sebe telekinezí vyhodil do bezpečí.
Přistál na zemi, v další vteřině nezvedl a nenásilně, ale rychle se začal přibližovat k Dianě a jednorožci. Po chvilkové snaze o uklidnění plaváka nasedl za ošetřovatelku, která dala jednorožci vytouženou volnost. Vzepnul se, otočil na zadních a byl i s oběma jezdci pryč.
„Taky jsem Akademii chvilku dával pozor, než mě vyrazili,“ prohodil Jon, jakkoliv šokovaný, stále se snažící zlehčit situaci. Diana mlčela. Přitiskla se k Jonovi a nechala plaváka, ať běží, jak umí.
Jak ubíhaly vteřiny, minuty a hodiny, chaos se pomalu vzdaloval a zanechával les napospas mírnému, klidnému dešti. Zázrak, pomyslela si Diana. Poprvé v životě začne pršet, když se to hodí. Plavák, nyní otupěle klusající, stále kamsi běžel a nikomu se ho nechtělo brzdit.
Zlatavou auru nyní vystřídala bílá, milosrdná mlha, zahalující krvavé výjevy. Ohořelé trámy mizely v bílém závoji slz krajiny, páry měnící se v mlhu, slabě syčící tiché requiem pro Hydry. Provazce vody uhasily doutnající spáleniště a umrlý les, padaly na popel nasáklý vodou a odnášely ho pryč. Nehybnou krajinu protínaly černé potůčky utrpení, jako obvaz, který zakryl ránu již zemřelého nešťastníka.
Vítr ustal, jako by chtěl vyjádřit smrt mistryně Fay, té, která se opovážila postavit mocnějším. Houstnoucí déšť rozehnal mlhu a konejšivě oslepil oči každého, který chtěl prohlédnout a dozvědět se více.
Provázky vody stékaly po sežehlých listech, ohořelé kůře stromu a drobnému, ležícímu jednorožci a vypálené mýtině. Snad ho srazila některá transferace, snad smrt majitelky, snad se utopil v chaosu temnoty, navzdory tomu, že ještě trhaně dýchal. Kapky dopadaly na stříbrnou srst, stékaly po bílých žíních a zlatém rohu, o kus dál v rozmáčeném popelu pohřbívaly mrtvou paní i s matným, skelným krystalem s posledními náznaky barvy, jež kdysi bývala zelenou.
Provazce vody se tříštily a stékaly po kusu zvlněného plechu narychlo podepřeném několika prkny, jedinému místu, kde šlo vytušit pár přeživších. Déšť zchladil emoce, zakryl zoufalství a zakryl pohled na okolní scenérii. Utišil i ržání jednorožců bez pána, stvoření, hledajících a snažících se ignorovat okolní svět. Utlumil vytí akků a poslal je spát do mokrého popela.
Pak přišel večer a všechno zahalil rouškou tmy, kterou neprohlédly ani shadowské oči.
K ránu se déšť utišil a vrcholky stromů rozševelil mírný vítr. Na skále uvádějící Štítové hory se rozhořel jasný oheň a zaplašil neproniknutelnou tmu. Živel, ač tak ničivý, přece jen byl znovu požádán o pomoc. Plavák poslušně zahnul a vyškrábal se do strmého svahu.
Diana spatřila jednoho z uklízečů, jak přikládá a snaží se přinutit prokletý živel ke spolupráci. Maják, nepřehlédnutelný symbol života a jeho shromaždiště, na vyvýšeném místě, aby nebyl přehlédnut. Čekali. Po necelé hodině se objevila Lyshia s kruhy pod očima a stejně otupělý ryzák. Přivítala se s ním, ale stačil jediný pohled, aby veškeré možné nadšení opadlo; z Jonova pohledu nebylo obtížné vyčíst, že on o Stormyho přišel.
Objevily se ruce, které stáhly apatickou Lyshiu ze hřbetu a jemně ji položily na zem. Byla v šoku; nevnímala nic a nikoho, o chvíli později zase byla samá nesouvislá otázka.
Co dál?
Jon nadhodil, že by mohli ukrást loď a odletět, nebo by mohli najít nějakou poškozenou a opravit ji. Nebyl to problém, šrotu i vcelku nepoškozených plavidel se kolem zničených stájí povalovalo hodně, nikomu se ovšem nechtělo vracet.
Pak někoho napadlo se rozhlédnout. Rozednívalo se, po okolí se začínaly rýsovat špičky stromů a jakýsi oblý předmět, prosvítající za nimi.
Dopoledne uhasili oheň, naskládali se na dva plaváky a Proyxona. Každý z nich se ze skály naposledy ohlédl za svým dosavadním životem; někdo se slzami, jiný s odhodláním jít dál. Pak se skupinka jala slézat svah a vydala se k opuštěné lodi.
„Kurz.. kurz..“ opakoval Jon nad seznamem stovky jemu neznámých soustav, neschopen si některou z nich vybrat.
„Něco vyber,“ odpověděl mu uklízeč v sedadle kopilota. Jon s tichým ‚to se ti řekne‘ stále zíral do svítících písmenek a slov.
„Osmá odzadu,“ ozvala se Diana, společně s další ošetřovatelkou starající se místo jednorožců o Lyshiu, která na monitor vůbec neviděla. Jon si povzdechnul a odpočítal název. Poznamenal si ho a odstartoval.
Loď prořízla vzduch, zastínila vycházející slunce a vezla své pasažéry vstříc jejich osudu.
Komentáře
Přehled komentářů
Ber si to z té lepší stránky - až teď narazíš na něco ráže Sophiiny volby, bude se ti to číst samo!
No jo, holt, krátké povídky nemám na psaní ráda. Vlasně.. tohle měl být původně krátký příběh, ale roztáhl se na 80 A4, při čemž je těch prvních 60 o ničem a posledních dvacet taky;-)
Teda...
(Elfairy, 22. 11. 2008 15:46)Uf! Že jsi mi ale s tímhle dala zabrat, se vším... A to lyrické líčení není špatné, ani mi tam nevadilo. Teď vidím, jak ti padá brada...
Copak?
(Proxim, 22. 11. 2008 19:34)