Jdi na obsah Jdi na menu
 


Diana III. - druhá část

23. 11. 2007

Slunce vyšlo skrz tmavě modré mraky a osvítilo střechu chýše, Jon s Dianou už jí však dávno neobývali. Byl odliv a to znamenalo, že se mohli dostat k většímu ostrovu v dálce. Stormy i Proyxon cválali vodou hlubokou po kolena a s každým krokem se stále více přibližovali k lesům a písčité pláži. Běh unavoval, ale ani jednomu jednorožci se nijak zvlášť nechtělo zpomalovat. Voda stříkala všude kolem, slunce ji však rychle prohřívalo a Jonovi brzy přestala být zima. Stormy ho ohodil od hlavy až k patě. Proyxon se ukázal jako ohleduplnější hřebec a Diana zůstala relativně suchá.

                Konečně! Proyxon vyrazil z vody a tryskem se rozletěl po pláži. Stormy samozřejmě nemohl běžet jako druhý a začal závod. Zprvu jednorožci letěli podél moře, pak ovšem kvůli změně charakteru pobřeží na skalnatý odbočili po jakési pěšině do vnitrozemí. Dianě se to nejdřív nelíbilo, Jon a Proyxon ji ale brzy přesvědčili o opaku a tak se zastavili, až když jim došly síly. Nedohodli si však cílovou čáru a po čtvrt hodině vyjednávání určili závod za nerozhodný. Stormy a Proyxon se totiž neustále předháněli a předbíhali, takže se ve vedení střídali po deseti vteřinách. Všichni měli bezvadnou náladu.

                Bezvadná nálada vydržela až do chvíle, než položila Diana klasickou otázku ‚kde to jsme.‘ Jon pokrčil rameny a Stormy zařehtal na celý ostrov. Nikdo mu ale neodpověděl. Nebo vlastně ano. A všem čtyřem z toho okamžitě přeběhl mráz po zádech.

***

                Bastilla seděla ve svém vězení a přemýšlela, kudy uteče. Už prozkoumala všechny chodby vedoucí z této jeskyně, a (překvapivě) zjistila, že pokaždé vedou pouze do jiného „východu.“ Jinými slovy tudy cesta nevede. Naštěstí byla Bastilla technický typ. Při jedné pochůzce ke svému úžasu zjistila, že na pár metrech čtverečních jí schopnosti fungují. Nebyla tak hloupá, aby transferací rozflákala stěnu a vypadla, to by bylo velmi nenápadné.

                Místo toho si pomocí přeměn vyrobila improvizovanou bombu… a ještě tři další, pak jeden časový spínač a ještě pár dalších rekvizit. Během doby jedné pochůzky se jí to podařilo a nepozorovaně si to odnesla do hlavní jeskyně. Bomby rozmístila, připojila spínač… a doufala, že si její věznitelka něčeho z toho nevšimne příliš brzy.

                Konečně! Ta rudovláska se tu objevuje a civí na ní. Jako by jí viděla poprvé. Co to…? Zaječela a utekla. Bastilla jen zakroutila hlavou. Dějou se věci… Každopádně teď by mi měla dát na chvilku pokoj. Zapnula spínač a nastavila čas jednu hodinu. Poté se odebrala na svoji obvyklou obchůzku do nevzdálenějších částí jeskyně.

***

                Proxima se dívala do vln a zaháněla zoufalství. Dewlana vážně nehodlá nic dělat! Určitě na příkaz Mistryně… No jasně. Tohle všechno je jen Mistrynina šaráda, zatímco Danalis…. Danalis tu třeba vůbec není. Tak proč mám potom sakra tenhle nepříjemný pocit? Jako by tu cítila Alfu, ale mnohem lepší, než byla Danalis. Snad Alfa Ariane….nebo alespoň někdo na její úrovni. Otočila hlavu a v dálce zahlédla odcházející Cassandru.

                Blondýna v dálce směřovala pod útes a slézala kameny, až nakonec zmizela v jedné z budov. Někde tam byli i věci celé vytopené chatky. Proxima si povzdechla. Nejen, že mi Dewlana ničí život, ještě jí budu muset trpět takhle blízko… Ani náhodou! Razantně se zvedla ze země a zamířila dolů. Zvolila si rychlejší trasu v nechutném úhlu šikmo dolů, což se jí brzy vymstilo. Jeden kámen se uvolnil a Proximě podjely nohy, takže se nedobrovolně vydala na nejpřímější cestu přímo k chatce – do pětimetrové hloubky. Nějakým záhadným způsobem, se jí podařilo dopadnout po nohou a nepříliš elegantním způsobem přistát na štěrkové cestě dole, ale uvolnila po cestě spoustu kamínků, které se sesypaly na kolem procházející Lilianne.

                Proxima už si v duchu přichystala transferaci jako odpověď na proud výčitek, ale Lilianne se jen usmála a řekla, že má Proxima docela dobrou mušku. Ta se vtipu dokonce také zasmála a obě začaly vymýšlet užitečnou činnost. Po čtvrthodince nadávání na Dewlanu se obě shodly v tom, že v ubikaci s mladou mistryní bydlet nechtějí. Lily pak navrhla, že by se mohly přestěhovat do jeskyně ve skalní stěně – stejně je neobydlená a budou mít klid. Obě se pak nenápadně vydaly do centra nenápadně odnést svoje věci.

***

       Lillianne zrovna malovala stěnu jeskyně na stříbrno, když se objevila Proxima i s poslední várkou báglů. Vzápětí do vchodu metry nad zemí vletěly dvě postele, skříň a bílý pegas. Aha, takže takhle se sem Proxima dostala, pomyslela si Lilianne, když šla pohladit svého pegase. Arifa měla dobře vypilovanou levitaci a nečinilo jí nejmenší problém během několika minut odstěhovat obě dívky s jejich věcmi do díry dvacet metrů nad zemí. Proxima si ještě chvíli hrála s výtahem ze silových štítů a pak už se přidala k vybalující Lilianne.

       Do večera se jejich improvizovaný příbytek změnil k nepoznání. Jedna stěna zářila stříbrem, druhá byla krvavě červená a vzadu už by stejně nebylo nic vidět, ani kdyby stěnu nepokrývala uhlová černá. Skříně se leskly novým nátěrem a postele taktéž. Arifa odpočívala ve svém boxu v zadní části a Napoline se rozhodl pro níže položenou jeskyni. Jak si Lilianne všimla, někdo prozíravě udělal ve vchodu maskovací pole, aby nebyli vidět. Alfy nikdy nespí…

***

                Mistryně Dewlana se opírala zády o stěnu a v duchu proklínala všechny Shadowy. Proč? Proč?? To už nestačí, že se ztratí Bastilla, Lotos leží  na ošetřovně, Diana Antares a Jon jsou nezvěstní a teď se někam musí podít ještě i Proxima a Lilianne! Zůstalo jich pět. Ona sama, její učednice Talla, Cassandra s Cassem a Revan. Jak to vysvětlí Mistryni? Nějak se nám tady ztrácejí členové, Mistryně. Uběhly dva dny a je nás tu půlka. Takhle to asi nepůjde. „Cassandro!“ O deset vteřin později se zpoza dveří vynořila a zeptala se Dewlany, co si přeje. „Prosím tě, podívej se po nich. Mluvila si přece s Proximou, tak zkus odhadnout, kam se mohla ztratit.“ „Ano mistře.“ Hydra za sebou neslyšně zavřela dveře a nechala mistryni i s jejími pochybnostmi o samotě.

***

            Jon cítil, jak tuhne. Vzdálené řehtání plné nenávisti jako ironická odpověď – to mohlo znamenat jen jediné. Chvilku počkejte, hned jsme u vás. PS: připravte si světelné meče. Jon okamžitě zareagoval, Stormy byl ale rychlejší. Jeho bělouš se vzepnul a nedovolil svému pánu nasednout. „Stormy! Teď ne!“ Diana už seděla Proyxonovi na hřbetě a slovně se snažila uklidnit i druhého hřebce, ale bez účinku. Po šesté se postavil na zadní, načež se otočil a s posměšným ržáním se rozcválal pryč. „NEEEEEEEEE!!“ Jon zakřičel z plných plic, ale vzápětí si uvědomil svoji chybu a zmlknul. Vzdálená, nelítostná odpověď. „Jone! Rychle!“

            Diana vyhodila levou nohu ze třmenu a Jon nasedl za Dianu. Proyxon vypálil tryskem pryč. Byl už ale unavený ze závodu se Stormym a navíc musel nést dva jezdce. Slunce zašlo za ocelové mraky a v dálce se opět zablesklo. Zvedl se teplý vítr a vehnal Jonovy neposlušné vlasy do obličeje. Ani jeden z nich neměl ponětí, kam běží. A všichni tři zřetelně cítili přibližující se Alfu.

***

                Bastilla doplavala do místa s nefunkční clonou a připravila si transferaci. Vypálila proti stěně… ale proud záření zmizel, jakmile se dotkl clony. Přesměrovala tedy další pokusy na odkrytou stěnu a po pěti minutách se naprosto vysílené Bastille podařilo probourat strop a vylézt ven. Uvítal jí slaný vítr a schylující se liják. Rychle se rozhlédla kolem sebe – věděla, že nemá moc času. Pohlédla na chronometr. Čtyři minuty. Rozběhla se směrem pryč od bomb a kryla se za kameny. Uslyšela cval a s maximální clonou zapadla za balvan. Viděla však přibíhat bělouše. Jonova bělouše.

                Cítila, jak jí po zádech přeběhl ledový chlad. Jedna z Alf kolem ní nedávno proletěla na černém pegasovi a  letěla někoho hledat. A pokud je Jon tady… Hvízdla a doběhla ke hřebci. Zdálo se, že konečně začíná brát situaci vážně, a tak se ani nebránil. Vyskočila mu na hřbet a pobídla ho do trysku pryč od bomb. Za dvě minuty to bouchne. A nebude dobré nacházet se v tu dobu příliš blízko…

                Hřebec byl unavený, ale poslouchal. Měl uši stažené hrůzou a byl vděčný za jakoukoliv pomoc. A Bastilla ho právě vedla pryč. Zmizela mezi kameny a zastavila za jedním extra velkým. Zkontrolovala jeho stabilitu a podepřela ho několika dalšími kameny. Naneštěstí, nemohla používat Sílu. Chytila hřebcovy otěže a naposledy pohlédla na chronometr. Deset vteřin. Zavřela oči a zacpala si uši. Hřebec pochopil a přitiskl se ke skále. Vzápětí otřásl ostrovem obrovský výbuch.

***

Diana neměla nejmenší ponětí, kam to jednou. Skály byly pořád stejné a mátlo to i Proyxona. Vzduch jakoby byl prosycen strachem a zdál se podivně těžký. Náhle všichni tři strnuli – za kamenem, který Proyxon právě oběhl, stála s šíleným úsměvem na tváři Danalis.

Ryzák zareagoval první. Vzepnul se, otočil a pádil pryč. Provázel ho jen Danalisin krutý smích a vzápětí i klapot Spiritových kopyt. Proyxon dobře věděl, že nemá šanci utéct, přesto se snažil; vybičoval ho strach. Naštěstí se tu nemohla používat Síla a to vylučovalo jedinou smrtící transferaci jako řešení problému. Danalis je musela nejdříve dohnat. Ryzák se odrazil a skočil přes trhlinu…

Celým ostrovem otřásl výbuch a vzápětí tlaková vlna. Proyxona to i s jezdci strhlo na zem, Spirit ovšem pokračoval ze srázu dolů. Jon se chytil na hraně, ale Diana se mu okamžitě rozběhla na pomoc. Danalis se zvedla za země a taktéž se k nim rozběhla. Proyxon se postavil a čekal, co bude dál. Jon se silou vůle vyškrábal nahoru a rozběhl se k hřebci. Vzduchem projelo zahvízdání. Danalis volala Spirita.

Ryzák letěl navzdory únavě stále šíleným tempem dopředu. Spirita za sebou nikde neslyšel, to však nic neznamenalo. Mozek měl ochromený strachem, jinak by si určitě uvědomoval, že scházely dvě vteřiny a Jon by zemřel zlatou čepelí. Naštěstí seděl spolu s Dianou na jeho hřbetě jen s odřeninami a podlitinou a to mohl mluvit o neuvěřitelném štěstí.

Jelikož Proyxon neřešil, kam běží, zastavil se až na pláži. Bylo to jiné místo než odkud přijeli, každopádně napravo se zvedaly skály a možná i jeskyně. Hřebec neváhal. Jeho další údery kopyt směřovaly tam. Vletěl dovnitř – podle předpokládání tam jeskyně byla – a už potřetí za pár minut ho pokoušela mrtvice. Byl tam člun s motorem – provozuschopné plavidlo, velké dost i pro jednorožce. Jon s Dianou okamžitě seskočili a začali jej chystat k plavbě. Proyxon ho vystrkal k ústí jeskyně, zatímco Jon se snažil nahodit motor.

***

Bastilla cválala na hřbetě Stormyho pryč, kamkoliv pryč od toho strašného místa. Už nikdy nechci vidět Danalis! Trochu dopomohla Spiritovi, aby spadl ze srázu, a teď se hnala plnou rychlostí k pobřeží. S hřebcem v patách. Stormy se opravdu snažil, co mohl, ale ta černá bestie byla krok co krok blíž. Bastilla si odepnula od opasku malý dáreček a hodila ho Spiritovi pod nohy. Byla to jen nevinná prskající a syčící hračička, ale zafungovala. Spirit prudce uhnul stranou, přibrzdil… a jakmile zjistil, o co jde, tak se s šíleným leskem v očích nanovo vyřítil za uprchlíky.Tohle nám asi moc nepomůže…

Shadow se už už viděla mrtvá, když uslyšela důvěrně známý zvuk – vrčení motoru. Stormy se i bez pobídky vydal za zvukem a z posledního se snažil zrychlit. Bastille se ještě dvakrát podařilo Spirita odlákat, ale znovu je doháněl. Z ústí jeskyně se vyřítil člun. Jakmile ale Jon uviděl Bastillu, zpomalil a napjatě sledoval závod.

Stormy se plnou rychlostí řítil do vody a z posledních sil se před propadem dna do hloubky odrazil a skočil. Přistál ve člunu. Spirit se na stejné místo dostal o dvě vteřiny pomaleji, což znamenalo, že by musel skočit deset metrů, aby člun dohnal. Bez schopností se však jen parádně vykoupal. Vzepnul se,  oběhl břeh až do soutěsky, a připravil se ke skoku na člun. Jon přibrzdil. Jsou v pasti. Jediný výjezd a vraník ho právě zablokoval. Pak vzduch prořízlo ještě jedno důvěrně známé zaržání a Wenig v plném cvalu narazila do Spirita a oba jednorožci setrvačností spadli z útesu do vody. „Wenig! Ne!“ Bastilla se rozběhla a chystala se za klisnou skočit do vody, ale Diana jí zastavila. Jon sešlápl rychlostní pedál až k podlaze. S lehkou asistencí Stormyho a Proyxona se podařilo Bastillu udržet na palubě, nebylo to ale nic jednoduchého. Bastilla totiž podle všeho dostala hysterický záchvat. Člun vystřelil ven za zátoky a razil si cestu skrz ocelové vlny.

***

                Cassandra vyšla z ubikace a přemýšlela, kterým směrem se vydat. Přelétla pohledem břeh a útes, kam jen dohlédla. Nikde nic. Ale to není možný! Vzaly si s sebou věci i Napolina s Arifou, takže nemohly zmizet daleko. Zavřela oči a pokusila se vyčíst něco o jejich přítomnosti v blízkosti velitelství, ale nemohla se soustředit. Pomalu v ní narůstal velmi špatný pocit a předtucha katastrofy.

Napjatě se rozhlédla po obloze a ocelových vlnách. Schylovalo se k bouři, ale tuhle atmosféru plnou strachu a napětí muselo dělat něco jiného. Z nějakého důvodu se rozběhla ke skále a skryla se pod římsou. Ačkoliv jí něco dokonale mlžilo smysly a vzduch kolem byl plný napětí, neviděla nic konkrétního. O to víc ji to však děsilo.

Po chvilce se po centimetrech začala přibližovat k pláži. Srabe! Něco se tu šustne a už se běžíš schovat! V duchu si na sebe zanadávala a vyplížila se k moři. Důkladně přejela očima celý horizont, ale žádná loď se neblížila. Ani na útesu nic podezřelého nebylo… počkat! Co to támhle je? Z jedné z níže položených jeskyní vykukovalo pár stébel slámy.

Náhle jí po celém těle přeběhl mráz. Nepříjemný pocit zesílil. Cassandra se napjatě rozeběhla k místu, kde tušila stáj. Měla pocit, že jí někdo pozoruje, ale když se otočila, nikoho neviděla. Doběhla do stáje a prolétla jí očima. Prázdná. Ale byla tu Napolinova výstroj. Takže se prostě jen přestěhovaly… Cassandra už tušila. Jsou v některé z těchto jeskyní v útesu. Přitiskla se ke stěně a pokusila se odclonit na 120%. Nepříjemný pocit začal pozvolna mizet.

Nepočítala minuty, ale po nějakém čase se uklidnila dostatečně na tolik, aby vylezla z úkrytu a pokračovala v hledání. Už tušila, co má objevit, a tak téměř vlezla do moře, aby měla lepší výhled. Svíravý pocit se začal vracet dříve, než se nadála, tentokrát však s mnohem větší intenzitou. Začala vážně zvažovat možnost, že se obrátí a uteče. A to se jí ještě nikdy v životě nestalo.

Pohlédla na díry v útesu a hledala nesrovnalosti. Ačkoliv jí mozek z neznámého důvodu ochromoval strach, po chvilce skutečně našla zdánlivý kus skály, ve skutečnosti však zamaskovaný vstup do jeskyně ve výšce asi dvaceti metrů nad hladinou moře. „Proximo! Lilianne!“ Zakřičela na ně, ale vzápětí pocítila další nával špatného pocitu. Byl, dalo by se říci, velmi intenzivní. Po chvilce nervy drásajícího ticha kus skály zmizel a vynořila se Lily stojící v průchodu do jejího nového příbytku.

„To je v pohodě, Sandro. Jenom jsme se přestěhovaly.“ Zakřičela na ní zpátky, aby jí Hydra dole rozuměla. Cassandra měla pocit, že se každou chvíli zhroutí vesmír, nepřála si už nic jiného než ukončit tuhle diskuzi a vypadnout. Znovu se napjatě rozhlédla po horizontu a opět jí uvítalo jen vražedné ticho a klid. I vlnobití jakoby zesláblo a moře se ztišilo. „Sandro? Co se…“

Cassandra jen s hrůzou sledovala, jak se za hranou útesu neslyšně objevil černý pegas a jeho jezdec v kápi bez nejmenších problémů Lilianne strhnul na pegasův hřbet. Černé zvíře zaržálo a vzneslo se výš. Na zem do hloubky třiceti metrů spadl Liliannin světelný meč. „Lilianne!“ Proxima už přiběhla a napřáhla ruku na pegase, ale ani ona nedokázala vyrušit tu podivnou clonu.

Shadow ještě jednou křečovitě zavřela oči a Cassandra na chvilku pocítila Sílu, ale po dvou desetinách vteřiny tenhle pocit zmizel. Opět zavládla ta zvláštní mlha. Vraný pegas mezitím opět zmizel nad hranou útesu. Ze vnitřku jeskyně se ozvalo vzteklé zařehtání a vzápětí se kolem Proximy prořítila Arifa. Roztáhla křídla a i s Proximou na hřbetě se vydala za svojí paní.

Mrazivý pocit vystřídal jiný, ale stejně chladný. Pocit selhání. Cassandra věděla, že tomu mohla zabránit. Věděla to. Kdyby se soustředila, dokázala by vycítit, co přesně se stane. Stehně jako teď věděla, že za pět minut se Arifa vrátí s nepořízenou. Ten vraník byl moc rychlý. Aniž by ji volala, ucítila na rameni měkký dotyk koňské huby. Mistral, její bílá klisna, za ní stála a snažila se svoji paní utěšit. Bezúspěšně.

***

                Arifa se snažila dohnat vraného pegase, ale nebylo to nic jednoduchého. Kličkoval, uhýbal a pozvolna se od nich i proti klisnině vůli vzdaloval. Proximě se na chvíli podařilo jasně zahlédnout obličej té Alfy – krátké jakoby něčím tupým uřezané tmavé vlasy a nenápadné šedé oči. Lilianne se otočila a cosi zakřičela na svoji klisnu. Neměla to dělat, protože jí Alfa vzápětí pořádně praštila.

                Arifa hněvivě zaržála a přešla do útoku. Proxima se držela její dlouhé hřívy a doufala, že klisna ví, co dělá. Cítila, jak se Arifě napínají svaly, jak dohání vraníka a letí o dva metry výš, aby mohla zaútočit kopyty. Zdálo se, že už i Arifa přišla na to, že se tady nemůžou používat schopnosti.

                Ovšem na Alfu se to tak úplně nevztahovalo. Už dříve Proximě přišlo, že si trochu vypomáhá Sílou, ale ta transferace už vyvrátit nešla. Arifa prudce mávla křídly a proud záření jí proletěl pod kopyty. Trochu při tom ztratila rychlost a vraník opět vedl o dobrých dvacet metrů. Tohle vůbec není dobrý, pomyslela si Proxima. Ještě nás tu zabije…

                Alfa si to vzápětí uvědomila také, protože se její pegas stočil do kruhu a pokusil se dostat za Arifu. Druhá transferace už byla o dost přesnější.

                Proxima by ráda zareagovala za dvě setiny vteřiny, pokud by věděla, jak. Něco jí dokonale clonilo a odražení tak nepřipadalo v úvahu. Místo toho si jen propočítala dráhu transferace a pomocí pramenů hřívy mezi ušima Arify strhla klisnu zpátky. Odhad se ukázal jako správný. Transferace proletěla klisně kousek před krkem.

                Tak teď jsme v háji, to byla druhá myšlenka Proximy. Alfa se připravovala k dalšímu útoku z malé vzdálenosti, odkud nebyl čas na úhybný manévr. S další taktikou však přišla bílá klisna pegase. Vyřítila se přímo proti druhému pegasovi.

                Průlet byl těsný. Proxima i ta druhá vytáhly světelné meče a stihly je na okamžik zkřížit. Alfě se sice Proximu málem podařilo shodit dolů, Shadow se však nějakým způsobem udržela. Arifa zakroužila ve vzduchu a podnikla druhý nálet.

***

                Sakra! Už jsem to skoro měla,  jenom nebýt téhle krysy. Zdá se, že se také nerada vzdává. Docela by mne zajímalo, jak se jí líbí moje clona. Asi moc ne.

                Ta Pegasi přede mnou… to je jen začátek, první kořist. Temná lady chtěla Shadowa, ale Pegasi mají ještě větší potenciál. Shadowa jí chytím příště. A tuhle pronásledovatelku tady nepotřebuji.

                Poskládala transferaci a vyslala jí proti jezdkyni bělouše. Trochu ji zamrazilo, když se uhnula, a ještě trochu víc, když to samé zopakovala i podruhé. To snad není možný! Takhle rychlý reflexy nemůže mít žádná Pegasi! Vraník zafrkal, aby upozornil na blížící se nebezpečí, a C.J. koutkem oka zaregistrovala druhou dvojici ženoucí se přímo na ně. Vytáhla světelný meč a dočkala se stejné reakce. Jen jedno zkřížení…

                Na vteřinu se čepele střetly, zlatá a stříbrná. Na vteřinu si obě pohlédly vzájemně do tváře. Pak jí C.J. poznala. Proxima Centauri! No jasně! Skoro by si už začala vyčítat, že málem zabila potenciálního spojence Temné lady. To ovšem mění situaci. C.J. nasadila zděšený výraz, otočila pegase a zamířila k úkrytu. Snad poletí za nimi.

                Ale ne! Ta klisna nestíhá. Chtěla trochu zpomalit, aby dostala Proxima naději a pokračovala v pronásledování, ale Shadow nebo klisna tohohle bastarda tady to vzdala. Otočila se a zmizela v opačném směru. No a co. Stejně neodlétám s prázdnou. A Proximu do základny prostě dostanu.

***

                Proxima se držela hřívy a sledovala, jak Arifa rezignovaně letí zpět k ostrovu. Lilianne jí nějakým způsobem rozmluvila útok a tak se klisna vracela. Dole pod útesem spatřila zhroucenou Cassandru a jejího jednorožce, Arifa měla však stejné myšlenky a zamířila k nim.

                Shadow na zemi sesedla a došla k Cassandře. „Nevíš něco víc?“ Hydra se po ní otočila. „To bych se měla ptát spíš já tebe, nemyslíš?“ „Tobě clona ruší jen část schopností.“ Cassandra vstala. „To neřeš. Teď to musíme jít ohlásit mistryni Dew-“ „No to teda nemusíme!“ Proxima jí propálila vražedným pohledem a ostře jí utnula. To tak! A ještě se bude půl roku rozhodovat, než se případ označí za uzavřený….

                Cassandra se však tak snadno vzdát nehodlala. „No to musíme! Nemůžeme jednat bez jejího souhlasu!“ Stále se snažila udržet se v klidu, ale do hlasu se jí vkrádaly stopy napětí. Proxima na ní už otevřeně ječela. „Kašlu ti na Dewlanu! Co se stalo s Bastillou? Co se stalo s Jonem a Dianou?! Hlavně že Dewlana vypadá pořád tak ztrápeně!“ „Jenže za to všechno můžeš ty! Už si to konečně uvědom!“

Cassandra se už neudržela. Oplatila Proximě stejně vražedný pohled. „A opovaž se sama někam zdrhnout!“ Otočila se, aby se mohla rozběhnout za mistryní. Náhle však uslyšela důvěrně známé zasyčení a zastavila se. Koutkem oka zaregistrovala stříbrný světelný meč jen pár centimetrů od jejího ucha. Když za ní Proxima promluvila, opět už to znělo klidně a vyrovnaně. „Být tebou bych to nedělala.“

***

                Cassandra zůstala šokovaně stát. To se jí snad jen zdá! Otočila se na místě a pohlédla Proximě do tváře. Do jejích temně jantarových očí s nečitelným výrazem. Několik pramenů vlasů jí padalo do obličeje v marné snaze zakrýt ty děsivé oči. „Děláš si legraci.“ Cassandra se sama vyděsila ještě víc, když se slyšela promluvit. Do jejích slov proniklo až příliš mnoho strachu.

                Proxima hvízdla a zdálky jí odpovědělo Linovo zařehtání. „Jedeme za nimi.“ Cassandra zacouvala až ke skále, ale stříbrné čepele u svého krku se nezbavila. Zrada! Na vteřinu se to všechno pokusila telepaticky sdělit Dewlaně, ale ze soustředění jí vytrhlo ledově klidné „to raději nezkoušej“ a zvuk kopyt přibíhajícího Lina. Pokusila se zaprotestovat. „Ale-“ „Námitky?!“ Cassandra si propočítala pravděpodobnost přežití při kladení odporu a odpověděla jedinou přípustnou možností. „Ne.“

                Dva jednorožci letěli tryskem nekonečnou vodou. Druhá jezdkyně držela v ruce blaster a mířila s ním na tu první. Nepronásledovaly se však. Oba jednorožci – vraník a bělouš – drželi směr k Alfskému krysímu hnízdečku. Občas nad nimi přelétl pegas a vedl je k cíli. Ke své unesené paní. Ačkoliv Arifa nesouhlasila se způsobem přesvědčení Cassandry o nutnosti zásahu, byla ráda, že se konečně někdo snaží Lilianne pomoct a že je nebude zdržovat Dewlana.

***

                Talla pochodovala kolem ubikace a přemýšlela, jak se zabavit. Cassandru poslala mistryně už pře dvěma hodinami pryč a ještě se nevrátila. Lotos nebyla zrovna příjemná společnice a Cass… vypadal tak zničeně, že ho Talla radši obešla. Neuměla lidi utěšovat  nejspíš by to i při nejlepší snaze dopadlo tak, že by Casse naštvala nebo urazila a to nechtěla. Mistryni Dewlaně nebylo poslední dny radno lézt do cesty a Revan se kamsi ztratil. Nejspíš bude na útesu.

                Rozběhla se do skalnatého kopce a snažila se nepřerazit. Revan sice nijak výřečný nebyl, ale většinou Tallu ve svojí přítomnosti toleroval. Ta právě uháněla do kopce a pokoušela se popadnout dech. Po dvou stech metrech strmého stoupání toho musela nechat a dál se už jen plazit. Neměla takovou fyzičku, jakou by chtěla.

                Předklonila se a snažila se zahnat ostré píchání v boku. Nikdy nepatřila mezi vytrvalce. Po chvíli regenerace se opět rozběhla. Nemohla používat Sílu, takže se na vrchol vyškrábala až za patnáct minut. Smutný to příběh. Rozběhla se podél útesu a hledala Revana. Tady vždycky byl. Ale teď… nikde nikdo. Z důvodů naprosté únavy musela zpomalit do chůze.  Dneska si pořádně zaběhala. Alespoň nebude tlustá.

                Revana nakonec našla o hezkých pár desítek metrů jinde, než obvykle. Ale k meditaci měl daleko. Rozhlížel se po vlnách. „Revane?! Co se děje?“ Chytil jí za ruku a naznačil jí, aby mlčela. Talla překvapeně ztichla, ale pouze na dvě vteřiny. „Hej! Co to má znamenat?“ Náhle jí Revan strhnul na zem a bylo vidět, že se snaží o clonu.

                Talla si vůbec nebyla jistá, jestli je jejich úkryt dostačující. Nad nimi cosi přeletělo – nejspíš černý pegas – a zmizelo to pod hranou útesu. Naštěstí si jich to nevšímalo. Revan počkal deset vteřin, pak se prudce zvedl a vytáhl na nohy i Tallu. „Rychle!“ Rozběhl se z kopce a mladou Centauri táhnul za sebou. Talla mu raději neříkala, že běžela už celou cestu sem a po padesáti metrech už prostě nemohla dál.

„Tallo! Dělej!“ Revan k ní doběhl, vzal jí do náruče a vydal se z kopce. Tallu docela překvapilo, jakou rychlostí se tenhle sebevrah pohybuje mezi rozeklanými kameny ve strmém srázu. Nebyl ovšem zdejší a tak neměl přílišný odhad o tom, kde se nachází velitelská bouda. Příliš si ztížil cestu přes útes a octnul se na pískem pokryté pláži bez dohledu na ubikaci. Talla se zvedla ze země jako první. „Tudy!“

Ukázala na levou stranu a Revan se tam rozběhl. Talla však nechtěla ztrácet čas, kdyby se spletla, a pro jistotu se podívala ještě na druhou stranu. Zdálo se jí, že tam vidí dvě znepřátelené postavy s jednorožci. „Tallo! Poběž!“ Ještě jednou se podívala doleva. Nikdo už tam nebyl. Mladá učednice se otočila a rozběhla se za Revanem.

Pokračování časem...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář