Jdi na obsah Jdi na menu
 


Diana IV. - druhá část

29. 12. 2007

Mistryně Suzanne už se ani neobtěžovala se silovým štítem, pouze čas od času setřásla z roztrhaného pláště kamínky, co padaly ze stropu. Nacházela se v podzemí jednoho z bunkrů, po boku pár bojeschopným a trochu více zraněným Centauri, těm, kterým byla původně vyslána na pomoc.

Pokaždé, když si vzpomněla na některého ze tří mistrů, se kterými se sem měla probít, ucítila matnou bolest. Jednoho dostal nějaký bastardní adept, druhého sestřelil tank a ten třetí se rozhodl, že pozdrží nepřítele, než obránci zablokují chodbu. Suzanne zatnula ruku v pěst. Nebyla to ani setina mrtvých Centauri, dnes a v této bitvě.

Přejela pohledem ostatní v místnosti. Asi dva mistři, pár Centauri se třetím mezistupněm a několik krátce před zkouškami. A pak tady byl houf malých dětí krčících se v koutě a snažících se zůstat potichu. Ne, tahle obrana nesmí padnout.

Suzanne se zvedla ze země a nahlédla do chodby s šipkou „východ.“ Dneska by byl přiléhavější spíš ukazatel „smrt.“ Poslední přeživší technik právě zprovozňoval kapesní plazmové dělo. Chodbu chránil jednosměrný silový štít, který propouštěl pouze směrem od obránců k potenciálním nepřátelům.

Bylo ovšem nad slunce jasné, že silový štít by v případě útoku příliš nevydržel; jediná Alfa v dosahu a zbyly by z něj střípky. Jako podpora tu stála i nějaká ta technika rozmístěná pro pohodlnou palbu do chodby. Ta ale v případě napadení Alfami také příliš dlouho nevydrží. Suzanne cítila, jak se blíží.

Mohla jen zoufale věřit, že to jsou pouze vojáci.

-

                Už! Transport konečně dosedl na zem a spustil rampu. Vyskákala z něj dvacítka Centauri a asi stejně tolik zkrocených akků. Jako poslední opouštěli transport jednorožci. Po krátkém a tvrdém masakru z důvodu vyčištění bezprostředního okolí se nepřátelští vojáci začali stahovat do dobytých bunkrů.

                „Hnusáci!“ zhodnotila situaci Briseonne a vyskočila saltem svému jednorožci na hřbet. O kousíček dál se ozvalo „bacha“ a výbuch. Jedna mladá Centauri se pod palbou zhroutila k zemi a upustila světelný meč. Gemini po něm vzápětí hrábnul a kryl palbu dvěma čepelemi.

                Zpoza krytu rampy se vynořily dva blastery a nelidsky přesnou palbou zneškodnily nejbližší hrozbu. Sheela věřila palným zbraním zjevně více než světelnému meči. Seskočila z rampy k těžkému opakovacímu blasteru a začala kosit vojáky Altairu. Ti ovšem nebyli hloupí a volně se rozptýlili do kruhu kolem Centauri.

                Brisa brilantně odrážela palbu jednoho vojáka a snažila se mu ji vrátit zpátky. Nebyl to žádný amatér a pokaždé včas uhnul. Problém vyřešil Shaelan, který zkoušel někoho o deset metrů dál oflambovat a vymklo se mu to z rukou. Briseonne uhnula před záplavou ohně a pokusila se přidat svoji vlastní. Bez úspěchu.

                Zpoza jedné z budov vyjel tank a spustil na Centauri palbu. Sheela se vrhla zpátky pod rampu a to ji zachránilo. Další dva mistři už ale takové štěstí neměli.

                „Sakra! Musíme do toho bunkru, jinak nás zabijou!“  

                Jakási mistryně na jednorožci s pětimetrovým energetickým kopím vyrazila dopředu s roztočenou zbraní, po které posílala po okolí zesílené transferace, a ostatní ji postupně následovali. Akkové běželi ve středu formace, jejich užitečnost se plně projeví až při boji v těsných prostorách. I Sheela po chvilce nasedla na svoji klisnu a dohnala zbytek.

Brisa jela vepředu v druhé linii, na pozici nepsaně určené pro jezdce se světelnými meči. Stále se přibližovali k bunkru, k těm oknům akorát pro jednorožce…

První vlna kopyt dopadla na chladný beton a první odražené střely našly svůj cíl. Vzápětí do bunkru vletěli akkové a udělali s obrannou linií krátký proces. Co úder tlapou, to zlomený vaz, co kousnutí, to nechutné zakřupání kostí. Během pěti vteřin bylo po boji.

Mistryně vepředu se rozhodla rychle.

Vytáhla vysílačku a staženou ryzallštinou vydala transportu pár rozkazů. Pak se otočila k ostatním.

„Tam dole ještě žijí. Jdeme pro ně. Nechte tu jednorožce, budou nám krýt ústup.“

Seskočila na zem, opřela kopí o stěnu a sundala svému jednorožci uzdečku. Ostatní ji váhavě napodobili. Briseonne se naposledy podívala po svém hřebci s vědomím, že už ho možná nikdy neuvidí, a pak se rozeběhla do podzemních chodeb za ostatními.

                -

                Tohle nevypadalo dobře. To vůbec nevypadalo dobře. Všechny čtyři těžké zbraně spustily palbu a Suzanne nezbývalo než se modlit, aby silový štít alespoň chviličku vydržel. Vojáci na jeho druhé straně s pouze jednostrannou neprostupností  nepočítali a první salva zaznamenala stoprocentní účinnost. Suzanne se dokonce podařilo skolit jednoho adepta.

                Nejhorší možnost přece jen nakonec nenastala. Neměli s sebou Alfy, takže štít vydržel rekordních třicet vteřin. Dopředu se procpali čtyři adepti. Pak se chodba naplnila křižujícími se výstřely a transferacemi. Jedna zbloudilá přeletěla Suzanne nad hlavou a roztříštila výklenek, pod kterým se schovávali malí učedníci. Zezadu se ozvalo vyděšené pištění a ječení.

                Cíl Centauri byl jasný – neztratit kontrolu nad ústím chodby. Stále se krčili po stranách a opětovali útoky, i když zbytečně. Čtverná transferace zasáhla cíl. Levá strana chodby explodovala a Suzanne vzápětí telekinezí odrážela roztavené kousky skály. Všichni, kdo byli na druhé straně, nalezli pod žhavou sprškou rychlou smrt.

Jeden odštěpek Suzanne zasáhl do žeber, další do nohy a třetí do stěny těsně vedle hlavy. Suzanne zasyčela bolestí a zkoncentrovala veškerou svoji nenávist vůči Alfám. Výsledkem byla lineární smrtící transferace, která pomstila dva její přátele. Jeden z dvojice přeživších adeptů se chystal obránce dorazit, ale z hrudi mu vyletěla dvojice blasterových střel.

-

Rychle, čistě, efektivně. Shaelanova clona se občas hodí. Po první ráně následovalo hození asi dvaceti světelných mečů směr nepřítel. Ani jeden to nepřežil. Z ohybu chodby vyběhla skupinka Centauri provázena akky a posbírala si vržené zbraně. Isara, mistryně bojové taktiky, vběhla ke hrstce přeživších a v mžiku zhodnotila situaci.

„Třetí, čtvrtý mezistupeň, vezměte si akky a postarejte se o malé. Mistrové, jděte napřed a vyčistěte to tu. Ostatní, bereme zraněné a jdeme. Transport čeká venku. Nemáme na to dva roky. Pohyb!“

Výsledkem tak jednoznačných rozkazů byl stejně jednoznačný chaos. Až, když si Isara zjednala pořádek dvěma transferacemi do stropu, se Centauri probrali a rozeběhli se splnit určené rozkazy.

Shaelan by se měl starat o děti, ale jeho pozornost upoutal někdo jiný. Seděla tam v koutě, nehybná a zhroucená, s tunikou zašpiněnou slzami. Poklekl vedle ní a upoutal na sebe nezvykle prázdný pohled těch hlubokých černých očí.

„Leonne…“

***

                Další těsně odražená bitva. Xionne zaskřípala zuby. Poslali jí jen dvě průzkumné lodě! Takže lekce sugesce nestačila… anebo je Vergillio zavrženíhodný sklerotik. To druhé bude pravděpodobnější.

                Xionne přecházela podél okna ukazujícího scenérii jak z vrakoviště a v duchu proklínala Vergillia. Zdálo se, že tahle cesta nezabírá. Musí se tou byrokracií prosekat stůj co stůj, jinak Mineris 1 padne stejně jako druhá planeta. Zamířila si to k projektoru a nechávala za sebou jenom svůj černý plášť.

                Zatímco aktivovala spojení s velitelstvím Útočiště, Xionne v duchu rozmýšlela slova. Nebude to jednoduchý rozhovor. Po nekonečně se vlekoucích vteřinách projektor zapípal a objevil se požadovaný obraz.

                „Mistryně.“

                Když se proti ní objevila stejně černě oděná postava, Xionne se uklonila a doladila formální výraz.

                „Co chceš, Xionne?! Jasně jsem řekla, že mám svoje starosti nepřeji si být rušena!“

                „Mistryně, moje flotila je v troskách. Nedokážu to tady už dlouho bránit.“

                „A Vergillio ti nic neposlal?“

                Xionne sotva znatelně zavrtěla hlavou, neodvažovala se přímo dát Arinne záminku k nadávkám na něho. Nepomohla si.

                „Ten bastard! Co jsem mu říkala?! Neboj se, Xionne, posily ti přiletí. Kdyby mi to vyřídil, vyhověla bych ti už dříve.“

                „Děkuji, Mistryně. Budu vám vděčná.“

                Xionne poklekla na jedno koleno a počkala, než Arinne spojení ukončí. Zvedla se a smetla neviditelné smetí z pláště. Nenáviděla to neustálé podlézání Mistryni, ale nemohla jinak. Existoval jenom jeden způsob, jak si udržet Mistryninu přízeň. Poddat se jí, poslouchat ji na slovo a tvářit se, že je to jediný smysl života. Ale jednou tohle všechno skončí, zapřísáhla se Xionne.

Teď byla „přítelem“ Arinne, mohla libovolně vstupovat do FairyTaleské komunity a de facto se mezi FairyTale řadila. No… zase tak špatné to nebylo. Jenom díky tomuhle se dostala, tam, kde byla. Velela flotile Centauri, ovládala tisíce životů. Držela v rukou možná jedinou naději k vítězství. A nehodlala se jí vzdát.

Ozvalo se zaťukání na dveře. Xionne, vyrušená z úvah, je prudce telekineticky otevřela, čímž málem sejmula poslíčka stojícího za nimi. Uhnul jen o vlásek.

„Mistryně Xionne, mám pro vás špatnou zprávu. Váš syn je mrtev.“

Další slova doléhala ke Xionne jaksi opožděně.

„Zemřel ve stíhačce,…“

Přešla k oknu a upřela oči do inkoustové černi vesmíru.

„.. při pokusu prorazit Alfskou blokádu Mineris 2…“

Ne. To není možné.

„…neví se, co ho motivovalo, ale vyrazil se stíhačem směrem k vaší lodi…“

K mojí lodi. Co asi chtěl?

„…s jedním revesem. Altairská flotila ho sestřelila a Revan zemřel při výbuchu svého stíhače.“

Xionne sevřela čelisti a prudce vydechla. Za to Alfy zaplatí! Upřela oči do dálky, kde plula ta prokletá planeta. Ne. Nesmí zaútočit. Nesmí jednat v hněvu. Akorát by poslala svoje lodě vstříc jisté zkáze. Ale Alfám to neprojde…

Jen co se za poslíčkem zavřely dveře, Xionne doběhla k projektoru.

***

                Proxima hypnotizovala pohledem strop a už ji to pomalu přestávalo bavit. Kolikrát už v duchu popoháněla datapad, aby zapípal! Konečně. Prudce se otočila na bok a vymrštila tím směrem ruku. Jen co se dotkla levou rukou datapadu, ucukla zpátky. Au.. hnusná spálená kůže. Pomohla si i druhou a vytáhla datapad na kraj postele.

                Revan Centauri. Vyslán na válečnou misi na Mineris 2, jižní oblast. Sestřelen při pokusu prorazit blokádu kolem planety. Mrtvý.

                Proxima zavřela oči a sesunula se na postel. Mrtvý. Tak se jí to jenom nezdálo! Zabili Revana! Prudce od sebe datapad odstrčila a bylo jí úplně jedno, že spadnul na zem a ulomil se z něj kus krytu. Vyskočila na nohy a rázně došla k oknu. Snad trochu zalapala po dechu, ale na únavě jí už nezáleželo. Na ničem už nezáleželo. Opět cítila, jak ji prostupuje hněv a odplavuje bezmoc.

                Rozrazila dveře a zamířila ke stájím. Ze schodů se rozeběhla a zastavila se jen na pročtení plánku budovy. Na nohou se držela už jen silou vůle a všechno ji nesnesitelně bolelo, ale teď to neřešila. Vnímala akorát pocity spojené se ztrátou Revana.

                Doběhla ke stájím a telekineticky rozrazila dveře. Najednou se jí začaly vracet i schopnosti v Síle! Do toho jediného myšlenkového úderu vložila veškeré svoje emoce a vzápětí se jí podlomily nohy. Podvědomě se chytila mříží nejbližšího boxu a sjela na zem. Seshora se k ní sklonil Napoline v boxu a jemně do svojí paní strčil čumákem.

                „Ach, Line…“

                Už to nedokázala dál snášet. Její kdysi tak pevná vůle se rozdrobila na kousíčky. Cítila jen podivnou prázdnotu, která přehlušila i veškerou fyzickou bolest. Natáhla ruku a přitiskla se k hlavě svého jednorožce. Na tvářích cítila horké slzy, tak se je alespoň snažila ignorovat.

Seděla tam na studené špinavé zemi opřená o stěnu boxu a cítila, jak ji opouští i zbytky sil. Tohle se příliš nepodobá Proximě Centauri, že?

Hrdinka řádu. Skoro v hlavě slyšela Arinne, jak ji veřejně vychvaluje a vyvrací i ty nejmenší pochybnosti.

Bezchybná, všemocná a dokonalá. I když sebevědomá a arogantní, byla k nevelké radosti mistrů i vzorem a idolem pro spoustu mladých učedníků. Jo. Kdyby ji teď viděli ti všichni, které kdy shodila ze schodů nebo sundala transferací…

Princezna. Takhle jí říkala Lotos, kterou pak kvůli jednomu gestu skoro zabila. A kdyby nezasáhl Revan, zabila by i mistryni Dewlanu. Revan.

Cítila, jak jí proklouzává mezi prsty a opouští životní energie stejně jako její sny. Zdálky k ní dolehlo Linovo zaržání. No a co, kdo mě bude postrádat. Stejně jsem si v životě nadělala akorát nepřátele.

Už necítila nic, ani bolest.

Svět obestřela milosrdná temnota a zavřela jí oči zalité slzami.

*****

 

Systém Resca…

Dvě postavy se skláněly nad trojrozměrným obrazem zhroucené Proximy ve stájích. Nešlo určit, která je starší, obě dvě by se daly označit za stařenky nad hrobem. Ani jedna však svoji smrt neřešila.

Ve tváři obou byl znát věk, ale kompenzovaly ho hluboké oči vířící energií. Jedna měla šedé vlasy stočené do drdolu, druhá trochu zacuchané černé vlnící se v několika pramenech až skoro na zem. První Hydra, druhá Pegasi. Spojoval je pouze stejný kožený řemínek kolem krku.

„Zemře?“ zeptala se ta starší.

„To záleží jenom na ní. Zatím se z toho může ještě dostat.“

Stařena otočila hlavu  na tu druhou, tak šedesátnici, a jejich pohledy se střetly.

„Co ji vlastně zabíjí?“

„Mlhovina.“

Pár vteřin bylo ticho. Šedovlasá upřela pronikavý a zaskočený pohled na vůdkyni. Snad chtěla něco říct. Požádat o vysvětlení, něco namítnout, zaprotestovat.

Vůdkyně ji umlčela gestem ruky.

„Vím, co chceš říct. Ale není jiná možnost. Stala se chyba, Proxima a Alfa Ariane se nikdy neměly potkat – ta mladá Centauri se s tím nedokázala vyrovnat. Selhala jsem já, selhala Miranda a obě jsme si to uvědomily příliš pozdě.“

Zvedla oči ze země a upřela je do dálky.

„ Mlhovinu nemůže využívat Alfa. Tohle je jenom vlastní sebeobrana toho krystalu – pokud se jeho vlastník odvrací od ostatních střípků Naděje, tak ho krystal zničí.“

Po chvilce prolomila ticho ta druhá.

„Věčná škoda. Takhle mocná Eta už tu dlouho nebyla. Dokázala by… klidně dostat Altair pod naši kontrolu, když by jsme se zapojily do války.“

                „Moc není všechno. Hlavní roli v životě hraje povaha.“

                Mladší se otočila od průzoru a se svojí společnicí v patách zamířila ven z místnosti. Přidala se k nim třetí, tichá a nenápadná.

                „Ale zvážit vstup do války, to by chtělo..“ řekla tiše vůdkyně, netuše, jakou diskuzi tím rozpoutává….

*****

                Útočiště…

                Mistr Vergillio si konečně našel pár minut na svého učedníka a vysvětloval mu, jak se dělá silový štít. Allan však v tomto směru příliš nadaný nebyl a neustále to kazil. Vergillio si tiše povzdechl a asi už podesáté se s ním vrátil na začátek. Nakonec poslal chlapce meditovat a sám se pokusil o to samé.

                Nemohl se vůbec soustředit ani uklidnit. Neustále musel na Allana myslet. Byl tak… jiný než Proxima. Měl dvakrát přijatelnější povahu a poloviční potenciál. Dal by se zařadit do kategorie nesamostatných mazánků a svatoušků. Vergillio pro něj byl skoro otcem, kterého mu zabily Alfy, a Vergillio si na to nemohl zvyknout. Učil Allana dva týdny. Vybral si ho, protože chtěl konečně někoho poslušného. Teď si začínal uvědomovat, že i když ji nenáviděl, Proxima mu chybí.

                Každý den byl stejný. Pořád ten samý stereotyp, pořád poslíčkové, nevyřízené žádosti a vyjednávání se stejnými lidmi. Allan se ve všem snažil svému mistrovi vyhovět, nezlobil, nevyvolával hádky a nechystal Vergilliovi infarktová překvapení. Vergillio mu za to byl bezmezně vděčný, ale jeho život náhle začal postrádat adrenalin a obraty o 180 stupňů.

                Inu, když chtěl adrenalin, mohl ho mít. Nechal meditace a zapnul přenašeč. V duchu spočítal všechna prohlášení, která poslal Mistryni ke schválení a ještě se tak nestalo, a mentálně se připravil, že to tomu, kdo se objeví , aby ho otráveně odbyl, pěkně vytmaví. Začínal mít téhle byrokracie až po krk.

                Projektor třikrát pípl a ztichnul. Přepojování… ale kam? Vergillio se netrpělivě opřel o stůl a čekal. Jaké bylo jeho překvapení, když se před ním objevila samotná Mistryně.

                Lehce se uklonil, ale ke slovu se nedostal.

                „Vergillio! Kolikrát ti mám říkat, abys už konečně začal spolupracovat! Ještě jednou a budu to muset považovat za velezradu!“

                Vergillio zůstal civět na projektor. Co jsem komu zase provedl? Urazil jsem FairyTaleskou uklízečku?

                „Dobře víš,“ vpadla mu do myšlenek. „Jak má chudák Xionne bránit Mineris s tím vrakovištěm, co jí zbylo z flotily? Žádala tě o pomoc, ale ty si se na ní zvysoka vykašlal!“

                Vergillio si dovolil trochu vyčítavý pohled.

                „Mistryně! Já jsem vám žádost o přidělení dalších lodí do systému Mineris posílal už dva dny předtím, než Xionne dala vědět!“

                „A tomu mám věřit?! Neprovokuj, Vergillio, nebo špatně skončíš. Okamžitě jí přiděl alespoň šest křižníků a do dvou dnů tam prostě budou. Jasné?!“

                Vergillio se v duchu ušklíbl. Cesta na Mineris trvala i těm nejrychlejším lodím, mezi které se křižníky rozhodně nepočítaly, tři dny. Nezbývalo mu však než odpovědět „ano Mistryně“ a lehce se uklonit. Obraz zmizel.

                Znechuceně přešel do druhého pokoje a málem shodil meditujícího Allana z pohovky. Chvilku se přehrabával ve skříni a hledal kopie odeslaných dokumentů, až v nich našel složku „křižníky“ a vytáhl jeden z čipů, o kterém si myslel, že udává aktuální stav rozmístění flotily Centauri po posledním rozkazu. Krátké studování v datapadu a zjistil, že to není on. Vrátil ho na místo a vzal si další. Nic. Povzdechl si a začal je zkoušet jeden po druhém.

***

                Proxima přicházela k vědomí pomalu. Nejdřív byla schopná určit chladný vítr vanoucí okolo, potom skálu pod sebou a nakonec šumění vody v dálce. Po době, která jí připadala jako nekonečná, otevřela oči a slabě pohnula hlavou. Zrak ji neklamal.

                Ležela na skalním převisu nad cestou ve Štítových horách, nebo se jí to alespoň zdálo. V dálce hučel vodopád tříštící se o dno modrého ledovcového jezera a špičky hor pokrývaly bílé čepičky. Přesto vypadala krajina trochu jinak, než jak si ji Proxima pamatovala. Vodopád si ještě neprokousal v jednom místě ve skále tunel a jezero bylo podstatně menší. I cesta, nad kterou se nacházela, byla vydlážděná a jezdily po ní spřežení vraníků.

                Počkat. Vraníci? Ale řád Centauri používal bělouše. Zaostřila na jednoho z mnoha jednorožců a poznala typický znak Centauri. Tedy typický… byl podetnutý blesky a prostřední šipka byla o něco menší. Připlazila se blíž k převisu. Konkrétní jezdce nepoznávala, ale viděla mezi nimi dost z rodů Pegasi a Shadow, starší často i s čelenkami typickými pro Alfy. Co to má znamenat?

                Někdo ji chytil a vytáhl na nohy. Otočila se a spatřila nějakého Centauri, podle všeho mistra.

                „Kdo jste?“

                Proxima zamrkala. Nikdy jí nikdo nevykal. No jo vlastně, ona už je mistryně. Pořád si nemohla zvyknout.

                Neodpovídala a příchozí si ji prohlížel. Viděl Shadow, v tunice, která absolutně neodpovídala zvyklostem jeho doby, s čelenkou mistryně a psychicky na dně.

                Chvíli tam stáli a koukali na sebe. Proxima se snažila udržet se na nohou, ale byla hrozně slabá a necítila Sílu. Zhroutila by se na zem, ale ten druhý ji chytil. Asi pochopil, že je v šoku a nic z ní nedostane. Vzal ji do náručí a začal slézat svah na cestu.

                Proxima jen tak matně sledovala cestu, kterou urazil, a snažila si srovnat myšlenky v hlavě. Byla v jiném čase, to bylo skoro jasné. Ale dostala se do budoucnosti, nebo do minulosti? Jak daleko a proč? A zemřela nebo co se to s ní vlastně stalo?

                Pomalu přenesla pozornost do okolního světa a zjistila, že už se skoro stmívá. Nacházela se v nějakém podzemním velitelství na staré matraci a kolem ní terminály a technika.A hafo lidí, kteří kolem toho různě pobíhali.

                Situace se rychle změnila, když do místnosti vešla postava ve stříbrných šatech a se stejně zářivýma očima i vlasy. Všichni okamžitě padli na kolena a potom se rozmístili kolem techniky a začali s ní něco provádět. Proxima nově příchozí bez problémů poznala. Nemesis. Pegasi Centauri. Ta, která stvořila řád Centauri.

                Pegasi došla až k Proximě a naklonila se k ní.

                „Kdo je to?“ zeptala se strohým hlasem nejbližšího člověka.

                „Já nevím, má paní. Našli jsme ji na útesu.“

                Proxima na okamžik pohlédla do těch hlubokých stříbrných očí. Takže se dostala čtyři století do minulosti!

                „Zřejmě nějaký Shadowský špeh. Mám ji zabít?“ zeptal se

                Pegasi chvilku uvažovala a když promluvila, znělo to podivně zastřeně.

                „Ne, nechte ji být. Přišla z jiného času. Až to tu dokončíme, promluvím si s ní.“

                Otočila se a chystala se odejít. V ten okamžik zhasla všechna světla a strop se propadl. Nastal naprostý zmatek, ale Proxima věděla, co se děje.Pegasi se otočila čelem k díře a jedinou transferací smetla všechny útočníky. Proxima se podvědomě otřásla. Shadowové. Bez mrknutí oka zabiti jinou Centauri. O vteřinu později se do místnosti přiřítil i bílý jednorožec se stříbrnou tak subtilní, že bylo skoro divu, že vůbec stojí na nohou. Držel se na nich ale docela dobře a rychle se zapojil do bitky.

 Proxima, ležící v koutě vcelku stranou toho všeho, na okamžik uvažovala o zapojení se do bitky, ale zavrhla to. Tohle nebyl její boj. Otočila hlavu na nejbližší znepřátelenou  dvojici a jako ostatní si ani ona nevšimla temné postavy kradoucí se zezadu k Pegasi.

V ten okamžik jakoby se čas zastavil. Čepel světelného meče propálila Nemesis srdce a vyrazila na druhé straně z jejího těla. Stříbrná, stejná, jako měl každý člen řádu Centauri. Pegasi zůstala několik vteřin nehnutě stát, pak se beze slova zhroutila na zem. Postava za ní trochu zvedla hlavu a pod kápí zasvítil pár červených očí.

„Chcípni, diktátorko. Už takhle jsi vládla příliš dlouho.“

                Kolem Proximy se zvedl stříbrný vítr, obklopil ji a táhl ji pryč. Jen matně spatřila Geneisias, jak přísahá, že tyranie skončí, a vzápětí jí sjíždí pohled na Naději, krystal, který tolik zesiloval Pegasi schopnosti. Vzala ho, otáčela ho v ruce, váhala. Pak se rozmáchla a jediným ladným pohybem ho hodila proti stěně.

                Ten zvuk, ač tak tichý, bylo slyšet snad po celém velitelství. Naděje se rozletěla na dva naprasklé kusy a ty se vydaly po podlaze každý jiným směrem. Bylo zvláštní, jak se spirálovitě černobílý krystal rozdělil. Na okamžik vzplanul bílým světlem a zajiskřil, pak se rozpadl na čirý a kouřový kus. Dvě do sebe zapadající poloviny. Hvězda a Mlhovina.

                Vítr ji táhnul stále dál, okolí zmizelo a Proxima byla tažena zase někam jinam. Do okrajů mysli jí narážely vzpomínky, které jí nepatřily, ale pouze jako záblesk, který byl ihned vymazán. Jedna vzpomínka se u ní udržela trochu déle a zanechala v paměti slabou stopu.

                Obrázek, ve kterém se ta samá, která svrhla Naději, naklání nad terminálem a se zastřeným výrazem ve tváři hledá Mlhovinu. Nalezne krystal, pořezanou rukou ho vytáhne z rozbitého terminálu a přitiskne si ho k srdci.

                „Ano, Geneisias byla první….“ slyšela Proxima sotva znatelná slova.

                Otisk vybledl a Proxima se řítila dál vstříc svému osudu.

***

Diana se opatrně rozkoukávala a snažila se zorientovat. Doufala jen, že si jich nikdo na orbitě nevšiml. Jon je navedl na přistání v obtížném terénu až s neuvěřitelným citem a jen díky jeho umění neskončil záchranný modul nabodnutý na jeden z všudypřítomných a zatraceně ostrých útesů.

Celý povrch tohohle místa vypadal, jako kdyby kdosi vzal planetu, roztrhal ji na kousky a ty pak náhodně poskládal dohromady. Celý její povrch vykazoval až neuvěřitelnou členitost. Prostě takové ideální místo pro život, jak utrousil Jon.

                Nebylo pochyb, že se tu brzy objeví hlídka nepřítele a tak začali učedníci s trojicí ošetřovatelů rychle vyklízet pole.  Sebrali zásoby potravin, lékárničky a schovali se do několik set metrů vzdálené průrvy. Na altaiřany nemuseli čekat dlouho. Za pár okamžiků se z nebe snesla výsadková loď, ze které vyskákaly dvě čety vojáků.

                Lyshia se tiskla vedle jednoho učedníka a společně sledovali dění u modulu. Ostatní zalezli hlouběji a Jon nad jejich dočasným přístřeškem co nejtišeji rozbaloval maskovací síť.

„Bacha! Zpátky!“

                Jedna dívka, která se představila jako Getherionne, popadla učedníka za tuniku a stáhla ho dolů. Lyshia nezahálela a stáhla se do bezpečí hned za ním. Jon se vykašlal na opatrnost a přehodil přes skupinku maskovací síť. Jeden z vojáků opodál se zadíval jejich směrem a pak cosi vytáhl.

                „Skener. Doufám, že je tahle síť neporušená, jinak máme problém.“

                Vteřiny se vlekly jako nikdy předtím. Patnáct mladých lidí se tisklo ke skále a doufalo, že je nenajdou. Po neuvěřitelně dlouhé době (nebo se to Dianě jenom zdálo?) naskákali vojáci opět do transportu, který se s hučením motorů vznesl a odletěl pryč.

                Ticho prolomilo zapraskání jedné z říms a mladá zlatovláska se zřítila kamsi dolů. Jon se okamžitě otočil a pokusil se ji chytit, nahmátl ale pouze rukáv tuniky, který mu po slabém trhnutí zůstal v ruce.

                „Sirius!“

                Geth se vydala za učednicí a opatrně slézala hlouběji do průrvy. Ostatní ji s odstupem následovali. Protáhla se úzkou skulinou a našla dívku visící na hraně jakési díry do hlubin. Telekinezí ji vytáhla ven a podala jí ruku.

                „Sirius! Co jsi to při Síle prováděla?“

                Dívka se plaše rozhlédla po ostatních a stáhla se trochu více do stínů. Diana jí odhadovala tak třináct let, možná o něco víc. Nebylo se čemu divit, že jí pád vyšokoval.

                „Já nevím… něco tam dole…“

                Rozhlédla se okolo sebe a našla poklop důmyslně skrytý ve skále.

                „Toto. Přenesla jsem váhu, abych se mohla lépe podívat, a kus římsy se pode mnou ulomil.“

                Jon zadržel výbuch smíchu. „Koukám, že je asi jedinej učedník v Akademii, kterej mluví plně spisovně.“ Diana mu nemohla než dát za pravdu, částečně ale sledovala i nastávající diskuzi.

                „Hele, tajnej vchod! Jdeme ho prozkoumat!“

                „Přeskočilo ti? Jsou tam Alfy, byla by to sebevražda!“

                „Alfy? Co ty víš! Třeba je tam sklad munice a krysí hnízdečko nějaký Mistryně Řádu!“

                „Nehádejte se. Nejsme dost silný na to, abychom to riskovali. Pojďte pryč.“

                „A kam pryč? Nahoru nemůžem, našli by nás!“

                „Ticho!“ zařvala Geth a umlčela hádající se učedníky. „Teď mě budete poslouchat. Zaprvé: budete mlčet. Zadruhé: žádné průzkumy na vlastní pěst. Zatřetí: velím tady já a budete mne poslouchat. Jasné?“

                Nějaký mladý kluk na ni vyplázl jazyk a dostal takovou facku, až přepadl dozadu.

                „Jasné??“ zopakovala tichým nebezpečným hlasem.

                Reakcí bylo čtrnáct váhavých přikývnutí. Geth si jako DarkWhite uměla zjednat pořádek, když chtěla. Vytáhla světelný meč a vyřízla do poklopu díru.

                „Za mnou“ zavelela tiše a protáhla se dovnitř.

***

                Riss stále dokola objížděl rozlehlou jízdárnu v Útočišti na svojí nové klisně. Byla mnohem mocnější, poslušnější a vyrovnanější než Ary. Na mrtvého hřebce už skoro ani nepomyslel. Nikdy ho neměl rád. A kromě toho, když ho zabila i obyčejná bastardní ošetřovatelka… tak nebyl hoden mít takového pána jako byl Riss.

                Obyčejná bastardní ošetřovatelka, která to natřela i samotné Proximě Centauri, a to hned dvakrát. Riss se při myšlence na Proximu musel ušklíbnout. Princezna. To sedělo. Ani by nevěřil, že je nějaká bastardní Hydra schopná vymyslet tak dokonalou přezdívku. 

                Hodil otěže Jiskry nejbližšímu ošetřovateli a nastoupil do spřežení, které na něj už čekalo. Měl namířeno k Mistryni, zeptat se na současnou situaci a dostat další úkol, který přehodí někomu jinému.

***

                Allan otráveně došel k pištícímu projektoru a zapnul ho. Dnes zůstal doma sám. Asi přišla zpráva pro mistra. Podle předpokladů na obrazovce vyskákal text ve stažené ryzallštině a Allan ho půl hodiny luštil. Natáhl se a přeposlal zprávu svému mistrovi.

                Stejně mu to nedalo. Proxima Centauri je prý mrtvá. A nikdo neví, co se s ní stalo. Vypnul projektor, došel k terminálu a vyvolal přehled aktuálních informací. Požadovaná stránka se načítala až nějak podezřele dlouho.

                Přitáhl si k terminálu židli a začetl se. Text byl naštěstí psaný jednoduchou ryzallštinou a i když tím nabyl trojnásobné délky, jeho přečtení zabralo podstatně kratší dobu.

                Proxima Centauri zemřela. Nějak se dostala do stájí ke svému jednorožci, kde ji našel kolemjdoucí poslíček. Příčina smrti neznámá. Žádné stopy po zranění, žádná nemoc ani následky zásahu transferací. Tento případ je obrovskou záhadou pro všechny…

                Allan přestal číst a terminál vypnul. Zmítaly jím smíšené pocity. Když viděl Proximu naposledy, byla tak… slabá, ale nevypadala jako někdo, kdo se chystá zemřít. Vlastně ji potkal jenom jednou, když ho Vergillio přijímal jako svého učedníka, tak se musela účastnit i Proxima, novopečená mistryně. A tehdy Vergillia ani moc neztrapnila, jenom si trochu rýpla, když spletl datum jejích narozenin.

                Zato příběhy, které od Vergillia slýchával, neměly daleko k horroru. V nich byla arogantní mrchou, podrazákem a noční můrou Vergillia. Na druhou stranu dost Allanových kamarádů Proximu obdivovalo a brali si z ní příklad, kde jen mohli. Allan se smutně usmál. Neznali ji osobně.

                -

                Kanceláří Vergillia projelo uširvoucí pištění a mistr otráveně přehodil pár páček. Už zase ho někdo otravuje. Monitor se zapnul a objevila se zpráva v příšerně stažené ryzallštině. Odesílatel byl Allan. To je divné, pomyslel si Vergillio, Allan staženou formu za srdce nemá rád.

                Dočetl zprávu a cítil, jak ho zamrazilo v zádech. Přehodil práci sekretářce a vypadl z místnosti. Hvízdl na SunShina. Jednorožec přicválal a Vergillio se s ním tryskem vydal na ulici. Konečně měl dobrý důvod, proč opustit tuhle budovu.

                Doletěl k nemocnici a seskočil SunShinovi ze hřbetu. Hřebec se způsobně přesunul na vyhrazené místo a mistr zapadl do budovy. Vergillio procházel přecpanými chodbami a v duchu uvažoval, proč tohle všechno vlastně dělá. Většina vzpomínek na Proximu byla negativních a ani ona ho podle všeho neměla ráda. A přesto… jakmile se jí něco stane, můžeš se přetrhnout, abys jí pomohl.

                Nějakým záhadným způsobem se dostal přes milion sestřiček odkazujících jedna na druhou a stanul před požadovaným spisem. Pak následoval stejný proces a jakýsi doktor ho dovedl ke dveřím pokoje. Vergillio se nadechl a vstoupil dovnitř.

                Proxima Centauri tam ležela, skoro vypadala, že jenom spí. Plavé vlasy se vlnily po polštáři a obličej se zavřenýma očima působil dost nezvykle. Vergillio zapátral v Síle. Fyzicky byla naprosto v pořádku, přesně jak tvrdil doktor. Ale z nějakého důvodu se nemohl dotknout její mysli. Jako kdyby to, co bývalo Proximou Centauri, chybělo.

                Sehnul se k ní a dotknul se kouřového krystalu pověšeného na krku. Podivně chladil, ale to bylo u krystalů do světelných mečů normální. Tenhle byl ale rozpůlený. Vergillio nad tím v duchu pokrčil rameny a opět ruku stáhl.

                Medik za ním si tiše odkašlal. „Nechápu, co se s ní stalo, mistře.“

                Vergillio se otočil a následoval doktora ven z místnosti. „To já také ne.“

***

                Xionne stála na svém oblíbeném místě u okna a velela bitvě. Další z mnoha bitev. Těch šest křižníků se hodilo, ale ani náhodou to nebyla dostačující posila. Jeden z jejích lancerů podlehl palbě nepřátelských lodí a vybuchl. Další větší loď v háji… Xionne si povzdechla a vydala pár dalších rozkazů. Už se těšila, až nepřítel naletí.

                Past sklapla dokonale. Jak byli altairští překvapeni, když se v jejich blízkosti náhle objevila mini černá díra a vtáhla snad polovinu lodí. Ostatní rozpustily formaci a začaly prchat. Xionne zavřela oči a černá díra zmizela. Další, co ovládala dokonale. Teď má sice na pár dní vyčerpané síly, ale stálo to za to. Pohled na flotilu Alf v troskách se jen tak někde nevidí.

Xionne pohlédla z okna na trosky, které jí zbyly. Dělala co mohla, ale odrážet Alfy bylo čím dál tím těžší. Bude si muset znovu promluvit s Mistryní.

Doběhla do první opuštěné místnosti a zablokovala dveře. Zadala požadavky na rozhovor s mistryní a poklekla na jedno koleno. Teď nastala ta nejhorší fáze – čekání.

„Co se děje, Xionne?“

„Má paní, potřebuji další posily. Právě se mi podařilo odrazit mohutnou ofenzivu Alf, ale s téměř padesátiprocentními ztrátami.“

Mistryně chvilku rozmýšlela. Xionne se jí neodvažovala podívat do očí, dál držela hlavu skloněnou.

„Máš je mít. Vergillio to zařídí.“

Projektor zablikal a ohlásil ukončení spojení. Xionne se zvedla ze země a vrhla po imaginární Arinne opovržlivý pohled. Jednou, jednou tohle všechno skončí…

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

,mlůůůůůůůůůůů

(Hanka, 15. 1. 2008 11:44)

Na njn jůůůe to jednim slovem goood.

Teda

(Viki, 15. 1. 2008 10:33)

Ou, díky, takový chvály, to si nezasloužim:-)

Ale ne....

(Proxim, 14. 1. 2008 17:37)

Ne, tyhle stránky mají dvě autorky, i když to tak nevypadá. Pravda, Victory toho sem zatím moc nepřidala(má tady,tuším, tři povídky), ale k H&M se snad už schyluje. Je to fakt špičkovej příběh, u toho se pobavíš mnohem víc a líp:-)
Jinak, flotilaweb má samozřejmě tři aktivní autorky, doufám, že časem budou všechny čtyři...

Njnjn

(Adi, 14. 1. 2008 16:43)

Omg omg další hádka jakoby po netu---xD na todle peč prostě je biliony lidí,kteří ti závidí .NO tak je prostě něch bejt at nadávaj jo jinak co jsi myslela tím flotila....že je jen dvou atorek??:-D:-D:-D
Hodně mě to pobavilo....Ale jinak v pohodě jsem hele....

Re: Promiň ale...

(Proxim, 8. 1. 2008 16:41)

Když se ti nelíbí, tak sem prostě nechoď... ale svůj blog neuvedeš, abych mohla taky zkouknout a zhodnotit, co?

Promiň ale...

(ejtbol, 8. 1. 2008 14:13)

Blog teda nic moc jako...