Jdi na obsah Jdi na menu
 


Diana III. - třetí část

29. 11. 2007

Revan letěl navzdory ostrému píchání v boku maximální rychlostí. Rozrazil dveře ubytovny a vpadl dovnitř. Neměl to dělat. Málem srazil Lotos s ovázaným ramenem, která se chtěla dostat skrz dveře opačným směrem. „Hej! Dávej trochu bacha na to, co děláš!“ Revan ale neměl náladu na sebe nechat řvát. „Zmlkni! A uhni mi z cesty, je to důležitý!“

Lotos na něj demonstrativně vyplázla jazyk a co nejpomalejším krokem se odsunula ke kraji. Revan se kolem ní se zbytkem sebeovládání protáhl, aniž by za ní poslal transferaci nebo alespoň jednu z beden na podlaze, a rozběhl se dál. Už byl skoro u dveří k Dewlanině pokoji,  když uslyšel tlumený náraz a jekot dvou Centauri snažících se vzájemně přeřvat. Talla to zřejmě neubrzdila, napadlo ho.

 „Nemůžete chvíli mlčet?! Tallo?“ Dewlana se vynořila z jiné místnosti, kterou už Revan přeběhl, a rychle zamířila k oběma Hydrám navzájem se mlátících jednou z beden. Ještě že se tu nemůžou používat schopnosti, to by se už zabily, to byla další Revanova myšlenka, když zamířil k Dewlaně.

„Já si nezačala!“ „Nelži, ty šmejde…“ „Tak dost!“ Dewlana je obě utnula a začla prohlížet Lotosino rameno. „Tak ještě si tu budeš hrát na hypochondra?! Nic ti není, tak co pořád fňukáš?“ Talla si zakrývala rukou tvář, kde se jí začal rýsovat slušný monokl, a Lotos dělala, že jí zraněná ruka každou chvíli upadne. Přitom s ní mlátila Tallu bednou s docela slušnou silou a ani nemrkla. „Mistryně Dewlano…“ začal Revan. Teď nebyla dobrá chvíle, ale musel jí to říct.

„Co je?“ vyjela po něm dle očekávání. „Nad útesem se něco mihlo. Nestihl jsem to identifikovat, ale vypadalo to jako Alfa.“ Dewlana si přestala prohlížet Lotos a stoupla si proti Revanovi. „Teď není čas na vtipy, Revane. S Cassandrou se něco stalo, poslala ke mně telepatický signál bez obsahu. Od té doby o ní nevím.“ Revan mlčel, na tohle nebylo dost dobře co říct. „Tak co mi k tomu povíš?!“ vyjela na něj. Revan ucouvnul. Tenhle pohled mu až přespříliš připomínal Proximu chystající se někoho spálit na popel. 

Za čtveřicí se v hrobovém tichu přerušovaném jen fňukáním otevřely dveře a vykoukla střapatá blonďatá hlava. Cassius za sebou stejně tiše zavřel a došel až k Dewlaně. „Slyším člun.“ Mistryně se na něj prudce otočila, pak nevybíravě skosila Tallu stojící jí v cestě a rozběhla se ven z ubikace.

Chvilka pozornosti upřená na Dewlanu Lotos stačila. Zdravou rukou se přestala opírat o stěnu a Talla za okamžik dostala pěstí. Revan udělal dva rychlé kroky a chytil jí levačku. Lotos se ho v mžiku pokusila praštit i pravou, ale Revan to čekal a zkroutil jí ruku za záda. Ubikací v zápětí otřáslo strašlivé zaječení. Trvalo jen vteřinku, než jí Talla zakryla ústa. „Tohle jsem asi trochu přehnal,“ povzdechl si Revan. Hodil si Lotos jako pytel na záda a zamířil s ní na ošetřovnu. Doufám, že jsem jí s tou rukou něco neprovedl… Ne, opravil se vzápětí. Dobře jí tak!

***

                Temnota. A ostré kamínky na zemi, které ji tlačily. To bylo to první, co si začala uvědomovat. O chvilku později přišlo další poznání – necítí Sílu. Třásla se zimou a byla mokrá, ale neřešila to. Ztratila dva nejdůležitější smysly. Pokusila se pohnout hlavou, ale byla příliš slabá. Neměla energii vůbec na nic a ledový průvan tomu nijak nepomáhal. Ztratila vědomí.

***

                Znovu se začala pomalu probírat. Otevřela oči, ale neviděla nic než temnotu. Pohnula hlavou, vlastně ji docela překvapilo, že už to jde, a dotkla se čelem ramene. Ne, žádnou pásku přes oči neměla. Prostě neviděla. A přitom cítila slabé sluneční paprsky na kůži!

                Stejně s tím si začala uvědomovat i pouta na rukou a na nohou zařezávající se do kůže. Studený vítr kolem ní jakoby byl silnější než minule. Minule… kdy? To netušila. Totálně ztratila pojem o čase, netušila ani, jestli tu ležela hodinu nebo týden. Měla hlad a žízeň. Začala prozkoumávat prostor kolem sebe, za pár okamžiků ji to ale dokonale unavilo. Znovu se s ní galaxie propadla…

***

Ocelotonová příď člunu rozrážela vlny stejné barvy a razila cestu zbytku lodi k ostrovu. Jon seděl u řízení a snažil se vymačkat z motorů ještě trochu rychlosti navíc.  Oba motory odpovídaly stupňujícím se kvílením a z levého se začínalo kouřit. Jon zaklel a ubral rychlost. Nemohl si dovolit spálit motor jako tehdy s landspíderem, kdy se málem zabil.

Z moře se začaly zvedat nepěkné vlny. Jon nikdy předtím moře neviděl, natož aby v něm řídil člun, takže se mu ho po třetí vlně málem podařilo převrhnout. Stormy to skoro neustál a jen tak tak se udržel na palubě. „Jeď proti vlnám!“ Diana na chvilku odpoutala pozornost od zhroucené Bastilly v jakémsi neidentifikovatelném psychickém stavu na palubě a zakřičela na Jona svůj názor.

„To se na základnu nikdy nedostanem! Vlny jdou ve špatnym směru!“ „Chceš se radši utopit?“ Jon už se dál nehádal a pootočil člun špicí proti vlnám. Stáhl výkon motorů na polovinu a doufal. Možná to bylo kvůli akutní hrozbě potopení lodi, možná kvůli tomu, že se podruhé za celou cestu podíval na radar a zjistil, že jeli jiným směrem.

Byla to nejhorší jízda Jonova života. Vlny – nechť je Síla zahubí – přicházely pokaždé z trochu jiného směru a Jon musel vynakládat veškeré úsilí, aby loď vůbec udržel nad hladinou, natož aby jela požadovaným směrem. Ze zádě se ozýval duet dvou k smrti vyděšených jednorožců silněji než lodní siréna a čas od času je přeřvala i nějaká ta poznámka Diany, jež se snažila udržet na člunu sebe i Bastillu a které to (aspoň podle jejího názoru) Jon nijak neusnadňoval. 

Bastilla nejspíš byla při vědomí, ale v jakémsi šíleném stavu. Trhala s sebou a čas od času něco zaječela, ale k radosti Diany alespoň vynakládala jisté úsilí udržet se na lodi. Špičky vln a mořská pěna se tříštily o palubu a Stormy s Proyxonem se snažili přesouvat se po palubě jako protiváha k vlnám, aby se nepotopili.

Jonovi vypadl pravý motor a loď to dala najevo silným zakymácením. Stormy to nečekal a podtrhlo mu to nohy. Proyxon okamžitě vypálil k místu, kam druhý hřebec nedobrovolně zamířil, a zahradil mu cestu. Loď s sebou po nárazu další vlny opět zaškubala, takže Proyxon málem ztratil rovnováhu a ve vlnách by skončili oba hřebci. Paluba nechutně klouzala, ale navzdory tomu se jim Diana vydala na pomoc. Nevěděla sice, jak by mohla být užitečná, ale nějak určitě ano.

Skoro by při tom zapomněla na Bastillu. Loď se po nárazu další vlny naklonila dozadu a Shadow se po cestě do moře chytila čehosi, co možná před Jonovou plavbou bylo stěžněm. Vlna se převalila kolem a člun se prudce zhoupnul dopředu. Bastilla se udržela svého záchytného bodu, ale pěkně se praštila.  Snad…

***

                Stála nad ní přízračná Danalis a snažila se jí vnutit svůj názor na svět. Nikdy! Snažila se utéct, ale neměla kam. Cosi jí drželo na místě, nemohla dělat vůbec nic. Útočily na ni ledové vlny a snažily se ji servat do moře. „Poddej se mi a tohle všechno přestane. Už nikdo nebude mít moc tě utopit v moři!“ Nikdy! Bastilla sebrala veškerou sílu vůle, která jí ještě zbyla, a odrazila ten přízrak od sebe. Vzápětí ji něco silně udeřilo do hlavy.

                Na okamžik se svět rozostřil, ale pak v její mysli zazářilo slabé světlo. Byla volná. Zjistila, že se je na lodi stejně jako v jejích představách a že se jí vlny chystají poslat přes palubu.  Urychleně našla očima první stabilní věc ve svém dosahu a chytila se jí. Vzápětí málem podtrhla nohy Proyxonovi. Hřebec to ale nakonec ustál a Bastilla se doplazila zpět  k torzu stěžně. Vůbec to nebyl špatný úkryt.

                Teď už jí ty vlny byly jasné. Danalis. Prý je to bastard mezi Shadow a Hydrou. No kdo ví, ale tohle by zmáknout mohla. Našla si vteřinku a rozhlédla se okolo sebe. Viděla tu… Dianu nebo jak se jmenovala a jejího kluka u řízení lodi. Nevypadal, že by kdy skládal zkoušky z řízení plavidel na oceánu. Jejich dva jednorožci tu také byli, i když se to mohlo každou chvíli změnit. Ryzák právě balancoval na kraji lodi a bělouš se také snažil nepřepadnout přes palubu. Do uší ji udeřil ten strašný zvuk, který by poznala kdykoliv a kdekoliv. Zvuk rozbitého motoru.

                Vyplazila se ze své skrýše a statečně zamířila k zádi k poklopům od motoru. Diana na ni cosi zakřičela, možná ať se otočí… a vzápětí Bastille v jejím směru pohybu pomohla půlmetrová masa vody. Shadow zadržela dech a podvědomě hmátla k poklopu. Jestli se netrefí…

                Trefila. Její ruka nahmátla zarážky pro snadnější manipulaci v okolí poklopu a druhá ruka nadzvedla těžkou dřevěnou desku. Přitáhla se dovnitř. I když to neměla původně v úmyslu, musela za sebou zavřít, aby jí další vlna nevytopila. Poklop zaklapl a Bastillu v těsném prostoru obklopila neprostupná tma. Nevadilo jí to. Byla Shadow a pokud jí něco dokázalo oslepit, bylo to přímé světlo. Z opasku si odepnula pár nástrojů… a světelný meč. Kryty zavařených motorů se většinou jinak otevírat nedají. Jenom doufám, že je ten poklop nahoře vodotěsnej…

***

       Ztratila mnoho sil. Až příliš mnoho. A to všechno pro jednu malou mizernou Shadow. Prakticky nic neuměla a její schopnosti v Síle by se daly označit jako nepříliš rozsáhlé. A ještě ke všemu jí porazila!! Danalis se zlobně podívala na horizont moře směrem, kterým před dvěma hodinami zmizeli. Další z mnoha vln se zvedla a zamířila k jejich lodi. Tahle byla největší. A poslední. Už neměla síly.

       Znovu si v mysli přehrávala tu scénku ze Spiritova vědomí. Člun… nebyl její, ale nepatřil ani Centauri. Kdo? Danalis se v duchu okřikla. Na tom nezáleží. Ale ať už patřil komukoliv, jeho majitel bude litovat, že se narodil… Kromě Temné lady neexistoval v celé galaxii nikdo, kdo by se jí mohl postavit a Temná lady to neudělá. Rty se jí zkroutily do krutého úsměvu. Nemá nepřítele. Centauri budou tohohle litovat…

***

                Konečně. Ta poslední vlny byla strašná, ale pak to všechno ustalo. Naštěstí. Další vlnu už by tahle loď nejspíš nezvládla. Diana se opatrně vyplížila ze svého úkrytu u torza stěžně a zamířila k řízení. Bastilla a Jon se plně věnovali opravám a nikdo neřídil.  Jediné, co Diana kdy řídila, byl Proyxon nebo spřežení jiných jednorožců, ovládání lodi se nikdy ani nedotkla.

                „Diano! Zapni motory!“ Ohlédla se a spatřila Jona, jak vykukuje ze „strojovny“ člunu. „Jak?“ „Zmáčkni ten největší čudlík na ovládání a zatáhni za ty páky.“ Diana ho nechtěla urazit, ale vůbec si nebyla jistá, když sedala k řízení. Naštěstí se tu nemají kde vybourat…

                Asi za ty páky zatáhla trochu moc, protože to málem Stormyho smetlo přes palubu a Proyxon definitivně urazil zbytek stěžně. Člun se strašlivým zařváním akcelerátorů vystřelil po dokonale rovné vodní hladině a brzy uč jí čeřil jen na třech bodech. „Uber!!!“ Jon se musel opravdu hodně snažit, aby přeřval kvílející motory, které se jakoby zázrakem nerozpadly. Diana tedy zatáhla na druhou stranu, ale nešlo to. Zkusila trochu zabrat za obě strany, aby uvolnila zaseklou polohu, čímž ovšem ještě přidala plyn.

                Diana nikdy netušila, že se bude učit řídit člun mezi samými malými ostrůvky a mělčinami. A nikdy netušila, že při tom pojede rychlostí, při které hlásil měřič rychlosti údaje mimo stupnici. Jon se nažil nějak dostat k Dianě a převzít řízení, jenže s druhým rozjezdem a neúmyslným přepnutím člunu na modus „kluzák“ se za ním zabouchl poklop a už nešel otevřít. Bastilla obracela plnou pozornost k odvrácení výbuchu jednoho z motorů a Jon se jí neodvažoval rušit žádostí o půjčení světelného meče pro rychlejší řešení problému s poklopem.

                Diana zatím dělala, co uměla, aby nenabourala, protože v této rychlosti by to znamenalo jistou smrt. Ze zádi lodě se vzápětí ozvalo slabé zasyčení a stříbrná čepel prořízla podlahu vedle poklopu. Bastilla omylem vyříznutým kusem paluby sundala Jona, ale neměla čas se mu omlouvat. Místo toho na osudný kus dřeva a ještě něčeho skočila a vylezla ven provázena Jonovými nadávkami zpod desky.

                Během deseti vteřin se dostala Bastilla k Dianě, která jí nějak až moc ochotně uvolnila křeslo. Bastilla se už už chystala člun vypnout, ale… S tímhle módem by se dostali domů rychle. Jako každá Shadow měla nepřirozeně rychlé reflexy a tak by jí řízení lodi nemělo dělat problémy. S tímhle typem se nikdy nesetkala, ale na rozdíl od Diany základy měla. Nadechla se a přepnula pár spínačů. Pak posunula rychlostní páku do maximální rychlosti a upřela oči před sebe.

                Pohled na loď letící po hladině sotva sledovatelnou rychlostí mezi skalními výstupky byl úchvatný. Dokonce ani Jon pro to neměl slov, jen mírně zezelenal a chytil se opěradla u křesla. Bastilla je jakýmsi záhadným způsobem za pár minut propletla k místu, kam se chtěli dostat. V dálce už se rýsovala chatka a nad ní ostrý útes.

                Bastilla stáhla páku a chystala se vypnout motor. Jenže „kluzák“ neumožňoval zastavit, nejnižší stav energie odpovídal pohodlnému přepojení na základní modus.  „Ehm… Jone, jak se to přepíná?“ Diana se zeptala a upřela oči na rudnoucího Jona. „Já nevím… kdybych viděl, jak si ho zapojila, mohl bych ho vypojit, ale…“ Diana cítila, jak se jí hroutí její malinká naděje, že ještě někdy uvidí Casse a ostatní. „A.. co s tim uděláme? Myslíš vyskočit z lodi…? “ Jon se ušklíbl. „Jo. A zbyde z tebe organická palačinka. To bych nezkoušel.“

  „V klidu,“ ozval se flegmatický hlas Bastilly. „Za chvíli nám dojde energie a zastavíme tak jako tak.“ Shadow plynule přidala plyn a otočila plavidlo kolem ostrova. Diana si povzdechla. „Fajn. Takže tu budeme kroužit jako blbci, než zadřeme motor nebo než nás Dewlana nesestřelí.“

***

                Dewlana, zoufalá a naštvaná, doběhla k pobřeží. To, co spatřila, ji však nijak neuklidnilo. Oni si tu jen tak krouží!!! No jo, to bude ta Shadow u řízení. Bastilla. Dewlana by nejraději všechny Shadowy proklela. Za ní se krčil Jon a Diana, proč jí sakra nezastaví? Snad po deseti minutách jim konečně vyplivl motor a příď člunu dvacet metrů od pobřeží s vlnou spadla do vody. Proyxon to neustál a vzápětí sletěl do vody. Stormy ho následoval hned a Centauri až po chvíli. Celá pětice doplavala ke břehu.  

                Dewlana jim nedala prostor ani na to, aby jí mohli pozdravit. Události posledních dní a hodin by psychicky vyčerpaly kohokoliv. Pustila se do nich a seřvala je jako nikdy v životě. Bastillu si po čtvrthodinovém kázání odvedla s sebou k výslechu a Jon s Dianou zůstali stát na pláži jako opaření sami. První se probral Jon. „Přeskočilo jí?“

***

                Nejhorší den v životě. Bastilla se cítila ještě hůř než když jí jako malou jeden z bratrů jen tak z legrace shodil do propasti na TX8. Tenkrát myslela, že umře. Dneska to cítila. To nebyl výslech, ale ještě něco horšího. Dewlana ničemu nevěřila, žádná podle popisu Assassin už nežije, Danalis nemůže být takhle mocná, natož aby zmákla vlnobití na vzdálenost mnoha kilometrů, žádná další Alfa s černým pegasem neexistuje a Bastilla si to všechno vlastně jenom vymyslela.

                A nebo, táhne s nimi. Přihlížející Lotos se zlomyslně zašklebila. Tohle bylo moc už i na Revana. Dovolil si něco namítnout a strhla se vášnivá hádka. Něco tu rušilo Sílu a atmosféra byla podivně hrozivá i bez hrozící konfrontace, ale jim to prostě nestačí. Bastilla si unaveně opřela hlavu o stůl. Poprvé v životě neměla sílu se s někým hádat. Náhle ucítila na rameni něčí ruku. Talla. Zvedla ji od stolu a vypařila se s ní z místnosti.

                Bastilla ji následovala až do stájí. „O co ti jde?“ Talla se na ní podívala, evidentně hledala slova. „Nevím, jestli ovládáš telepatii, Shadowové ji nemívají dobrou.“ Bastilla se už chystala ostře ohradit, ale Talla ji gestem umlčela. „Ale to neřeš. Tohle není normální stav, Bastillo. Tahle temnota… je teď všude kolem nás. Je to tichá sugesce nějaké Alfy, čí přesně, to nevím. Cítím to.“

                Bastilla k ní překvapeně zvedla oči. Tohle nečekala. Už uvažuješ jen o zradě a hádkách, okřikla se. Talla měla pravdu. „Na tebe to nepůsobí?“ Talla ztišila hlas. „Taky, jenom to není tak vidět. Dneska ráno jsem se porvala s Lotos a Revan jí málem vykloubil ruku. Ani jeden z nás by se tak nikdy nezachoval.“ „A co chceš dělat?“ Talla ztlumila hlas ještě víc, teď už jí skoro nebylo rozumět. „Můžu si vyžádat spojení do Útočiště a dát vědět pár dalším. A pak je půjdeme zastavit. Řekni to Revanovi a třeba i ostatním, pokud nic nevyzradí. Myslím, že poznáš, koho tu ještě úplně neovládá nenávist.“

                Bastilla se rozběhla zpět do vyjednávací místnosti.  Nikdo ji nezpozoroval, když se opět nenápadně usadila na svoje místo a položila hlavu na stůl. Nasadila otrávený výraz a poslouchala.

***

                Talla doběhla do spojovací místnosti a zapnula svoje vlastní kódování. Za chvilku později se už před Tallou objevil obraz mladého mistra Centauri. Talla se lehce uklonila. „Tallo, ty budeš určitě chtít mluvit s Wendy, že ano? Už jsem jí zavolal, jakmile se na obrazovce objevilo tvoje kódování. “ Talla se musela proti svojí vůli usmát. A co je na tom špatného, že se s Wendy takhle vídám skoro každý den? Stejně to platí Arinne a ta má peněz dost…

                O minutku později už se na obrazovce objevila drobná postava ne větší než Talla s naprosto nevyslovitelným jménem, ze kterého se dala udělat přesmyčka ‚Wendy‘ a tak jí také každý říkal. Měla skoro lidskou postavu až na pár křídel vyrůstající ze zad. Mohla létat, couvat ve vzduchu nebo prostě jen tak viset na místě prakticky bez námahy.  Nebyla Centauri, přišla k Řádu z Rescy. Vzhledem vzdáleně připomínala DarkWhita, měla černé oči i vlasy, ale ty byly kudrnaté a tmavou pleť.  Měla poměrně slušné schopnosti v Síle, ale naprosto jiné než Centauri. Ale, co bylo hlavní, kamarádila se s Tallou.

                Když o pár minut později Talla odcházela z místnosti, věřila, že se snad všechno obrátí v dobré. Wendy slíbila, že se tam objeví i se zbytkem skupinky, tedy pevného čtyřčlenného spolku, ve kterém si mezi sebou jeho členové dělali pevné telepatické i Silové vazby, takže když dva zemřeli, celá skupinka byla odsouzena ke smrti. Talla jen doufala, že k tomu nedojde.

***

                Veškerý čas se dělil do neurčitých úseků, kdy byla či nebyla při vědomí. Asi po pátém probuzení Lilianne zjistila, že už může trochu pohnout rukou, co jí to pouta dovolí. Bylo to zvláštní, ale neměla už hlad ani žízeň. Jakoby nic necítila, propadala se stále hlouběji, ale nevěděla kam. Byl to divný, nepříjemný pocit, který nikdy před tím nezažila a byla si jistá, že už ho nikdy zažít nechce. Tedy pokud si ještě mohla být  něčím jistá.

                Pokaždé čekala, kdy k ní někdo přijde a bude se jí pokoušet obrátit k temnotě, ale nic se nedělo. Stále nic neviděla a Síla se jí nevracela. Mohla jenom čekat. Ale na co vlastně? To taky nevěděla. Nicméně se jí do mysli začaly vkrádat útržky čehosi, co nedokázala rozpoznat.

                Nenáviděla to neustálé čekání.

                Je tak snadné začít nenávidět…

                Ne. Takhle ne. Opět se propadla do milosrdného bezvědomí…

***

                Cassandra se plížila podél skalnatého břehu a snažila se nevydat žádný zvuk. Letmo pohlédla na svoji věznitelku, nebo co vlastně byla. Stejně nenápadně se snažila něco – cokoliv – vyčíst z její mysli, ale objevovala jen další a další vzájemně protichůdné a vylučující se názory a myšlenky. To snad není možný, pomyslela si už potisící, zatímco lezla po skalní stěně. Jak může někdo existovat s takhle rozervanou duší? Proxima to nepředstírala, tím si byla Cassandra jistá. To by poznala. Trochu v zamyšlení zpomalila a už ucítila na zádech chladnou hlaveň blasteru. Kdybych tak mohla nějak získat její důvěru…

                Dorazila k jednomu z noha vchodů do podzemního komplexu, tenhle jako jeden z mála vypadal nezatopený. Vody tu bylo po kotníky a tunel se dolů nestáčel. Proxima jí blasterem pokynula, aby šla jako první. Opět tu byla ta podivná clona, co stínila Cassandře všechno možné(trochu jí zůstala telepatie) až na její nejnenápadnější zbraň – sledování a čtení energetických stop a otisků. A tu se zrovna chystala využít.

                Tiché kroky. Pomalu přicházela Danalis, tentokrát však vypadala zamyšleně. Od stěn a vodní hladiny se mlčky odrážely její nevyslovené otázky. Kdo sem nastražil ten člun a proč? Kdo byla ta malá Shadow? A odkud utíkala? Nebylo možné kvůli kápi spatřit Danalisiny oči, bylo však téměř jisté, že má pohled obrácený do sebe a prostředí okolo sebe sleduje jen nepřítomně. Odešla a za minutku se kolem stejného místa prořítil Spirit letící tryskem. Okolní vodu rozčeřily další pocity, tentokrát však naléhavost a strach. Hřebec zmizel za zatáčkou a výjev se pomalu rozplynul…

                Cassandra celý výjev telepaticky vepsala do paměti Proximě a ta chvíli uvažovala. Člun? A Bastilla unikla? Ale to by znamenalo… že tu Danalis není jediná Alfa. Víc už Cassandra z její mysli nepostřehla, protože se jí jakékoliv souvislosti ztratily v moři protichůdných myšlenek. „Tak fajn. Sleduj Danalis.“ Cassandra na tu druhou upřela oči a Proxima blaster. Cassandra pokrčila rameny a chystala se otočit a poslechnout. „Máš lepší nápad?“ V tom hlase byla skrytá hrozba, pokud by Cassandra zvolila jinou cestu a nepovedlo by se jí to…

                „Venku je Arifa. Třeba nás dokáže dovést k Lilianne aniž bychom potkaly Danalis.“ Zase ten nepříjemný pohled. Pokud se ti to  nepodaří… O tři vteřiny později Proxima otočila blaster směrem k východu. Cassandra se tam vydala a za chvíli už je Arifa vedla systémem dómů a suchých jeskyní nad hladinou moře. Pak zaržála, ukázala kopytem na malou trhlinu v podlaze a potřásla hlavou.

                „Dovnitř?“ zeptala se Cassandra. Souhlasné zaržání. Pak se klisna otočila a vydala se zpátky. Do díry se sotva vešel člověk, natož pegas. Cassandra zaváhala. „Bojíš se?“ Trochu odsunula kámen, aby si zvětšila díru, do které poleze. „Ne.“ Zkoncentrovala se na Sílu, kterou necítila, a skočila dovnitř do tmy. Zahnala všechny pochybnosti, jen jedna věta jí dál zněla v mysli. Pokud se ti to nepodaří…

***

                Už byla skoro noc. Všechno obklopovala černočerná tma, ale dvěma postavám to nevadilo. Mířily do zničené stáje na útesu. Na obloze zářily hvězdy a dva měsíce TX5. Bylo to tu krásné. Ale nebyl to domov. Menší postava otevřela dveře stáje a obě se ztratily uvnitř.

                „Proč jsi mě sem přivedla?“ „Revane…“ začala vysvětlovat. Bratr se nejdříve tvářil skepticky a vypadal, že se jí vysměje, ke konci dojemného přemlouvání ale změnil názor. „Asi máš pravdu. Telepatii nerozumím a nikdy jsem na ní moc citlivý nebyl.“ Trochu se pousmál. „Zdá se, že je to nějaká rodová degenerace.“

                „Koho dalšího ještě přemluvit?“ zeptala se Bastilla. „Dewlanu bych do toho netahal, podle mě by stejně odmítla. Talla určitě, snad sežene ještě někoho na pomoc. Cassius, Diana, Jon, ti jsou jasní. Ale ani jeden z nich nám nejspíš moc nepomůže.“ Bastilla nemusela voji otázku vyslovovat nahlas. „Já nevím. Ale je fakt, že Lotos je takhle nabroušená naprosto přirozeně a ta její drzost by nám mohla být dobrá.“ Bastilla přikývla. „A… na kom pojedu? A Cass? Starin je zraněná, nemůže se účastnit.“ „Přece tu je ten člun, ne? Všichni se tam nevejdeme, ale někdo by mohl jet napřed.“ „Dewlana to zaregistruje a bude průšvih.“ Revan se usmál, poprvé od chvíle, co vkročil na TX5. „Tak třeba dostane rozum a pomůže nám nakonec také. Ale teď už jdeme. Máme práci.“

***

                Wendy ukončila druhý rozhovor ohledně honu na Alfy. Sice se svojí účastí tak úplně nesouhlasila, ale slíbila pomoc. V místě, kde jsou rušeny schopnosti Centauri…. Doufala, že její vlastní ne. [Wendy?] [Ano, Side?] [Co se děje?] Wendy se proti svojí vůli musela usmát. Sid vždycky poznal její náladu, ať už dělala cokoliv. A vždycky poznal, když se ho chtěla na něco zeptat. [Menší akce proti Alfám. Jsi pro?]

                Na chvíli zavládlo ticho. Sid se radil s ostatními. [Renny souhlasí, Nae je proti. Jsme tři na jednu, jdeme do toho.] Výborně! Wendy se to už už chystala sdělit Talle, za sekundu jí ale došlo, že Talla je člověk a nerozuměla by tomu.  Zase ale může mít jednorožce nebo pegase. Wendy nedokázala otevřít svou mysl  jiným tvorům než ze své vlastní rasy. Nemohla by mít jednorožce.  Škoda.

                Vznesla se a letěla nejkratší cestou ke svojí ubikaci. Tady, v Útočišti ve hvězdě  nebyla naštěstí zástavba tak komplikovaná a Wendy se tu už za týden vyznala bez plánku. Pohlédla na zářící bělozlaté nebe nad sebou. To nebyla obloha, to bylo jádro hvězdy. Zvláštní, žít tady, za silovým štítem. Nic z toho tepla, tlaku ani jiného záření jím neproniklo a velitelství řádu Centauri mělo naprosto nedobytnou pevnost.

                Doplachtila ke svému domu a otevřela si střešní okno. Složila křídla a vlezla dovnitř. Sid, okřídlená černovlasá bytost s tak nevinným výrazem vepsaným ve tváři, až to bolelo, se zvednul z hromady blasterů a uvítal Wendy. Vzápětí se otevřely dveře a se zanadáváním dovnitř vpadla i Nae. [Transport nám letí za hodinu. Měly byste se připravit.] S tím opět zmizela, obratně vymanévrovala do úzké chodby i s napůl  roztaženými uhlovými křídly, jen za ní zavlály rudé vlasy.

                [Netušila jsem, že sbíráš blastery, Side.] [Ale…..] Sid něco zavrčel, aby to nikdo nepochopil, což se hrozně mlátilo s dokonale nevinným výrazem. Tedy, člověk by ho hodnotil jako nevinný. Sid se takhle tvářil pořád a nikomu z jeho rasy na tom nepřišlo nic divného. Wendy se to už odnaučila. Renny a Nae se drželi dál od lidí, takže se lidským způsobům nikdy nenaučili. Sidovi to příliš nešlo a Wendy už byla „zdomestikovaná“. Docela dobře už zvládala i basic.

                Loď s kvantovým pláštěm proletěla silovým štítem a brzy se už čtveřice mohla dívat na nádhernou korónu Útočiště. Wendy se přinutila odtrhnout zrak od té nádherné podívané a zaměřit se na malinkou modrou tečku před sebou. Tohle u nás není, pomyslela si smutně. Hvězda systému Resca už dávno prošla všemi svými vývojovými stádii a tak obě nezničené planety v systému už tisíce let obíhaly nepatrnou neutronovou hvězdu. Tři bližší byly už nenávratně rozprášeny. Okolo Rescy také kroužila skupinka černých děr, které se nějakým neuvěřitelným způsobem držely mimo soustavu. Zatím, pomyslela si Wendy temně. Každou minutou se můžou přiblížit příliš a její domov bude navždy smazán v galaxie.

***

                Temnota. A ostré kamínky na zemi, které ji tlačily.

                To bylo to první, co si Cassandra začala uvědomovat. Rukou jí pulzovala šílená bolest a hlava jí třeštila. Pokusila se pohnout. Vyškrábala se na lokty, ale nic neviděla. Jakoby ztratila zrak. Nejspíš e musela při tom skoku o něco praštit.

                Vedle sebe zaslechla tichý pohyb. „Proxim?“ „Jo, jsem tady,“ ozvala se kousavá odpověď. Vzápětí jí něčí ruka vytáhla na nohy. Protřela si oči. Nic neviděla. Proxim vedle ní se vydala jakýmsi směrem pryč. Cassandra se jí pokusila následovat, ale po pěti krocích zakopla o kámen a natáhla se na zem. Opět spadla na zraněnou ruku a odřela si ji. Proxima se k ní vrátila a opět ji vytáhla na nohy. „Dávej trochu pozor, kam šlapeš. Jsou tu hnusný šutry.“

                Cassandra nemohla přeslechnout ten ironický nádech a chvilku zápolila s pokušením odpovědět stejným tónem. „Nedá se říct, že by tu byla stoprocentní viditelnost.“ „To není. Pěkně koncentrovaná tma, co říkáš? Podívej se nahoru.“ Cassandra tak učinila, ale stále jí zrak zakrývala temnota. „Nic nevidím, jenom tmu.“ „Že jo? A to by tam měla bejt někde ta díra, kterou jsme sem spadly, ne?“ Cassandra cítila, jak se jí stáhl žaludek. „To mi radši ani neříkej. Jsi přece Shadow!“

                Zase ten ironický tón hlasu, tentokrát však o stupínek vážnější. „Jo, to jsem. Ale tahle temnota je na můj vkus nějak moc koncentrovaná. Pod nohy si vidim, ale tim to hasne.“ „Koncentrovaná?“ „Poznáš to takhle.“ Cassandra snadno zaregistrovala ten známý zvuk zapnutí světelného meče. Ale žádná stříbrná čepel okolní prostor neprosvítila. Až když Proxima Cassandře přiblížila čepel na vzdálenost několika desítek centimetrů od obličeje, spatřila Hydra slabou záři. Ztrácející se světlo jemně ozařovalo i obličej Proximy. Něco v tom výrazu… „Spojenci, než se z tohohle dostaneme?“ Cassandra netušila, jak Proxim zareaguje, ale kdyby se jí rozhodla zabít, nepomohla by si. „Platí.“ Stáhla čepel a chytila Cassandru za zdravou ruku. Pak se vydaly kamsi… kamsi do tmy trošinku řidší, pokud by to tedy Cassandra dovedla rozeznat.

***

                Napoline stál v té protivné ledové vodě a čekal. Stál tady už asi dvě hodiny a už ho to přestávalo pomalu bavit. Mistral, ten bastard z rodu Hydra, tu jen tak v pohodičce plave okolo a tváří se ohromně spokojeně. Napoline se na klisnu pohrdavě zadíval. Nevypadala, že by byla zmrzlá až na kost, měla ztuhlé nohy a tohle čekání jí unavovalo až k smrti. Ach jo, takhle je to vždycky. Nakonec to nevydržel a za dvacet vteřin se už škrábal na strmý břeh.

                Napolina by ani ve snu nikdy nenapadlo, že nějaký kámen může takhle klouzat. Asi podesáté už skončil ve vodě a jediným výsledkem byl komplet mokrý hřebec a pobavená Mistral opodál. To ale Napoline nemohl akceptovat. Rozběhl se k ní a pokusil se ji kousnout. Mistral uskočila do vody a odplavala do hloubky. Zbytečně. Napoline skočil za ní a po deseti minutách prohánění bílé klisny po širokém okolí neměl na ztuhlé nohy, protivné čekání nebo na zimu už ani pomyšlení.

***

                „Má paní.“ C.J. opět klečela na zemi a nad ní stála přízračná Alfa Ariane. „Vedla sis dobře. Jsi mnohem nadanější než Danalis.“ „Je to pro mě velká pocta, má paní.“ Jakoby se jí Alfa Ariane chystala něco říct, ale náhle se otočila a přivřela oči. „Míří sem.“ Opět stočila svoje planoucí zlaté oči na C.J, která se pod jejím pohledem mírně zachvěla. „Naše mladá Shadowská mistryně. Konečně.“

                „Máte nějaké přesnější rozkazy?“ Ariane jí na okamžik propálila pohledem, pak jej odvrátila směrem, kde nejspíš Proxima byla. „Proxima nesmí zemřít. Ti všichni ostatní, co přijdou s ní, ty zabij.“ C.J. ke svojí mistryni zvedla oči. „Má paní? Bude to jednou záchrana našeho řádu?“ Alfa Ariane se krutě zasmála. „Ne. Proxima není novou nadějí Alf. Je to zhouba Centauri.“ Další slova už zněla trochu zasněně, jako kdyby tušila budoucnost.  „Už brzy rozeštve celý řád. Kvůli ní se Centauri vzájemně vyvraždí. A pak…“ Znovu se vrátila do reality a upřela oči na C.J. „…my dvě ovládneme Útočiště.“

***

                Ale ne! Tohle celé je jenom zlý sen. Musí být! Proč mě už konečně nenechají na pokoji? Musím se pořád schovávat, pořád unikat tomuhle… bastardovi! Má bílé vlasy, ale černou duši. Měla by se utopit! Assassin se naprosto bezhlučně odlepila od zatopené stěny a proplula dírou o kus dál. Ničemu tu nerozuměla. A nebyla si jistá, jestli chce rozumět. Spirit nebo jak na něj ta bastardní Alfa volala se tu pořád prohání jako šílený. Hledá mě? To nevěděla. Ale vzápětí se jí na mysl prodral důležitější fakt. Danalis je Alfa a Alfy jí zničily život.

                Assassin si vůbec nebyla jistá, jestli past sklapne, jak má. Po celém areálu, kam až to znala, nadělala drobné pastičky a různé maličkosti, které by ta prokletá Alfa mohla přehlédnout. Assassin si byla jistá, že ji nikdo neviděl. Nesměl! Zabili by ji! Jen to ne! Assassin zajel pod balvan do své oblíbené skrýše. Alfa Ariane ještě uvidí… …za to, že jí zničila život.

***

                Už zase. Nemohla si na to zvyknout. Zatímco se její mysl probírala z transu, Lilianne se snažila protáhnout se. Byla už pěkně ztuhlá. V mysli jí vyvstala myšlenka, že by bylo dobré odsud zmizet. To vůbec nebyl špatný nápad, jediný háček spočíval v realizaci. Zkusila pohnout rukou. Šlo to zase o kousíček snadněji než minule.

                Pokoušela si ruce za zády rozvázat, ale bez úspěchu. Zkusila tedy jiné řešení. Skrčila se s úmyslem přetáhnout si ruce před tělo. Svázané nohy jí to ovšem nedovolily. I pokus rozvázat si nohy ztroskotal. Sílu používat nemohla a jiný způsob řešení ji už nenapadal.  Opět se jí začínalo zmocňovat zoufalství.

                Už to nemohla dále snášet. Z očí jí vytryskly slzy bez šance na zastavení, tak se je alespoň snažila ignorovat. Musí se odsud nějak dostat! Snažila se něco vymyslet, ale strach jí zatemnil uvažování. Strach… a zlost. Připadala si tak bezmocná! Sebrala síly a ještě jednou se pokusila protáhnout si ruce svázané za zády dopředu. Provaz se jí zasekl za botu… Ještě jednou vztekle zabrala a najednou měla ruce před tělem. Dokázala to! Její mysl se z toho chtěla radovat, ale Lilianne měla už jen střípky sil  a i o ty ji ten rychlý pohyb připravil. Znovu upadla do bezvědomí…

***

                Bastilla sledovala černočernou tmu na obloze a snažila se vytěsnit si agresivní myšlenky z hlavy. To přece není možný! Cassius se snad zbláznil nebo co! Nejdřív jakoby nic souhlasí a pak se to všechno chystá jako zradu ohlásit Dewlaně! Bastilla jen doufala, že ta tupá rána bednou nebyla moc slyšet. Dovlekla omráčeného Casse do jedné z jeskyní a svázala ho. Snad to bude stačit.

                Konečně se za vzdáleným ohybem cesty objevila Talla s Revanem. „Průšvih,“ řekla jim potichu bez pozdravu. Revan povytáhl obočí. „Cass se nás pokusil nabonzovat. Je v jedné z jeskyní v útesu.“ I v slabé měsíční záři šlo rozeznat, jak Revanovy oči trochu potemněly. „To se mi nechce líbit. Měly bychom s sebou pohnout.“ Bastilla se ohlédla k zatím klidné ubikaci. „Mám říct Jonovi a Dianě? A co Lotos?“ Revan se chystal něco odpovědět, ale Talla ho chytila za tuniku. „Ne. Já to zvládnu, ty s Revanem běžte připravit náš člun. Nemůžeme riskovat jízdu na jednorožcích, pošleme je ke komplexu samostatně.“

                Bastilla na ní zůstala zírat. „A co když nás Danalis nebo někdo napadne? Bez jednorožců…“ „A co? Dewlana půjde za námi, o to se klidně vsadím. A pokud by nás dohnala dřív než u komplexu… A co Lilianne? Co Cassandra? Co Proxima? Podle mne v tom má prsty ten přízrak, Lilianne je dost rozumná na to, aby se nepouštěla do žádných šílených akcí. O Cassandře ani nemluvím.

                Bastilla chvilku váhala, ale musela jim dát za pravdu. Pak se rozběhla k jednomu schovanému místu mezi skalami, kam včera s Revanem uklidili ukradený člun. Kolem proběhla Whiral a Stream a tryskem se vydali napřed. Bastillu při tom pohledu bodlo u srdce. Wenig, její vlastní klisna, trojici nedoplňovala. Zahnala temné vzpomínky a začala dělat generálku motorů. Nechtěla, aby došlo k podobnému incidentu jako s Jonem a Dianou.

***

                Proxima vedla Cassandru po jakési cestě na jedné straně přilepené na stěně a na druhé propadající se do hloubky. Neměla šajn, kam jdou nebo kde jsou, a bylo jí to skoro jedno. Viděla asi v dosahu tří metrů a jenom velmi rozmazaně. Stačilo to ke sledování kamenů pod nohama, ale to bylo všechno. Přesto to byl pokrok oproti metru a půl na začátku jejich černé cesty. Sledovala jediný cíl – dovést sebe a Cassandru někam, kde bude alespoň trochu světla. Přece jenom, tvrzení, že Shadow vidí v jakékoliv tmě bylo lehce nadnesené.

                Postupovali jen velmi pomalu, Cassandra neustále zakopávala a jednou dokonce i spadla na svoji bolavou ruku. Přesto šla stále dál se skloněnou hlavou, snad čekala další výstupky ze stropu podobné těm, které překonaly asi před čtvrt hodinou. To po čem šli teď, by Proxima hodnotila asi jako ochoz k nějaké síni nebo tak něco. Cesta byla dlážděná velkými hladkými dlaždicemi, na které odněkud ze stropu napadaly kamínky a prach. Výsledek byl klouzající zákeřný povrch.

                Náhle cesta zmizela. „Stůj.“ Cassandra se trhaně zastavila a snažila se udržet na nerovném povrchu rovnováhu, i když ji Proxima opustila a šla prozkoumat překážku. Cesta, po které šli, se v jednom místě propadala do hlubin. Dohlédla na pokračování v původní výšce a odhadovala vzdálenost. Metr a půl? Dva?

                Na okamžik ji napadlo vytáhnout světelný meč, ale neučinila tak. Její oči si už přivykly na tmu a ta trocha světla by ji nejspíš na pár minut oslepila. Za ní se ozvaly tiché zvuky. Cassandra si nejspíš sedla na zem. „Co je tam?“ Proxima se ohlédla, byla schopná spatřit jen matné obrysy druhé Centauri na hranici viditelnosti. „Díra. Počkej tady, zkusím jí přeskočit.“ Cassandra cosi nesouhlasného řekla, ale Proxima ji už nevnímala. „Neboj, to bude dobrý. Jenom nevím, jestli je tam vzdálenost metr a půl nebo dva a nechci tě navigovat naslepo.“

                Opatrně se odrazila z klouzavého povrchu a skočila. Pro jistotu dva metry a kousek, ani se jí nějak nechtělo spadnout. Jenže podcenila klouzavost dlaždiček pokrytých prachem. Podjely jí nohy a tvrdě s sebou švihla na zem. Dopadla žebrem na kámen a potlačila bolestné zasyčení. Kousíček jela po dlaždičkách, načež cesta pod ní zmizela. Dokázala se akorát chytit kraje srázu, než se s ní po několika vteřinách poslední dlaždice trčící do prostoru ulomila.

                Na okamžik pocítila ten strašný pocit pádu do prázdna. Pak nepříliš jemně přistála na převisu s dostatečnou silou, aby vyrazila dech… jo a taky ztratila vědomí.

                Po chvilce se jí vědomí vrátilo, ale ne tak už síly. Ležela tam na studené skále pod sebou a snažila se zahnat fialové tečky před očima. Bleskově zkontrolovala svůj zdravotní stav. Byla pěkně pomlácená a nejspíš si narazila rameno, nic vážnějšího si naštěstí neudělala. „Proximo?!“ Výkřik seshora. Cassandra, to Proximu nepřekvapilo. Spíše jí zarazila slabá ozvěna vracející se od vzdálených stěn. Takže její odhad byl správný. Jsou ve velkém sále, někde u stropu na delší straně. „Jo, žiju.“ Odshora se ozvala série tichých kroků a pohybů, jak se Cassandra snažila po čtyřech dostat blíž k místu, odkud slyšela Proximu. „Kde jsi?“ „Tady za tou první dírou na převisu v druhý.“ „Jak je ta první propast široká?“ Proxima se musela proti svojí vůli ušklíbnout. Metr, nic víc. Kdyby to tušila, mohla by ji hladce přeskočit a nic by se nestalo. „Asi metr. Neboj se a skoč, ale bacha, klouže to.“ Cassandra chvíli sbírala vůli, pak se odrazila a ozvěna vrátila Proximě tlumené zaječení. Vzápětí i tupý dopad na cestu a klouzavý dojezd.

                Mezitím se Shadow vyškrábala na nohy a odhadovala hloubku, do jaké spadla. Podle síly nárazu to nebyly tři metry, odkud by ji Cassandra byla schopná vytáhnout. Trochu ji překvapilo, že už zase dohlédne o kousíček dál. Došla ke stranám převisu, kam až se odvážila, a zkoumala, jestli nemůže vylézt. Nic moc. Stěna byla původně hladká, teď už se z ní odlamovaly bloky způsobem odštěpu trochu připomínající břidlici. Po tomhle to nahoru nepůjde, pomyslela si. Akorát by si koledovala o to, že se s ní některý blok při tahu od skály odštípne a Proxima se zabije po elegantním pádu do hloubky.

                Odshora spadlo pár drobných kamínků. Neklamná známka toho, že se Cassandra dostala až na kraj druhé díry. Proxima napnula zrak, co to šlo, ale nezahlédla ji. „Jak jsi hluboko?“ ozvalo se seshora. „To kdybych věděla…“ „Zkus aktivovat světelný meč. Možná tě uvidím.“ Jo, a všechno ostatní se propadne do tmy, pomyslela si Proxima, ale nechala si to pro sebe. Nic lepšího ji nenapadalo. Co hůř, nenapadalo ji ani nic jiného.

***

Ještě minutku, už letim!“ Jon si připnul k opasku dva blastery (jen tak pro jistotu, kdyby mu jeden přestal fungovat) a vyběhl co nejtišeji ze svého pokoje. Při vší snaze se mu tak úplně nepodařilo. Po cestě omylem shodil ze stolu vázu a ta se s uširvoucím tříštěním rozpadla na miliony kousíčků. „A sakra,“ zaklel a vyběhl z místnosti. Proběhl stájemi a pustil Stormyho z boxu. Vyhoupl se na jeho neosedlaný hřbet a rozjel se s ním tryskem po pláži směrem ke člunu. Po chvíli hřebce zastavil. „Hele, Stormy, kterou stranou jsme se měli dát?“

Odpovědělo mu dlouhé utrápené frknutí a hřebec se obrátil čelem vzad. Výjimečně spolupracoval, ale to mu nijak nebránilo v tom, aby ze svého pána dělal co největšího blbce. Rozcválal se zpátky k ubikaci. Po pár krocích přešel do trysku a málem se srazil s Proyxonem v protisměru. „Jone!? Co to vyvádíš?“ Jon sklopil oči do země a Stormy už podruhé změnil směr a vystřelil za Proyxonem. „Tak vidíš, měl jsem pravdu! Zmátl si mě!“ Stormy pobouřeně zařehtal, ale k Jonově obrovské úlevě se ho shodit nepokusil.

Po chvilce běhu se Jona začínal zmocňovat špatný pocit. Diana dala Proyxonovi poloviční zádrž a ten poslušně zpomalil. „Ale ne! Ve tmě se tady člověk nevyzná.“ Ukázala na obrovský balvan trčící ze skály, který svým tvarem vzdáleně připomínal hlavu mořského ptáka. „Jedeme špatným směrem.“  Otočila hřebce a dokonale zmatený Stormy se opět vydal za Dianou.

Už, když přibíhali k ubytovně, šlo poznat, že něco není v pořádku. V domku se svítilo a ve stájích také. „Kudy je nepozorovaně mineme?“ Diana se otočila na Jona. „Nepozorovaně?“ I Jon vzápětí pochopil, proč ta ironie. Vodou k nim letěl člun. A se řvoucími motory na plný výkon. „Dělej!“ Z chatky vyběhla Lotos a ukázala na ně. Cosi zakřičela do otevřených dveří, ale Jon to nepotřeboval vědět. Člun přirazil ke břehu a Jon s Dianou skočili ze hřbetů jednorožců dovnitř.  Stormy a Proyxon se rozběhli kolem chatky, minuly Lotos i Dewlanu a uháněli po pláži dál. Revan se na Jona otočil a dlouze, utrápeně si povzdechl. „Co jste to vy dva zase prováděli?“

***

                Záře světelného meče oslnila všechno ostatní. Proxima skočila a chytila se jednou rukou bloku nad sebou, planoucí zbraň zvedla tak vysoko, jak to jen šlo. Neviděla už pomalu nic jiného než tu stříbrnou čepel. A kousek šedé skály, kterou osvětlovala. Za okamžik v dálce slabounce zasvítilo i tlumené modré světlo. Proxima odhadovala vzdálenost, pět, možná šest metrů. Pak se ozvalo tiché zakřupání. Proxima okamžitě zhasla čepel a pustila se bloku… a zjistila, že nic nevidí. Znovu tedy meč aktivovala a posvítila si s ním na odlupující se kus skály.

                „Šest metrů. To je moc, co?“ Cassandra zjevně také odhadovala vzdálenost. „Počkej chvilku,“ řekla Proxima a pokusila se volnou rukou odloupnout kousek kamene. „Možná, že to půjde dolů. Zdá se, že ta stěna pod námi není hladká a kolmá.“ Nešlo to. Pomohla si i druhou rukou a po chvíli se odlomil celý blok. Shadow uskočila do strany a poslouchala, jak kus skály padá a do čeho všeho naráží. „Možná, že by šlo slézt až na podlahu tohohle prostoru,“ řekla Proxima, když slyšela náraz kamene o dlaždičky hluboko pod sebou.

                Netušila, jak by mohla Cassandře v případě pádu pomoct, ale Hydra si zatím vedla docela dobře. Seshora opatrně došlapovala na olámané bloky, až najednou stanula na převisu vedla Proximy. „Fajn. A teď níž. Proxima deaktivovala světelný meč a na chvíli se odvrátila od Cassandřiny zbraně. Pak, když už zase měla přehled o okolním prostředí i bez zdroje světla, začala slézat bloky. Stěna nebyla naštěstí kolmá, měla spíše charakter obrovských schodů s nepravidelně rozházenými stupni.

                Asi po dvaceti metrech se Cassandra s rozžehnutým mečem vydala za ní. Obtížnost terénu naštěstí přímou úměrou klesala ke koncentraci okolní temnoty. Proxima se odrazila a ze tří metrů navzdory únavě a vyčerpání ještě celkem ladně přistála na chladných dlaždicích. Trochu pomohla Cassandře udělat to samé, načež se otočila do prostoru… teď už si byla jistá, že chrámu.  V dálce žhnuly malé světelné body a po stranách se rýsovaly obrovské sochy. Cassandra se k nim vydala a Proxima ji v závěsu následovala.

***

                Tohle vůbec nebylo dobré. Stormy cválal vodou po spěnky a snažil se ve tmě nezakopnout. Stream vepředu vybíral cestu a vedl ostatní jednorožce tou nejlepší trasou. Byli tu všichni – Tallin Stream ve vedení, Revanova Whiral v závěsu, Proyxon i Stormy. Jediný, kdo tu chyběl, byla Bastillina klisna, jež nalezla smrt na ostrých skalách pod Spritovými kopyty. Pátý člen ovšem nesměl chybět a tím byla Ariie. Ten hnusnej Lotosin šmejd, jak ji charakterizovala Whiral. Navzdory všem pokusům poslat ji k Síle se jich stále držela. Jednorožci si nemohli dovolit ztrácet čas proháněním nějaké bastardní klisny, která to tu zná ze všech nejlíp, a tak se soustředili na co nejrychlejší cestu. Moře bylo naštěstí celkem klidné, až na drobné vlnky a mírný vítr se nijak neprojevovalo.

                Člun už jim dávno zmizel z dohledu. Stormy si čas od času položil otázku, co asi dělá Dewlana, ale nahlas ji nikdy nesdělil. Tuhle otázku už si stejně asi pokládali všichni jednorožci. Stejně jako se většiny z nich pomalu začal zmocňovat strach. 

***

                Ne! Zase tahle hnusná realita. Lilianne si chvíli myslela, že sem někdo jde, ale opět to byl jen zbožný sen. Pak si ale vzpomněla na „minule“ a zkusila pohnout rukou. Byla strašně unavená a na žádný jiný pohyb se nezmohla. Ale ruce měla před tělem. Sebrala zbytky sil a pokusila se pohnout prsty. Šlo to. Nahmatala uzel. Byl důkladně stažený a Lily bylo ve vteřině jasné, že ho nerozváže. Možná, kdyby tu tak měla nůž…

                Tlumený úder. Lily to okamžitě vytrhlo z transu. Trhla s sebou a vzápětí zalapala po dechu. Měla hrozně málo sil. Překulila se na druhý bok, snad aby něco zahlédla nebo lépe uslyšela, ale ten jediný pohyb ji nemilosrdně zbavil sil i vědomí…
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pěkný!

(Darth Victory, 30. 11. 2007 17:05)

Dobrý! Lepšíš se!