Jdi na obsah Jdi na menu
 


Diana IV. - čtvrtá část

17. 2. 2008

                Ne!! Xionne stála na velitelském můstku Advantage a snažila se udržet svoje pocity pod kontrolou. To snad není možné! Vergillio si dělá legraci! Všechno, co jí za poslední dva dny přiletělo, sestávalo z několika skoro vraků a jedné hlídkové lodi. A ještě z další desítky nepřátelských lodí, ty by se ovšem jen těžko daly nazvat vítanými posilami. Xionne je odrazila; co jí taky jiného zbylo, ale s téměř padesátiprocentními ztrátami.

                Potichoučku k ní přistoupil mladý poslíček a obezřetně mistryni předal datový čip. Xionne po něm hmátla a poslíček se okamžitě po splnění úkolu vytratil z jejího zorného pole.

                Pohlédla na ten malý kousek budoucnosti ve své ruce. Docela ji zajímalo, co na něm bude, zároveň se toho ale děsila. Jen ne Mistryně, prosím, ta ne… Zkoncentrovala se a pokusila se vycítit, co za záznam na něm je, ale stále jí tenhle prvek nešel. No nic, bude ještě muset pilovat. Sugesci už zvládla, tohle bude jenom třešnička na dortu.

                Tyhle myšlenky ovšem velmi rychle vystřídala realita a ta nebyla nijak růžová. Stiskla čip trochu pevněji a vydala se do sobě vyhrazené sekce, kde ji nikdo nerušil. Tedy až na poslíčky, kteří měli obdivuhodnou schopnost přicházet vždycky, když se to nejmíň hodilo.

                Xionne se skláněla nad obrazem a sledovala… Mistryni. Jen to ne! prolétlo jí hlavou, ale neměla jinou možnost. Musela si zprávu alespoň jednou přehrát, pokud tedy nechtěla být prohlášena za velezrádkyni. Její současná pozice byla vlastně docela výhodná.

-

                Mistryně přišla k terminálu a posunkem spustila nahrávání. Až se celá zpráva uloží do paměti, odešle jí svojí drahé shadowské přítelkyni. Už teď byla docela zvědavá, jak Xionne zareaguje.

                „Drahá Xionne,“ začala formálně a v duchu promýšlela další slova, aby vyzněla co nejvěrněji.

                „Už dlouhou dobu vidím, jak úspěšně bráníš Mineris proti Alfám. Vedeš si opravdu dobře, žádný jiný neznalý ohně by to lépe nedokázal. Když vezmu v úvahu tu bídu, co ti ten prašivý bastard Vergillio posílá, je to téměř neuvěřitelné, že se ještě držíš. Přesto…“

                Sklonila trochu hlavu a přichystala si vážnější a mnohem důležitější slova. V duchu si představovala Xionne, jak se v téhle pauze ušklíbne a pomyslí si něco o tom, kterému rodu že se to říká Čistá krev. Nebyla stoprocentně loajální, ani náhodou tolik, jak Mistryně chtěla a očekávala. Ale to se možná brzy změní…

                „… osud si nevybírá. Jsi už delší dobu v jeho nepřízni; nejdřív zemřel tvůj syn.. a teď i dcera. Byla jsem se na ní osobně podívat, není už žádná šance na její záchranu. Je mrtvá.“

                Vzhlédla a propálila pohledem imaginární zaskočenou Xionne před sebou. Už zbýval jen dodatek, ten, který může všechno změnit. Mistrynina flotila zatím zůstala nevyužitá, pouze „bránila“ Útočiště v případě útoku, který nenastal. To se změní.

                „I když mne tato zpráva zaskočila a nijak nepotěšila – ztratili jsme legendu, hrdinku a největší naději našeho řádu, soustředila jsem svoji pozornost na tak neschopně řízenou evidenci armády a zjistila jsem, že Vergillio pár mých lodí zcela opovrženíhodně přehlédl a nezapojil je do války. Snad to mohu omluvit tím, že nechtěl, aby moje osobní flotila došla k úhoně, ale stejně je to velká nezodpovědnost.“

„Pokud dál zůstaneš ve své funkci – a budeš ji dál na této úrovni plnit – mohu ti poslat asi dvacet křižníků s plným příslušenstvím a posádkou plus průzkumné lodě. Nikomu jinému je nesvěřím, to bych už rovnou mohla spustit autodestrukci, ale věřím, že ty mne nezklameš a pomůžeš mi ještě jednou.“

Vypnula nahrávání a rty se jí zkroutily do úsměvu. Ano, ty lákavější položky plánu se sdělují vždy nejdříve…

-

Záznam naposledy zablikal na rozloučenou a pak ztichl. Xionne si schovala hlavu do dlaní a uvažovala, co z toho si Mistryně vymyslela a co jenom nadsadila. Proxima a mrtvá? No, pravda, moc dobře nevypadala, ale že by se někdo tak sebevědomý a se silnou vůlí jen tak zhroutil a zemřel? Ne, to se nemohlo stát.

Zvedla se ze židle a potichu si vynadala za příliš emociální reakci. Ne, Proximy nelituje. Ona tě nenáviděla, takže nechápu, proč bych ji měla litovat já. A Řád je ve válečném stavu, každý neschopný zapojit se je nadbytečný a musí zemřít. Takže první půlka plánu Arinne selhala.

A co ta druhá? Dvacet křižníků někde se nečinně povalujících, to neznělo příliš pravděpodobně. Vergilliovo chování bylo jako vždy zkreslené, a kromě toho… kdyby na Mistryninu osobní flotilu někde narazil, poslal by ji okamžitě do první linie, aby z ní nezůstala ani stíhačka. Takže tohle bylo vymyšlené. Ale co s tou flotilou? Posily by se hodily, to bylo celkem jasné i poslednímu uklízeči veřejných prostor v nejzapadlejším městě na TX8, ale co ty podmínky, které budou následovat?

 No, co může být horšího než prohrát ve válce s Alfami, pomyslela si Xionne. Někdo neznalý by si mohl myslet, že teď dostala ultimátum a až se Mistryně ozve, bude chtít znát kladnou odpověď. Ne, tohle fungovalo jinak, to se Xionne naučila už dávno.

Veškerá loajalita spočívala v tom, že se Arinne obratem ozve a nadšeně bude souhlasit. Jo, a pak se půjde vyzvracet, napadlo Xionne okamžitě. Ale už se naučila, jak udržet ve tváři přívětivý výraz nezávisle na svých pocitech. Nezbývala jí jiná možnost. Nadechla se a došla k projektoru. Zadala kód Mistryně a poklekla na koleno.

Jednou, jednou tohle skončí, přísahala si, i když věděla, že se k ničemu neodhodlá. Na to měla příliš slabou vůli.

***

 

                Čas kolem ní se zase začal zpomalovat do normálu. Po chvilce už ubíhaly vteřiny a minuty tak, jak byla Proxima zvyklá a i okolní svět se postupně začal vykreslovat. Stála v Akademii… jenom ty všudypřítomné šipky nějak scházely. Rozhlédla se, podlaha byla z něčeho jiného. Sochy tu nebyly. A ty kodexy na každém rohu… také scházely. No to snad ne! Jestli byla její domněnka správná…

                Její obavy se potvrdily, když uviděla mladou dívku… s Alfskou čelenkou. Oh, shit, napadlo jí okamžitě a nepodmíněnou reakcí dívku sundala, aniž se mladá studentka stihla otočit a podívat na toho, kdo ji zabil. „Proč zrovna sem???“ Horší už to být nemohlo. Do Alfské Akademie…

                Rychle se schovala někam kamsi za roh do užší chodbičky, protože kdyby po té chodbě šel někdo profesionálnější… no, radši nemyslet. Kdyby šlo proud času urychlit, tak by se o to teď ze všech sil snažila. Schopnosti se jí sice vrátily, ale když byla zrovna tady, tak jí to bylo jaksi k ničemu.

                Zaslechla kroky. Ajaj, telepatie by se hodila. No nic. Pak se kroky zastavily. Zřejmě si někdo všiml mrtvé studentky. Možná že nechat ji doprostřed chodby nebyl tak dobrý nápad. Pro příště. Proxima doufala, že to není Mistryně Alf, protože ta by ji nejen naprosto v pohodě svojí telepatií viděla, ale tu by asi jen tak jednou transferací nesundala.

                To ji ještě nenapadlo, že to může být ještě horší. Kdyby neměla tak rychlé reakce, tak by čepel stříbrného meče rozřízl místo stěny ji. Stříbrná? Cože? Tasila meč a hodila meč za roh. Pak vyběhla zpoza rohu a ztuhla, když spatřila, proti komu bojuje. Znala ji, ale naposledy ji viděla v Akademii Centauri. Victory... A s doublelightsaberem. Ovšem teď už bez Mlhoviny. To nevypadalo dobře. Meč Proximy jediným pohybem srazila na zem a vzápětí odrazila transferaci, kterou po ní Proxima vyslala. Pak se na ni opovržlivě podívala stříbrnýma očima a kopla k ní její světelný meč. Vzápětí se k ní saltem přenesla a zaútočila. To vše během několika vteřin. Ale jaktože měla stále stříbrný meč i oči?

                Proxima útočila, uskakovala a plně spoléhala na svoje rychlé reflexy. Slepé údery za sebe, neustálá sekvence rychlých opakujících se úderů. Victory je neustále bránila a to stále stejně, až jednou strhla meč na druhou stranu, otočkou se dostala na druhou stranu a udeřila. A v ten moment začala bitka, jakou Proxima ještě nezažila. Možná to bylo dvěma čepelemi, možná obrovským a Alfskými schopnostmi znásobený potenciál. Ale každopádně ustupovala až příliš rychle. Snažila se uskakovat do stran, ale musela couvat, protože když jednu čepel strhla, druhá na ni okamžitě zaútočila.

                Brzy se začínaly dostávat do tak šíleného tempa, že v podstatě běžely. Proxima byla na maximu svých rychlých reflexů, jiný Centauri už by byl dávno mrtvý. Victory se mírně usmívala a přestože vypadala naprosto v pohodě, už na ní bylo vidět, že od posledního souboje s Centauri nějaký čas uplynul. Pak dohnala Proximu ke schodům. Bylo jich jen pár, ale stačilo to. Napřáhla ruku a Centauri odletěla dolů.

                Ještě než dopadla, vyslala transferaci. Tu nejjednodušší, jenom tu, která protivníka odhodí o pár metrů dál. Ale Victory to nečekala, zřejmě na to nebyla zvyklá. Odletěla souběžně s Proximou, ovšem nedopadla tak tvrdě, přeci jen levitace se hodí. Po chvilce se obě zvedly a Victory překonala pár skoky vzdálenost, která mezi nimi byla. Potom chtěla seběhnout schody, Proxima jí nechala zmizet kus podlahy pod nohama a Victory to obrátila do salta a přestože to ustála bez problémů, musela pár efektů ubrat. Pak znovu zaútočila. A ještě tvrději než předtím.

                Po další sekvenci, kdy Proxima zacouvala o dalších deset metrů, zkřížily čepele. „Nojo, legendární Victory,“ konstatovala Proxima. Victory na ni upřela pohled. „My už jsme se viděly. Ale brzo nastane moment, kdy už se nikdy neuvidíme. Nevím sice, jestli pokud zemřeš tady, zabije tě to i v tvém čase, ale to nevadí.“ „Jednou se vrátíš…“

To byla poslední slova, která Proxima pronesla. Victory jí strhla její kryt a několika rychlými údery zcela rozbila její obranu a pár údery docílila toho, že podrazila Proximě nohy. Potom vykryla poslední pokus o útok a jediným úderem souboj zakončila. Pak deaktivovala světelný meč.

                „Ty první.“

***

                V pokoji byla tma a zima, na lodi při další bitvě vypadl proud. Pěti lidem a jednomu paledorovi to ale zřejmě nevadilo. Skláněli se na mísou uloupených potravin a hráli „flašku“ s půlkou nohy ulomené ze židle. Paledor ležel na zaprášené dečce u dveří a hlídal, jestli někdo nejde.

                Seděli v kruhu, bylo jich pět jako vždycky, ale tentokrát v trochu jiném složení. Shaelan při hře plynule vykládal nějakou historku a snažil se rozveselit Leonne, zjevně se vůbec nezměnil. Nezměnila se ani mlčenlivá Sheela, ani Gemini kritizující i ten nejmenší přestupek proti kodexu. Na místě určeném pro Proximu ale seděl někdo jiný. Pořád to ale působilo lépe, než kdyby místo zůstalo prázdné.

                Briseonne se snažila zorientovat ve svých nových přátelích. Její dovednosti s paklíčem se jim vyplatily a tak si mohli pochutnávat na těch nejlepších dobrotách, které se v kuchyni hvězdného křižníku dají najít. Dokonce za sebou dokázala i zamknout, takže by nikdo nemusel postřehnout, že něco chybí. Ušklíbla se. Kdyby štípli nějaké podřadné jídlo, přišlo by se na to maximálně za pár hodin.

Shaelan zesílil clonu a znemožnil tak telekinetickou manipulaci s ‚flaškou‘. Přišlo to docela vhod, protože se o ni brzy celá pětice začala přetahovat. Způsobili při tom trochu hluku, ne moc, ale dost na to, aby přilákali dva učedníky z vedlejšího pokoje. Sheeva stihla jen varovně zavrčet a rychle uhnout, než jí jeden z nich přišlápl ocas. Ozvalo se uširvoucí zavřeštění, které ale přišlo od dívenky za učedníkem.

Shaelan se rozhodl pro co nejrychlejší řešení problému. Dvěma skoky překonal vzdálenost  ke dveřím a zatáhl oba studenty dovnitř. „Pst! Když přestaneš křičet, něco ti dám!“ Dívenka váhavě ztichla. Shaelan jí vrazil do ruky kus jakéhosi cukroví a pustil ji.

Sheeva znovu varovně zavrčela, tentokrát ale se zoufalejším podtónem. „Mistři!“ Briseonne netušila, kdo to vykřikl, každopádně to ale bylo velmi nenápadné. No jasně. Někomu výše postavenému ten řev na chodbě musel docvaknout. A zvlášť u někoho tak proslulých jako byl Shaelan a spol.

Ten ovšem nezahálel. Dívku i s kámošem odvedle zavřel do skříně(po půlhodinovém vyjednávání) a nakonec k nim ještě strčil mísu s dobrotami. Briseonne se co nejnenápadněji schovala pod stůl a Leonne přes ni hodila černý plášť. Pak se čtveřice oficiálních obyvatel pokoje co nejnenápadněji rozmístila. Sheela na židli  s hlavou Sheevy na klíně, Leonne začala v rohu dělat zničenou melancholickou učednici s mrtvou mistryní, Gemini strhnul ze stěny kodex Centauri a začal ho studovat a Shaelan z nedostatku nápadů udělal to samé, akorát si vlezl s kodexem na postel. O pár vteřin později začal dělat strašlivé xsichty a pak dostal záchvat smíchu. Gemini se po něm pohoršeně podíval. „Ještě že tady je tolik kodexů…“

 

Dveře místnosti se rozletěly a dovnitř vpadla mistryně. Briseonne se na ní ani nemusela dívat, aby věděla, že je to Suzanne.

Záchvat smíchu z palandy odezněl v hrobovém tichu. Leonne zvedla černě namalované oči a pokusila se o ještě jednu slzu. Sheela nepřestávala hladit a kartáčovat paledora, ale zvedla oči na nově příchozí. Gemini krátce pohlédl ke dveřím, pak opět stočil oči do kodexu a dělal, že něco hledá. Bylo to vyloučené; znal ho nazpaměť.

Pět vteřin vládlo v pokoji vražedné ticho, pak ho ale začalo protínat slabé, sotva znatelné chichotání ze skříně. Tady se někdo neumí ovládat… Briseonne s hlavou v zákrytu stolu vyhlédla zpoza pláště a riskovala, že někdo její lesknoucí se oči spatří. U Sheevina ocasu se začaly lehce pootevírat dveře skříně a Briseonne na okamžik spatřila, jak kluk nacpal cosi studentce do úst. Nejspíš nějaký luxusní rohlíček, napadlo Briseonne.

Sheeva s mistrnou nenápadností ovinula spodní roh dveří(bezpečně nad zemí) ocasem a dělala, že je otevírá vlastní vůlí a odstrkává od sebe. Mistryně ve dveřích začala cosi pořvávat o nenápadnosti, porušení kodexu a trestu. Shaelanovi došla trpělivost.

Zabouchl kodex, vstal a došel k mistryni. „S dovolením,“ řekl galantně a lehounce se uklonil. Překvapená Suzanne o dva kroky ustoupila dozadu a Shaelan před ní přibouchl dveře. Vytáhl paklíč a se slovy „na tohle dneska nemám náladu“ zamkl. Briseonne, která to viděla, měla co dělat, aby se nerozesmála nahlas.

Poté Shaelan došel ke skříni s dvojicí studentů a pootevřel ji. Zapomněl ale na ocas paledoři samice a vzápětí se hrozně podivil, proč ta skříň nejde otevírat víc, vždyť ještě včera nezlobila. Ozvalo se tiché zavrčení. Shaelan se po dvou vteřinách podíval dolů. Sheeva seděla na zemi s hlavou na židli a našponovaným ocasem zauzlovaným kolem rohu a dvakrát prostrčeným vypálenou dírou po jakési transferaci. A cenila na Shaelana zuby. „Oh, sorry,“ řekl nonšalantně Shaelan a otevřel druhou půlku dveří skříně.

Oba tak dvanáctiletí studenti vyskákali ven a dívka nadávala, že si zašpinila svoje růžové šaty. Kluk jí nacvičeným pohybem opravil volné vlasy padající ze složitého účesu a sám si setřepal poslední drobečky z tuniky. Pak podal Shaelanovi prázdnou mísu a se slovy „dík za večeři“ se vydal s dívkou ke dveřím. „To bych nedělal, ušklíbl se Shaelan. Jestli chceš, odemknu ti, ale přede dveřmi je ta baba.“ „Mistryně!!“ Ozval se okamžitě Gemini a odněkud na něj přiletěl druhý kodex sebraný z postele.

 

Všichni v pokoji se opět hodili do civilu, až na černě nalíčenou Leonne, která nemohla najít vhodný přípravek k odstranění šminek, a tak zůstala, jak byla. Kruh se trochu zvětšil, ale zase hra získala s příchodem dvou nových lidí novou šťávu. Mohly se dávat ještě zákeřnější otázky a situace, protože kluk i dívenka měli docela bohatou fantazii a rozhodně to nebyli mazánci mistrů.

Postupně se o nové dvojici dozvídali další a další věci. Dívka, Ida Ellena Centauri, navzdory svému jménu StarShine, jak poznamenal Shaelan(málem se pak strhla bitka s Geminim), krátce po složení druhého mezistupně. Kluk, znám pod přezdívkou Sandy, také StarShine, mladší bratr Idy Elleny, měl těsně před zkouškami na druhý mezistupeň.

Briseonne se brzy naučila podivnou dvojici akceptovat. Zvláštní. Dívka v růžových nepraktických šatech a složitém účesu, se jménem odpovídajícím tak možná Shadowům, neustále se chichotající, ale zároveň znalá všech trapných situací, které se můžou člověku přihodit. A její bratr, vypadající stejně staře, který ze zásady svoje pravé jméno neříká, pouze přezdívku Sandy. Vypadal na extroverta, ochránce Idy Elleny a na dobrého šermíře, odhadovala Briseonne. Prostě taková sourozenecká dvojice udatný rytíř – krásná princezna.

Nic to ale neměnilo na faktu, že se s nimi bezvadně kecalo a byla zábava. I když už skoro nebylo na nohu od židle uprostřed kruhu vidět, nikomu se nechtělo jít spát. Bouchání na dveře se ozývalo pouze občasně a náladu nikomu nekazilo.  Společnost se rozešla až  k ránu, tedy na Briseonne, která se z jistých důvodů nechtěla vracet k Suzanne a raději si lehla vedle paledora na kobereček.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

MOc hezký

(Adi, 24. 2. 2008 10:44)

Moc se mi to líbí!!

:-D

(Darth Victory, 18. 2. 2008 19:35)

Jo, fakt dobrý jméno!