Diana III. - dokončení
Po půl hodince obíhání sloupů a rozžehnutí poslední louče v chrámu se Cassandra konečně zastavila a prohlédla si svoje dílo. Matná plápolavá záře osvětlovala celou obrovskou místnost i včetně stropu asi čtyřicet metrů nad zemí. Cassandra se podívala nahoru a hledala místo, odkud přišli. Zjevně to byl jeden z ochozů, ten nejvyšší. Teď se ale nestačila divit. V jednom místě jakoby stěna a částečně i strop místnosti utrpěl zásah nějakou výbušninou.
Ochoz byl rozmlácený a kousky ho chyběly, v jednom místě to bylo téměř dvacet metrů. Ze stropu se odlámaly šedé mramorové desky a napadaly na zem. I stěna vypadala poničeně a Cassandra si s jistou dávkou ironie uvědomila, že kdyby Proxima nespadla na jediný převis po celé délce ochozu, došly by do slepé uličky a dolů by se nikdy nedostaly.
Chvíli tam tak zamyšleně stála a uvažovala, co by takhle masivní poničení mohlo způsobit. Výbuch. Ale proč? Nálet? Invaze? Ale koho? Na TX5 se válčilo naposledy v prvních Mezních válkách hned po pádu Pegasi Centauri… i když občanská válka to tak úplně nebyla, trvala jen pár dní. Stačilo to na kompletní čistku „stříbrného rodu“, jak se Pegasi často přezdívalo. Spousta Centauri se jich bála a proklínala je. I Cassandra v sobě se zděšením nacházela střípky předsudků a podvědomého strachu z tohoto rodu. Nejdřív to byla samotná Pegasi, po které dostal celý rod jméno, potom Victory Centauri, jediná svého času zcela oficiálně Alfa a ne jenom temná Centauri jako většina ostatních. Cassandra si povzdechla. Občas byl znát rozdíl mezi temnými Centauri a Alfami jen podle jména.
Tlumený úder ji okamžitě vrátil do reality. Než se stihla otočit, dveře na opačném konci chodby se tiše otevřely. Koutkem oka zaregistrovala, jak Proxima o kus dál neslyšně zapadla za jednu z obrovských soch a ona sama tak učinila o dvě vteřiny později.
Ze dveří vyšla postava celá zahalená v černém. Ani si nemusela sundávat kápi z hlavy, aby Cassandra bezpečně poznala Danalis. A sakra…
***
A sakra… Proxima se rychle schovala za sochou a přehodila si kápi přes hlavu. Její blond vlasy nebyly zrovna vhodné maskování a o zářících očích se dalo říct to samé. Na chvilku zauvažovala, co by se stalo, kdyby všechna světla zhasla. Danalis asi ve tmě tak dobře nevidí… škoda, že to byl jen nápad, pomyslela si hořce. Neměla jak pochodně uhasit. Neovládala tu Sílu. A byla jich tu snad stovka, takže ani mechanické zhasnutí nepřipadalo v úvahu.
Danalis pozvedla ruku a utvořila zářící kouli plnou smrtící energie za silovým štítem, kterou vzápětí vyslala na výzvědy. Proxima se ještě víc skryla do stínu za sochou a doufala, že se koule nevydá jejím směrem. Zkoušela co nejvíc zakrýt svou mysl, zpomalit dech a tep a nehýbat se. Bez schopností to sice ani zdaleka nebylo ono, ale nejspíš se to nějak projevovalo. Koule bez zájmu proplula kolem její sochy, aniž by ji nějak podrobněji zkoumala, a prudce se vydala na opačnou stranu chrámu.
Proxima nemusela nijak sáhodlouze uvažovat, aby si dopočítala, že se Cassandra nějakým způsobem prozradila. Na okamžik zalitovala, že ztratila blaster a nemůže nic dělat, i když by proti Danalis stejně neměla šanci. „Ne….“ Slabý šepot, znělo to jako Cassandra. Proxima si s hrůzou uvědomila, že ztratila soustředění a opět se odstínila, co to dalo. Koule teď směřovala přímo na Cassandru.
Proxima netušila, jak dobrá je ta Hydra telepatka. Ale zjevně byla docela schopná, protože koule kolem její skrýše jen pomalu, téměř pátravě proplula, a vydala se dál. Mířila teď ke dveřím na opačné straně. To znamená, že za chvilku mě může vidět z boku. A na druhý straně je Danalis. Fakt skvělý.
Proxima se co nejnenápadněji vtiskla mezi dvě mramorové postavy snad znázorňující nějaké mistry a doufala, že se koule nebo ten bastard nerozhodne podívat se ze špatného úhlu. A nepříjemně ji zamrazilo, když zjistila, že koule se k tomu chystá.
Zářící nehmotný nepřítel se kousíček po kousíčku přibližoval k osudné pozici. Pak se jakoby tázavě zastavil ve vzduchu a pár vteřin tam zůstal viset. Náhle s sebou Danalis prudce trhla. Proxima to ze své skrýše nemohla vidět, ale jasně spatřila kouli rozlétávající se opačným směrem a nabírající slušnou rychlost. A taky Danalisin výkřik „Ty špinavej bastarde!“
Chrámem otřásl výbuch. Hydra v poslední vteřině uskočila dozadu, ale střepiny ze sloupu by nedokázala vykrýt ani se Sílou. Bylo slyšet jen děsivé zaječení a sténání, jak se Cassandra válela po zemi setrvačností pryč.
Ty bastarde!! Proxima už nic neřešila a vyskočila ze svého úkrytu. Tohle si Danalis odskáče! Na okamžik jakoby v sobě cítila svůj hněv přímo hmatatelně a automaticky se chtěla odtáhnout. Tohle už měla najeté docela dobře.
Rozhořčení nad smrtí Cassandry bylo tentokrát silnější, než na co byla Proxima připravená. Nechala v sobě ten hněv zuřit o vteřinku déle, než obvykle, ale do podvědomí se ho už zatlačit tak úplně nepokusila. Jakoby na zavolání se totiž Cassandřin světelný meč zvedl ze země, kam se zakutálel, a vyrazil proti Danalis. V letu se aktivoval a odpadlá Centauri ho jen tak tak rozsekla dřív, než jí stačil nějak vážněji ublížit.
Já zase cítím Sílu! První myšlenka, první impuls. Jen tak si zkusila telekinezi ještě jednou. Nikdy ji tak úplně neovládla, tak co se to najednou….? Jedna z gigantických soch se utrhla z podstavce a zamířila na Danalis. Opět jen těsná obrana. Proxima na okamžik zaváhala. V jejím nejhlubším svědomí se rozpoutala bitva. Mám, nebo radši ne? Chceš tu krysu nechat jen tak uprchnout? Nesmíš se přímo poddat hněvu a nenávisti! Nikdy! Danalis tě málem zabila! Stejně si nepomůžeš, přežije jen jedna z vás! Ne! Ještě můžeš zdrhnout! „Neeee…“
Víc myšlenek včetně těch Cassandřiných už svést svou bitvu nestihlo, protože rozhodla její povaha. To bude v pohodě, já se pak zase vrátím… Zesílila si mentální bariéry na maximum a v duchu se v případě přistižení rozloučila s řádem Centauri. Vystoupila ze stínu sochy naproti Danalis a nechala se vést svými tak dlouho potlačovanými pocity…
Docela ji překvapilo, kolik moci získala, když se poddala hněvu. Jejím transferací se teď Danalis bránila jako sobě rovným a ani náhodou se už nedalo mluvit o „krytí s přehledem“. Temná strana procházela celým jejím tělem až do konečků prstů s výjimkou malé části kdesi hluboko v podvědomí. Ta malá přeživší část osobnosti Proximy teď jen vskrytu doufala, že mentální bariéry nepovolí. Smutný to příběh, takhle skončit….
Proxima pochopila, že transferacemi Danalis nedostane, na to byla ta krysa moc dobrá. Vytáhla světelný meč a ladným saltem skočila ne svému úhlavnímu nepříteli. Stříbrná čepel se střetla se zlatou, po dvou vteřinách je Danalis strhla do otočky. Rozpoutal se smrtící souboj.
***
Jediná vteřina. Jeden okamžik. A mají mne. Je mi to všechno hrozně líto, ale co jsem mohla dělat? Neriskovat a nechat Proximu zemřít? Ne. To bych nedokázala…
Proč jen bývá smrt tolik bolestivá? Jak dlouho to ještě bude trvat, než mi srdce přestane bít a zemřu? Připadá mi to jako věčnost. Nebylo by však vhodnější alespoň teď, pár minut před mým koncem, přejít na jiné myšlenky?
Tallo, Dewlano, kdokoliv. Pokud někdy projdete tímto místem, nechť všichni ucítíte to, co já. Spatřete mýma očima Danalis, tu postavu nahoře i Proximu. Ona to nemyslí špatně, prosím, věřte mi to. Světlou stranou Alfy zlikvidovat nelze. Já si to nehodlala připustit, a proto musím zemřít. Snad je ale lepší to než projít ohněm temné strany. Pro mne určitě. Kdo ví… třeba to jednou někdo zastaví. Vždy, když hýbou dějinami Pegasi, světlo ustupuje a pak se zase rodí. Když ne Proxima, snad je někdy porazí mistryně Fay nebo jednou Lilianne…
Prosím, přehrajte si v duchu moje myšlenky a odneste si, co se vám zdá důležité. Já už nic z toho potřebovat nebudu. Prosím, nevyložte si to špatně. Je mi to hrozně líto, ale opouštím vás. Nechť vás provází Síla!
A lituji toho vlastně? Kdo ví….
***
Danalis couvala a kličkovala mezi sochami v chrámu a snažila se prorazit obranu Proximy a jedním ladným úderem vše ukončit. Jenže Shadow byla vždycky o kousek rychlejší a stihla se pokrýt. Tedy pokud Danalis vůbec pustila k útoku. Obě se točily, skákaly salta a různě prokládaly jiné prvky se Sílou, vzájemně na sebe útočily… a obě se začínaly unavovat.
Proxima cítila, jak v ní oheň hněvu slábne. Musela se trochu odklonit, jinak by byla zničena. Přece jenom, Proxima byla temná Centauri a ne Alfa, aby tohle dokázala vydržet a mít z toho mít užitek po delší dobu. Jasný oheň v jejích očích kousek po kousku vyhasínal… Ne! Opět přestávala být pro Danalis rovnocenným soupeřem. Udělala chybu a chvilku se nezmohla na nic jiného, než couvat a krýt se.
Ruku v ruce se ztrátou moci také šla ztráta samotného kontaktu se Sílou. Opět přestávala odhadovat Danalisiny údery, cítit hrozící nebezpečí a spoustu dalších věcí. Stále více vědomí přenášela do přítomnosti, až proti Danalis zase nakonec stanula ta stará Proxima, která se s ní střetla naposledy. Ta Proxima, která proti Danalis neměla šanci.
Proxima byla v otočce rychlá, ale ne dost. Jakmile zaregistrovala úder směřující na rameno, bylo jí jasné, že se nestihne dotočit a úder vykrýt. Zkusila poslední možnou obranu. Skrčila se a doufala, že Danalis nestihne včas zareagovat a meč jí přeletí nad hlavou. Spletla se. Danalis mohla používat Sílu naprosto bez problémů.
Snad ani nevykřikla, jen otevřela ústa, když se jí zlatá čepel zaryla do ramene. A z posledních sil strhla svoji vlastní čepel jako kryt proti Danalisině. Ta to zjevně nečekala a Proximě se podařilo přetlačit levou rukou její čepel a couvnout dříve, než jí laser stihl způsobit smrtelné zranění. Pak Danalis zvedla ruku a Shadow odletěla dozadu, tvrdě přistála na podstavci ze zničené sochy a vyrazila si dech. Danalis to zřejmě nehodlala ukončit tak rychle.
Krysa hnusná, pomyslela si Proxima, ale hněv už z ní vyprchal. Zbyla jen prázdnota… a chladné pocity selhání. Já jsem ti to říkala, ozvalo se svědomí – Livia, její nejstarší a původní já, roky už jenom buzerace té mladé Centauri, která ji vytlačila do koutků mysli. Proxima v sobě všechny světlé hlasy umlčela. Teď na ně opravdu neměla náladu.
***
A sakra! Přesně tohle teď nepotřebuju! C.J. se krčila na ochozu a s napětím sledovala právě probíhající bitku. Ne! Tyhle dvě se nikdy neměly potkat! Doufám, že tentokrát zbyde sekaná z Danalis. Proxima nesmí zemřít! Copak si to ten bastard neuvědomuje? A nebo je Danalis tak hloupá, že si myslí, že může beztrestně porušovat rozkazy Temné lady?
Krčila se ve stínu jednoho z ochozů a shlížela na dvě znepřátelené bojující postavy. Proxima na ní nemá, prolétlo C.J. hlavou. Kdyby byla Alfou, toho bastarda by nečekal příjemný konec. Ale takhle… bez výcviku, bez praxe, bez nejmenšího ponětí o Alfských taktikách boje a podrazů, nemá ta Shadow nejmenší šanci zvítězit. Je to sakra mocná temná Centauri, ale ne Alfa. A Alfy v přímých soubojích s Centauri vítězí.
***
„A sakra! Už se bojuje!“ Talla také slabě ovládala Cassandřiny schopnosti, ale ani zdaleka ne tak dobře. K lokalizaci souboje ovšem rozsáhlé telepatické schopnosti třeba nebyly. Celým komplexem i Sílou v širokém okolí otřásaly temné transferace, které by bez problémů rozpoznal i ten nejmizernější učedník z Akademie. „Rychleji už to nejde!“ zaječela Bastilla od řízení.
Člun se zařváním motorů zaletěl do jeskyně a vzápětí narazil do jedné ze stěn. Bastilla zaklela a vyhodila motory. Loď se otočila do protisměru a ještě párkrát udeřila trupem do stěn, než se zastavila. Bastilla vyskočila ven následovaná ostatními a rozběhla se do hlubin jeskyně.
Po chvilce převzala vedení Talla. I když neznala přímo tohle místo, byla tu doma a jakési ponětí o jejich pozici měla. Chvilku plavali, pak běželi do schodů, pak se plazili jakousi šachtou.. Zdálo se, že Talla cestu co nejvíc zkracuje, což mělo za následek, že někteří fyzicky méně zdatní členové začali odpadávat.
***
Diana se na schodech proti svojí vůli zastavila a snažila se opět popadnout dech. V boku jí ostře píchalo a připadalo jí, že jí každou chvíli shoří plíce. Kdyby tu tak byl Proyxon… Nadechla se a znovu se rozběhla. Ostatní jí už zmizeli z dohledu, stále však slyšela jejich kroky. Snad je ještě dožene.
Vyběhla schody, přelezla kamennou zídku a ocitla se v zatopené jeskyni. Další. Kolik tu mají různých přehrádek? Spatřila Jona, jak supí za ostatními na druhý konec jeskyně v závěsu za Bastillou. Oba dva už začínali zaostávat. Jako já, pomyslela si Diana a vběhla do vody. Uběhla sotva deset kroků…
Kamenité dno se pod ní propadlo. Stačila se akorát nadechnout, než zmizela pod vodou. Vzápětí se za ní balvan, na který před tím šlápla, zavalil, a Diana zůstala pod vodou uvězněná. Byla v jakémsi zatopeném průchodu pod úrovní předchozí jeskyně. V dálce zahlédla vzduch a okamžitě se tam vydala.
Diana měla dojem, že už se každou chvíli musí udusit. Zdálo se jí, že jí plíce vybouchnou, naštěstí se ale dostala k východu včas. Vystrčila hlavu nad vodu a zhluboka se nadechla. Už bylo načase. Chodba se tu ohýbala nahoru a dál pokračovala už suchá. Diana si dala minutku pauzu, načež se opět rozběhla dál.
***
„Diano!“ Jon se zděšeně otočil, akorát, aby spatřil svoji nejlepší kamarádku zmizet pod hladinou. Bastilla se taktéž otočila a nejspíš spatřila to samé, protože se vzápětí rozeběhla s Jonem zpět. Navzdory únavě k místu neštěstí dorazila jako první. Poklekla a rukama přejela kámen, který zapadl do dna…
„Bacha!“ stihl Jon akorát zařvat, než ho paralyzující transferace odhodila stranou. Tedy, Bastilla ji částečně neutralizovala na paralyzující. Kupodivu dokázala současně pokrýt i sebe. Zpoza zatáčky se totiž vynořil černý hřebec se „spiritovskou“ hřívou a zamířil si to k nim. Clona nad celou oblastí zakolísala… a pak zmizela, jakoby nikdy neexistovala.
Spirit se vzepnul a předními odhodil Bastillu od sebe. Shadow v mžiku vytáhla světelný meč, ale hřebec ji odkopnul včas, takže mu stříbrná čepel neškodně přeletěla před krkem. Bastilla přistála po zádech na jednom kusu skály vyčnívajícím nad hladinu, ale dokázala uhnout další transferaci včas. Jon se zuřivě snažil jakkoliv pomoct nebo se pohnout, ale nešlo to. Mohl se jen dívat.
Bastilla úspěšně uskočila dalším dvěma transferacím, ale byla jen otázka času, kdy ji Spirit sejme. Shadow po něm jakoby v zoufalství hodila svůj světelný meč a hřebec se vzepnul, aby zbraň kopyty odrazil. Správně si spočítal dráhu letu meče a odkopnul jeho jílec, ale na okamžik přestal sledovat Bastillu. Přesně na ten okamžik, kdy skočila salto a přistála vraníkovi na hřbetě.
Spirit začal řádit jako šílený, Bastilla se mu ale nějakým způsobem držela na hřbetě. Jednou rukou se pustila a vytáhla odněkud z boty malou, ale efektivní dýku. Spirit byl vůči ní takhle bezmocný. Jediná dobře mířená rána… a bylo by po všem.
Jenže hřebec neměl v úmyslu nechat se zabít. Prudce vyskočil a v letu provedl tak akrobatický prvek, že ho sám skoro neustál. Bastilla s vynaložením všech možných způsobů nespadla, ale dýku musela pustit z ruky.
Jon začal pomalu pohybovat konečky prstů. Už to šlo. Za pár okamžiků ustávalo brnění i v druhé ruce a Jon se po milimetrech začal natahovat ke svému blasteru, který při zásahu transferací upustil a teď ležel jen metr od něj. Snažil se být při tom co nejnenápadnější, protože Bastilla nebyla v situaci, kdy by mohla případně Jona krýt. Už jen pár centimetrů…
Spirit se náhle prudce otočil a při tom vyhodil zadními. Trik, který nemohl Bastillu vyvést z rovnováhy, pokud by při něm Spirit ovšem neuklouzl na kamenech. Vraníkovi to podjelo a švihl s sebou do vody. Bastilla udělala nedobrovolně to samé a přistála dva metry od hřebce, který se teď nacházel mezi ní a Jonem. Shadow i jednorožec se oba v mžiku opět vyškrábali na nohy. Oba se chvíli nekryli. A oba po sobě ve stejnou chvíli bleskově vypálili transferaci. A Spirit byl rychlejší.
Bastilla, orámovaná modrým světlem, odletěla deset metrů a bezvládně přistála na suchou zem. Spirit byl rychlejší docela o dost, protože ještě stihl odrazit poslední transferaci Bastilly v jejím životě a vítězoslavně zařehtat. Dorazit toho kluka už nebude problém.
V tomhle se ale Spirit šeredně spletl. Jon sice nebyl žádný válečný hrdina, ale tohle by dokázalo spustit obranné reflexy u každého. „Chcípni, ty bestie!!“ Jon se v mžiku natáhl po blasteru a křečovitě stiskl spoušť. Ani nemusel mířit, Spirit od něj stál jen kousíček a neměl čas nijak zareagovat. Asi po pět vteřin držel Jon prst na spoušti, než se mrtvý hřebec sesunul do vody a ohodil Jona krvavou sprškou.
Jon odhodil blaster, zvedl se ze zkrvavené vody a doběhl k Bastille. „Jone…“ zašeptala. Nic víc už se od ní jmenovaný nedozvěděl. Žár jejích jantarových očí pohasl. Zemřela technicky nejnadanější ze Shadowů. Jediná členka tohoto rodu, která průměrně ovládala telekinezi. A snad jediná, která by dokázala teoreticky porazit Danalis. Jon klesl na kolena vedle ní. Už neměl sílu nic dělat.
***
Už ani nepočítala, kolikrát byla telekineticky odhozena nebo sundána nějakou slabší transferací. Proxima uvnitř opět žhnula, ale ze všech sil se to snažila maskovat. Jen ať Danalis přijde trošičku blíž… Bylo to zvláštní, ale už ani necítila bolest. Snad důsledek šoku, snad nějaké transferace. Ale bylo jí to jedno. No tak, Danalis, pojď blíž…
Na okamžik se k ní Danalis přiblížila, proč, to Proxima raději nechtěla vědět. Pozvedla proti ní ruku a opřela se do zbytku hněvu. Vznešená Alfa vzápětí odletěla pryč a zastavila až o nejbližší stěnu. Nejenom z výrazu šílených modrých očí Proxima poznala, že tohle asi trochu přehnala… Danalis se zvedla a aktivovala světelný meč. „Ty šmejde… myslíš si, že si mne můžeš dovolit co chceš?!“
„Neeeeee! Ty bastarde, nesmíš ji zabít!“ Někdo další seskočil na chladné dlaždičky a snažil se Danalis zastavit. Proxima pootevřela matné oči a prohlédla si ji. Při Síle… vždyť to je únosce Lillianne. Ta co ji mohla zabít, ale neudělala to. Teď to ale bylo Proximě celkem jedno. Doufám, že z Danalis nadělá sekanou…
„Nepleť se mi pod nohy!“ Danalis odpoutala pozornost od Proximy ležící na zemi a propálila nově příchozí pohledem. „Ty se mi nepleť pod nohy!“ zaječela na ni ta druhá a elegantním saltem skočila blíž. „Co si myslíš, že jsi, C.J? Nic než malej mizerném bastard!“ C.J. už se podle všeho začínala dopalovat, stále ale udržela svůj hlas klidný.
„Nechtěj mě naštvat, Danalis. Máme rozkazy. Neskončila bys dobře.“ Druhá Alfa se pohrdavě ušklíbla. „Nejsi nic než jen stín Alfy Ariane! Jen slizkej červ, co se jí plazí u nohou!“ C.J. na tohle neodpověděla. Pozvedla ruce a vyslala proti Danalis kaskádu červeného světla. Bývalá Centauri jej pohrdavě odrazila a zaútočila sama.
Proxima neměla ponětí o čase, ale zdálo se jí, že bitka probíhá snad hodiny. A také jí došlo, že pomalu, ale jistě umírá. Bez lékařské pomoci… netroufala si odhadovat, jak dlouho ještě vydrží žít. Schytala spoustu transferací a určitě měla něco zlomeného, to však nebylo podstatné. Ani zranění na rameni nevypadalo smrtelně. Při jedné ukázce telekineze ji Danalis prohodila nějakým sklem a Shadow dost krvácela pořezaná od střepů. Jednoduchý, efektivní a pěkně blbý způsob, jak zemřít. Zvlášť pro takhle nadanou mistryni Centauri, jak to o ní Arinne ráda prohlašovala. Arinne… proč ji tohle jméno vlastně napadá? Ani nevěděla. Ale z nějakého důvodu jí to jméno samo vyplynulo na mysl…
Zavřela oči, ale stále slyšela zvuky tolik charakteristické pro jednotlivé druhy transferací. Pak se ozvalo ještě něco dalšího a Proxima z posledních sil otevřela oči. Spatřila Revana a Tallu přibíhající otvírajícími se dveřmi dovnitř. Ze stropu na druhé straně chrámu se odlomilo několik těžkých kamenných bloků a snesla se dolů čtveřice okřídlených bytostí. C.J. se vítězoslavně zasmála. „Prohrála jsi, Danalis.“ Pozvedla ruce ke klenutému stropu. Clona, která stínila celé okolí, zakolísala, a rozpadla se.
Revan pozvedl ruce a na Danalis se snesla záplava zeleného světla. C.J. využila její chvilkově obrácené pozornosti jinam a proběhla zpět k místu, odkud skočila dolů. Když míjela Proximu, tiše zašeptala „ještě se uvidíme“ a pak zmizela v temnotě stejně náhle, jako se objevila. Proxima, ke které se opět vrátila Síla, se snažila s její pomocí zacelit alespoň ty nejhorší rány. Upadla do jakéhosi transu, ani nestíhala sledovat nastávající souboj.
***
Co to…? Lilianne s sebou mírně škubla. Opět se probouzela do absolutní temnoty, tentokrát však bylo cosi jiné. Mohla pohnout rukou, nohou i hlavou a vůbec se neunavila. Jakoby… opět cítila Sílu! Tohle poznání jí projelo jako blesk. Opatrně zkusila telekinezi na jeden z tisíců kamínků na chladné zemi. Úlomek se poslušně zvedl a zakroužil nad spoutanou Lily. Ta už však vzápětí spoutaná nebyla. Zpřetrhala provazy a osvobodila se.
Po chvilce jakoby začala ustupovat i temnota. Lilianne matně vycítila boj nedaleko od ní. Bylo jí však nad slunce jasné, že v tomhle stavu by moc platná nebyla. Její oči matně rozeznaly jakýsi předmět o kus dál. Doběhla tam. Blaster. Kde se tady vzal? Spadl odněkud? Lilianne upřela oči nahoru. V dálce se rýsovala světlá skvrnka, díra ve stropě. Lily sebrala zbytky sil. Odrazila se… a skočila.
Netušila, jak dlouho to trvalo, ale nakonec se její ruce dotkly okrajů uzoučké díry. Protáhla se ven a vylezla na vzduch. Téměř ji to světlo oslepilo. Nebyla zvyklá na den, ani na svůj podivný stav. Teď už byl ale se vším konec. Lehla si na zem vedle díry a nabírala další síly. Netušila, co má dělat. Napadlo ji jen jediné – zavolat telepaticky Arifu, svého pegase.
***
Danalis byla zatraceně mocná. Na Revanův vkus až příliš mnoho. Docela mu dávala zabrat a to byla pod přímým útokem jeho a pěti spojenců. Snažil se odrážet červené blesky a nemyslet při tom na zlobu a hněv. Jenže tahle situace k tomu zatraceně sváděla. Přenesl na Danalis veškerou pozornost a poslal po ní sérii nelineárních transferací. Mrcha, vykryla. Ups.. Ještě větší mrcha. Obrátila ji proti Talle.
Revanovi vyšel jen jeden možný výsledek, jak může tohle všechno skončit, a rozhodl se zakročit. Zaútočil na Danalis ještě jednou a donutil ji o kousek ustoupit. Wendy, jedna z těch okřídlených bytostí, poslala proti Alfě bílý blesk, zřejmě však výsledek společné práce všech čtyř. Danalis odrazila…. Nedalo se mluvit o hladkém krytu, ale odrazila. Přímo na Revana samotného.
Revan stihl akorát tak uskočit, aby ho nezasáhly střepy sochy, za kterou se schovával, a odletěl vinou tlakové vlny o kus dál. Ne, není nás proti Danalis šest, jsme tři. Ti čtyři andělé nebo co to je bojují společně. Na okamžik se soustředil na zachraňování sama sebe… a přestal myslet na Tallu.
Nikdy na ten okamžik nezapomene. Talla byla mladá učednice, a ani náhodou tak zkušená jako on sám. Ne dost na to, aby prohlédla Danalisinu lest. Jedna klamná slabá transferace v beta spektru, třebaže prakticky nekrytelná. Talla podvědomě uskočila na druhou stranu sochy… kam vzápětí přiletěla transferace mnohem silnější a smrtící. Bylo slyšet jen zaječení, zvuk tříštěného mramoru a tupý dopad učednice orámované aurou smrtícího světla.
Revan cítil, jak v něm vře hněv. Zabila Tallu! Vykoukl zpoza svého úkrytu a vrhnul se do zběsilého protiútoku. Už se nekryl, ale Danalis stejně neměla čas jeho chyby potrestat. Stejná reakce přišla i od těch čtyřech nahoře. A proti pěti rozzuřeným nepřátelům jedna Alfa šanci prostě nemá.
Jedna Alfa ne, dvě však ano. Revan jen s hrůzou sledoval, jak se skrz stěnu prořítila Alfská stíhačka a nelidsky přesnou laserovou palbou sundala okřídlenou rudovlásku. Oběť nestihla ani mrknout. Pokusila se ještě zabít dalšího, ale zbytek se už poučil. Wendy přistála na ochozu a dalším bílým bleskem palbu neutralizovala, Sid se snesl dolů a unikl tak pozornosti pilota a Renny měl prostě štěstí – žádná ze střel ho nezasáhla.
Stíhačka se naštěstí neotáčela ani nepodnikla žádný další výpad. Pouze lasery rozstřílela už tak poškozený strop
a v jednom místě si vytvořila volný průlet, kterým vzápětí zmizela. Revan se probral jako první. Navzdory psychickému vyčerpání, které ho transferace stály, znovu na Danalis zaútočil.
Alfa to nečekala. Vteřinku zůstala civět za stíhačkou a ten silový štít postavila spíš reflexivně. Každopádně ho Revan roztříštil a Danalis musela couvnout. Sid ještě poslal po Danalis jeden bílý blesk, na víc se trojice nezmohla. Zdálo se, že je smrt jednoho z nich zasáhla více, než by Revan čekal. Inu, trvalé vazby na jiného člověka se občas nevyplácí.
O vteřinu a tři transferace později však napadl Revana závažnější problém.
Zůstal sám.
Proti pravděpodobně nejmocnější Alfě galaxie.
***
Těžko se to popisovalo. Ležela na studené podlaze, napůl mrtvá, napůl živá, se schopnostmi, které neobsahovaly léčitelství a se směsicí různých pocitů. Nebyla už v bezprostředním ohrožení života, z toho si pomohla, ale tím to haslo.
Ztěžka upřela pozornost na bitvu. Nešlo to, nějak ztrácela kontakt s realitou. Znovu se pokusila zaostřit. Nešlo to. Nakonec to vzdala a pokusila se na celou situaci podívat skrz Sílu. Alespoň tohle ji nezklamalo.
Revan a Danalis. Dva poslední bojeschopní v širokém okolí. Revan byl slabší, ale zoufalými téměř sebevražednými útoky zatlačoval Danalis do kouta. Lépe řečeno… k Proximě. V těhle troskách už se asi něco jako kout vůbec nevyskytuje…. Proxima v duchu zkontrolovala všechny své zbylé síly. Nic moc, tak ne jednu podprůměrnou transferaci a pak okamžitá smrt. Tím by Revanovi asi moc nepomohla.
Danalis stále couvala, Revan však rychle ztrácel síly. Ne! Musí něco udělat! Nesmí nechat bratra zemřít… ale jak? Telekineze vymizela, na transferaci síly neměla nic dalšího ji už nenapadalo. Možná…
Ze zbytků sil pozvedla ruku a namířila ji na Danalis. Alfa k ní stála zády a zdálo se, že ji už nevnímá ani jako tu nejmenší hrozbu. Kterej blázen by se taky v mym stavu o něco snažil, blesklo hlavou Proximě. Možná že to bude poslední myšlenka jejího života, ale musela to zkusit. Už jenom kvůli tomu, kolik tady kvůli mně padlo životů.
Danalis zaječela a překvapeně s sebou škubla, když se jí dotkl zvláštně ozářený fialový pramen světla. Nebyla to však klasická transferace, ale most, po kterém mohla Proxima Danalis její sílu prostě vyrvat a ukrást. Jedna z temnějších schopností, ale účinná. Snad po deseti vteřinách, nebo po ještě delší době, se mrtvá Danalis bez životní energie zhroutila k zemi.
Nevítězí mocnější, ale větší podrazák, bastarde. Tohle byla poslední věc, která Proximě bleskla hlavou. Propadla se do jakéhosi stavu, ale věděla, že už nezemře. Ukradená síla Danalis zatím postačovala k odvrácení okamžité smrti. Nepostačí věčně, ale určitě ji udrží při životě do doby, než ji Revan dostane na nějaké lékařské zařízení.
A než ji vyrazí z Akademie.
***
Jakoby se probrala ze snu. Dewlana potřásla hlavou a snažila si vzpomenout, kde to je a co tu chce. Seděla na hřbetě svého jednorožce a cválala s ním tryskem.. kam? Mio zřejmě myslel na to samé, protože nechápavě zastavil. Dewlana se rozhlédla okolo. Byla už téměř u podzemního komplexu chodeb, staré Akademie, než se přestěhovala na TX3. A pomalu se jí už vybavovalo, co tam chtěla dělat.
Bleskově otočila Mia a ten se rozběhl domů. Lotos nechala na ošetřovně po boku Casse nalezeného v jeskyni, a sama se vydala pozabíjet zbytek týmu. Ještě že je tahle strašná noční můra pryč. Jak je možné, že se nechala tak snadno ovládnout?
***
Diana si na další hodiny vzpomínala jen matně. Bloudila jednou chodbou za druhou, už dávno se ztratila, a neřešila to. Chtěla jenom někam dojít. A nakonec taky někam došla. Skoro by nevěřila vlastním očím, když spatřila mladou, zlomenou Centauri z rodu Hydra, jak mizí pod hladinou. Snažila se dostat jednou obzvlášť úzkou škvírou do jiného dómu, ale nešlo jí to. Diana se na ní chvíli dívala. Assassin. Má ji zabít?
Ne. Assassin je možná Alfa a možná že zabila i někoho z řádu Centauri, ale v hloubi srdce to udělat nechtěla. Nebyla temná. Diana se opřela o skálu a pozorovala ji. Assassin k ní zvedla ustrašené oči a chvíli se upřeně dívaly do očí. Pak se Hydra jediným ladným pohybem otočila a po hlavě zaletěla do škvíry.
Diana si všimla, že se ve škvíře cosi leskne. Assassin už dávno zmizela, takže to způsobit nemohla. Anebo… neztratila něco? Diana se potopila a poslepu nahmatala lesknoucí se předmět. Vytáhla ho nad vodu. Byl to zlatý náramek s jediným přívěškem. Písmenem ve tvaru E. Diana chvilku váhala, pak si ho připnula na ruku. Jako památku. Slyšela ten souboj nahoře. I svými omezenými schopnostmi byla schopná rozpoznat výsledek. Assassin jí vlastně svou pastí zachránila život.
Zdálky uslyšela hlasité Proyxonovo řehtání a zavolala na něj. Hřebec přiběhl a strčil do Diany čumákem. „Proyxone…“ Objala svého jednorožce kolem krku a pohladila ho po hřívě. Vůbec předtím nepomyslela na zpáteční cestu.
***
Z malé modré planety vyrazila pryč stíhačka a stále se vzdalovala. Vezla černého pegase a jeho paní, která se už brzy stane opravdovou Alfou. Podařilo se jí zabít jednoho z obyvatel Rescy, mimochodem stvoření mnohem silnější než Centauri. A Temná lady nezklamala. Ozvalo se zapípání a C.J. zapnula přenašeč.
„Má paní.“ Nemohla se uklonit, takže alespoň sehnula hlavu. Alfa Ariane vypadala poprvé za dlouhou dobu spokojená. „Výborně, má mladá učednice. Vedla sis skvěle. Danalis byla pro nás příliš velkou hrozbou a budoucnost řádu Centauri zůstane nezměněna.“ C.J. opět sklonila hlavu. „Děkuji, má paní. Je to pro mě velká pocta.“
Alfa Ariane se pousmála. „Nezklamala si mne, C.J. Myslím, že se nemusíme obtěžovat s formalitami.“ C.J. přikývla, právě oficiálně vstoupila do řádu Alf a stala se jedinou učednicí Alfy Ariane. „Odteď budeš galaxii známa jako… Alfa Geminorum.“ „“Děkuji, můj mistře.“
***
V malé ošetřovně bylo pěkně rušno. A taky plně obsazeno. Diana se opírala o stěnu a snažila se nemyslet na ty všechny ztracené životy. Jako jedné z mála se jí nic vážnějšího nestalo a zranění typu modřiny a oteklý nejspíš podvrtnutý kotník prostě musela počkat. Dianě to ani nevadilo. Jiní potřebují pomoc více.
Podívala se na chronometr. Za půl hodiny dorazí loď z Útočiště. Všechny je naloží a odveze… kam vlastně? Dianu už to pomalu začalo unavovat. Já jsem ošetřovatelka jednorožců, ne válečnice! Stejně se bitvám vždycky nějak vyhnu a nejsem tady ale absolutně k ničemu. Jenže to Mistryně neuznává. Už poslala na TX5 zprávu, že je chce osobně uvítat v Útočišti – tak ať se připraví. Diana uvažovala, co tou přípravou myslí. To si mám jako přichystat atentát a pak jí při vítání zastřelit? Teda ne že by to byl špatnej nápad…
Minuty se neskutečně vlekly, takže se Diana rozhodla obhlédnout situaci. Stačilo jí ale pár pohledů na ošklivá zranění a od prohlídky upustila. Místo toho se vydala dělat svoji práci. Zamířila do stájí.
Procházela mezi jednotlivými boxy a dívala se dovnitř. Nebylo snadné určit nejšpinavějšího jednorožce, u kterého by začala, protože byli všichni neuvěřitelně rozcuchaní a zaneřádění, takže Diana začala jednoduše od boxu číslo jedna.
Mio byl brzy vyčištěný a nakrmený, stejně jako Whiral a Ariie. Tato trojice prakticky jen běžela vodou. Proyxon Dianě taktéž nedal moc práce, i Stormy byl vyčištěn obratem a Napoline za půl hodiny také. Nejzaprášenější Arifa byla paradoxně v boxu s nejvyšším číslem. Nepřišla do styku s vodou, ale prolézala různé chodby a trhliny a z bělouše se stal velmi rychle šedák. Diana vzala kartáč a pustila se do čištění.
***
Revan ležel na lůžku a uvažoval, co touhle bitvou vlastně získali. Ano, zabili sice Danalis, ale za jakou cenu? Čtyři mrtví, Proxima na hraně smrti, další Alfa jim unikla a pravděpodobně se rozpoutá další válka mezi Centauri a Alfami. Kdyby jim C.J. nebo jak jí to Danalis říkala nepomohla svou zradou, Danalis by z nich prostě nadělala sekanou a odešla by bez škrábance. I tak ji porazili jenom kvůli tomu, že podcenila svého nepřítele.
Nebylo obtížné uslyšet venku obrovskou přepraní loď přistávající na útesu. Mistrynina osobní. Revana by docela zajímalo, proč. Další šaráda pro zmatení spojence? Nebo je v tom něco víc? Sebral síly a posadil se na lůžku. Byl spíš vyčerpaný než zraněný. K přilétávajícímu landspíderu si dojde po svých.
Celá skupinka byla rychle přepravena a naložena do landspíderu. Zároveň z něj vystoupily tři Hydry, které se tu zatím budou starat o hladký provoz. Dveře stájí se otevřely a tryskem odtud vylétlo stádečko přeživších jednorožců směrem do lodi. Dokonce i Starin cválala, navzdory nedávnému zranění ve stáji. Revan se naposledy otočil, než s nimi landspíder zajel do lodě. Spatřil nádhernou vodní planetu, ostrov a nekonečnou hladinu moře v pozadí. Naposledy ho na tváři polechtal zdejší slaný vítr a rozcuchal mu krátké vlasy. Nevěděl, jak se rozloučit. Vzmohl se jen na skoro neslyšitelné zašeptání. „Bastillo, nechť máš u Síly klid.“
***
Lilianne seděla vedle Diany a snažila se zahnat migrénu. Za okny se rozprostíraly bílé šmouhy hvězd a temnota vesmíru. Za půl hodiny vystoupí z hyperprostoru a za pár dalších chvil je uvítá samotná Mistryně. Lilianne by se nejraději teleportovala někam hodně daleko. Nebo raději domů. Do Akademie na TX3. Bylo tohle všechno nutný? Opravdu musela vytáhnout nás a ne pár mistrů? Vergillio, Virgina a Fay a z Danalis je hromádka popela. Takhle zbyla hromádka popela z nás.
Otočila hlavu a podívala se na trojici za sebou. Wendy, Sid a Renny seděli skoro jako sochy na nějakých bednách a svorně civěli do prázdna. Proč tohle všechno? Tuhle otázku nepřivolávala, sama jí vyplynula na mysl. Nevím, odpověděla si. Ale už brzy by to měl někdo rozluštit. Ozvalo se tlumené pípnutí a vzápětí s sebou loď sině trhla. Diana vedle to nečekala a nádherným obloukem přistála na zemi. Lilianne se zvedla a pomohla Dianě se zvednout. Pak se obě vrátily na svá místa. Ani jedna neměla hovornou náladu.
***
Loď s kvantovým pláštěm se ponořila do hvězdy. Letěla takhle jenom kousíček, pak hladce vplula do tunelu ze silových štítů a zmizela z dohledu. O dvě minuty později se tunel rozšířil na přistávací rampu. Loď zabrzdila a bez problémů přistála. Na rampě čekala starší postava s dlouhými tmavými vlasy. Mistryně Arinne osobně.
Lotos Mistryni na vlastní oči nikdy neviděla, a ani ji popravdě vidět nechtěla. Stejně má nás všechny za bastardy! Sešla po rampě společně s ostatními a stanula tváří v tvář nejmocnější Centauri současnosti. Mistryně nevládla řádu jenom tak bezdůvodně. Prostě se nenašel nikdo, kdo by ji mohl svrhnout a nahradit.
„Vítejte v Útočišti!“ Lotos si vzápětí oddechla, protože více jim toho Arinne už neřekla. Nechala je nastoupit do šestnáctispřežení a odvézt na nemocniční křídlo. Technika v Útočišti se s planetami vůbec nedala srovnávat, byla na mnohem vyšší úrovni. Pro někoho byl ale život uvnitř jádra hvězdy poněkud.. depresivní. Jedna chybička v silových štítech…
Lotos se s radostí zabydlela ve svém novém pokoji. Pravda, sdílela ho s Dewlanou, ale ani to jí v této chvíli nemohlo zkazit náladu. Arii o půl patra níž právě obstarávali ošetřovatelé a ani klisně zjevně nic nechybělo. Lotos se pousmála. Konečně se dostala z té díry zvané TX5.
***
V pokoji bylo tlumené světlo a teple žluté stěny. Nic z toho ale nedokázalo zabránit tomu, aby se Proxima cítila pěkně mizerně. Sice prý dostala něco proti bolesti… ale nezabíralo to. Potisící se proklínala za tak zpackanou bitvu. Kousek! Jeden úder trochu níž a Danalis by byla napůl! A tuhle možnost měla asi desetkrát a nikdy ji nevyužila. Vždycky se při boji řídila reflexy, ne rozumem. Takže se jí zákonitě začaly vybavovat všechny momenty, kdy by mohla využít Danalisiných drobných chybiček. Jenže takové příležitosti začnou vyplouvat na povrch až ve chvíli, kdy už je pozdě něco měnit.
Proxima měla ještě jeden závažnější problém. Až zjistí, jakým způsobem se pokusila Danalis zabít, stoprocentně ji vyrazí z Akademie. Stačí jim k tomu jediný Cassandřin otisk, kolem kterého Revan náhodou prošel a který se mu zkopíroval do paměti. No dobře, tohle už asi uhrát nepůjde…
Nejhorší na tom byl ale fakt, že prohrála kvůli tomu, že couvla. Kdyby se od temné strany odklonila o trochu později… možná, že by ji to zničilo, ale třeba taky ne. A Danalis by každopádně byla mrtvá. Docela to Proximu užíralo. Vybrala si cestu, kterou tak úplně neovládala. Ne, kvůli tomu z ní Danalis živou duši nevymlátila. Nebyla si dost silná. Ano, pomstila jsi se a dokázala ses udržet při životě, ale sama bys na Danalis neměla. A to nebyla pozitivní věc.
Každým dnem jí bylo trošičku lépe. Revan se přišel rozloučit už přede dvěma dny, odlétal bojovat o systém Mineris, který Alfy napadly. Diana, Jon, Cassius a Lilianne se už také vraceli na TX3. Lily si chtěla dokončit výcvik, než odejde bojovat, ostatní se vraceli do Areálu. Dewlanu převeleli na Mineris ještě před Revanem a s Lotos Proxima nic mít společného nechtěla. Zůstala tu sama.
Už mohla chodit po pokoji, třebaže ji to dost vysilovalo. Každým dnem čekala Vergillia, který jí přijde říct, aby mu dala světelný meč a odešla. Ušklíbla se. V tom mu vyhovět nemohla, svoji zbraň ztratila v bitce proti Danalis. Jedna část její mysli si zoufale přála, aby se tady objevil Shaelan a řekl jí, že se žádná válka nekoná. A zbytek chtěl být někde hodně daleko od toho všeho.
Po nekonečném čekání se dveře jejího pokoje konečně otevřely, ale Proxima v nich spatřila samotnou Mistryni. „Překvapena?“ Arinne za sebou tiše zavřela a posadila se do křesla. Proxima nevěděla, co odpovědět, aby to nevyznělo neslušně. Raději by se bavila s Danalis než s Mistryní, diplomacie nikdy nepatřila mezi její silné stránky. „Čekala bych tu spíš svého… ex-mistra.“
Arinne vstala, ale přes oči jí přelétl stín. „Ano, tvůj drahý mistr Vergillio….“ Upřela pohled na Proximu a chvíli se dívaly do očí. „To on tě chtěl vyloučit! Celou dobu se usilovně hádal za tvoje vyhození a snažil se tě zdiskreditovat.“ Proxima zaváhala. Arinne si samozřejmě vymýšlela, ale jak znala Vergillia… „A… uspěl?“ Arinne se zasmála. „Samozřejmě že ne. Dál jsi členka řádu Centauri, nikdo mi nebude vyhazovat nové naděje pro řád! Ale na Vergillia si dávej pozor. Něco se s ním děje…“
Ne, to se něco děle s tebou, kryso. Nemysli si, že ti uvěřim a až se pokusíš o převrat, tak půjdu s tebou! „Děkuji, mistryně.“ Nedokázal by Arinne říct ‚má paní‘; jí ani nikomu jinému. Mistryně s s tím však zjevně spokojila bez problémů. „Síla s tebou. Doufám, že se brzy opět uvidíme.“ Arinne se otočila a odešla. Proxima by si ráda byla svým názorem na Arinne jistá. Jenže… věděla, že byla vůči svým nepřátelům nemilosrdná. A teď Proximě zachrání místo v Řádu… Kdyby k ní cítila to samé, co Proxima k Arinne, vůbec by se nenamáhala…
***
Konečně. Zase doma. Kvantová loď přistála na zelené trávě nedaleko Areálu Centauri. Tři jednorožci, jejich páni a zásoba věcí ji rychle opustily a štíhlé plavidlo se opět vzneslo do vzduchu. Jako šipka zamířilo k Akademii. Diana se za ním dívala, dokud nezmizelo z dohledu. Pak se otočila a nasedla na Proyxona. Ryzák zaržál a rozcválal se domů. Jon je rychle dohnal a Cass převzal vedení.
Blížili se k Areálu. Poprvé v životě je vítaly otevřené brány a jásot davu. Odevšud se ozývaly výkřiky o válečných hrdinech a tak podobně. „Už to začíná,“ konstatoval Cassius. Diana znechuceně protočila oči do stropu. Já jsem ošetřovatelka, ne válečnice!
***
Kdesi v hlubinách vesmíru mu zapípal počítač a Revan vystoupil z hyperprostoru. Seděl u řízení své vlastnoručně vyrobené lodi a zrovna se chystal připojit k bitce o jeden z měsíců druhé planety systému Mineris. „Neidentifikovaná lodi-“ „Tady Revan. Můžu vám nějak pomoct?“ Rychle umlčel operátora jednoho z křižníků a vyrazil za Alfskou stíhačkou. Ze zádi se ozvalo dotčené řehtání. „Promiň, Whiral!“ zakřičel, aby přehlušil vyjící motory, načež několika zásahy rozstřílel stíhačku na prach. Už to začíná…