Jdi na obsah Jdi na menu
 


Diana IV. - pátá část

18. 9. 2008

Padala do hlubin víru a snažila se nemyslet na svůj osud. Každým okamžikem se stále více a více vzdalovala od okrajů víru a přibližovala se k horizontu událostí uprostřed. Částice času míhající se kolem ní ji oslepovaly a bránily jí použít jakýkoliv další smysl. Jakoby tady už proud času nebyl tak jednoznačný; vteřiny a minuty plynuly všemi možnými směry a utvářely dohromady jeden velký chaos.

                Opět cítila nárazy vzpomínek, všechny ale jen jako vybledlé otisky utápějící se v hlubinách víru, spletitý příběh osudů dalších Centauri provázaných s Mlhovinou; ale přeházený –  jakoby v těchto místech už pojem ‚čas‘ představoval jen nezřetelnou červenou nit, která se proplétala vírem a v naprosto nahodilých chuchvalcích prolínala na povrch a zpět do hloubky. Do mysli k ní z nesmírné dálky pronikaly další a další vzpomínky, plné smutku, úpadku a smrti – a nebo také slávy a strmého vzestupu. Vnímala spoustu tváří; křičeli na ni, snažili se jí něco sdělit, ale než stihla slova proniknout skrz roztříštěný čas až k Proximě, ztratila se nenávratně ve víru.

                Obklopoval ji stříbrný vítr; proud času, až na to, že vál všemi možnými směry a zmítal s Proximou jako v bouři. Přesto jej zřetelně cítila kolem sebe, skoro jako poprvé. Jediné místo, na které dokázala dohlédnout, vířící kruh světla pohlcující prostor i čas. Tak tohle je smrt? Totální zkáza? S každým dalším okamžikem byla o kousíček blíž konci. Chtěla se ohlédnout, ale stříbrná záře jí zamlžila pohled. Jen pár minut; pokud tady něco jako minuty existovaly. Chvilička a končíš. Tak přece jenom.

                Snad by teď měla přemítat o prohřešcích svého života vyzpovídat se ze svých činů. Jenže komu? Všechny nehmotné stíny mrtvých ve vnějších okrajích víru, tolik podobné jí samotné, už dávno zmizely a ona stále zrychlovala. Vířící kruh světla už dávno nenávratně upoutal její oči a brzy už pohltí i něco více než jen pohled. Selhala jsi, selhala jsi…poslední slova, jejím vlastním hlasem vyslovená, ale nepatřící jí,  hlasem, který k ní poslední dobou často promlouval. Zkáza už byla blíž a blíž. Už cítila žár světla na kůži…

                Pomalu začínala přicházet k vědomí a tak nějak si postupně uvědomovala, že by měla být mrtvá. Otevřela oči. Ležela na mramorovém podstavci u nohou jakési soše na koberci rudých okvětních lístků. Fascinovaně se zvedla do jakéhosi sedu a rozhlížela se kolem sebe. Nacházela se kdesi… v chrámu? Tak nějak by se to místo dalo popsat. Jednalo se o obdélníkovou místnost ohromných rozměrů s klenbou snad sto metrů nad zemí. U delších stěn stály dvě řady soch lidí s jednorožci v gigantické velikosti; všechny stejné a přece každá jiná. Třetí stěna se téměř ztrácela za jakousi mramorovou… konstrukcí, v jejímž středu vířila vlastním životem obrovská koule a po stranách se tyčily dva sloupy; na jednom se vzpínal ke stropu lehký jednorožec, z druhého shlížela svoji svatyni žena ve stříbrných šatech. Opačný konec chrámu se ztrácel v bílém světle, jenž prozařovalo celý prostor, planoucí vlastním slabým světlem.

                Proxima odněkud sebrala sílu se zvednout a udělala pár váhavých kroků dopředu. Jakoby ztratila fyzickou podobu, přesto měla svoje vlastní tělo. Necítila bolest, hlad ani nic jiného, jenom ten zvláštní pocit prázdnoty. Za horizontem událostí. Prohlédla si řadu soch naproti. Všechny stály na jediném podstavci, táhnoucímu se celou svatyní, a všechny tvořily dvojici jednorožce a majitele. Proximu zamrazilo v zádech, když si uvědomila, na co se dívá. Podstavec tvořil jakousi osu času, na které v rozestupech odpovídajících délce vlády stály jednotlivé Cygnis. Krypta? Ne, na to tu bylo moc světlo a stříbrno.

                Upřela svůj zrak na opačný konec chrámu, ale svoji sochu nespatřila. No jo vlastně. Dívá se na špatnou stranu. Tohle je cesta Hvězdy. Cosi jí říkalo, aby se neotáčela, ale tentokrát instinkty neposlechla. Přejela očima po postříbřených blocích kleneb a otočila se za pohledem.  Její zrak sjel po stěně dolů a utkvěl na soše, pod kterou se objevila.

                Přejela očima celou řadu a skoro jí přejel mráz po zádech, když si uvědomila, jak jsou všechny stejné. Cygnis s řetízkem na krku sedící na vzpínajícím se jednorožci, případně na stojícím jednorožci s hrdě vztyčenou hlavou. Všechny ty sochy byla jako živé. Proxima měla pocit, že ji propalují očima.

                Jeden podstavec. Směřující doprava. Proxima cítila ty pohledy do zad i zepředu. Rentgenovaly ji, propalovaly až na dno duše. Téměř proti svojí vůli se rozeběhla do úkrytu vedle černého podstavce. Nevěděla proč, ale cítila jenom nepopsatelný strach. Netušila z čeho. Co může být horší než tohle? Raději… raději by nechala Danalis žít! Opřela se zády o chladný kámen podstavce a upřela pohled na řadu pegasů proti sobě. Ty vyčítající, nepřátelské pohledy z mramorových očí… Odvrátila se a rozeběhla podél řady doprava, ignorujíc svoje pocity. Ne, teď se psychicky nezhroutíš.

                Po čase, který nevnímala, se dostala ke konci řady soch. Skoro do přítomnosti. Nevnímala ostré píchání v boku. Ohlédla se, a spatřila snad kilometry dlouhou řady táhnoucí se v časovém rozptylu čtyři sta let. Zamrazilo ji v zádech, když si uvědomila, že na straně Mlhoviny je za stejnou dobu zhruba dvakrát více lidí.

                Cosi ji přinutilo zvednout pohled nahoru. Věděla, že by to neměla dělat, ale bylo to silnější než ona. Ta, která se nad ní tyčila, jí přišla nějaká.. povědomá. Výškově o dost menší než ostatní, s jakýmsi pochybným účesem vytvořeným ze světelným mečem upravených vlasů, v černém plášti a s čelenkou, kterou vídala občas v zrcadle. Ona sama. Ale jiná než ostatní. Její socha stála trochu šikmo vzhledem k  ostatním, s pohledem upřeným pod kopyta předešlého jednorožce, odvrácená od Lina. Napoline na rozdíl od všech ostatních jednorožců stál na podstavci až úplně vzadu, otočený bokem, až na hlavu, jež upírala nerozluštitelný pohled na živou Proximu. Dva metry od Lina se podstavec propadal do hloubky, zely v něm hluboké praskliny a postupně se v průběhu několika let(jak si to Proxima spočítala) rozdrolil na malinké kousíčky.

                Proxima se přinutila odtrhnout pohled od trhlin, brázdících zem Linovi za kopyty, a zaměřila se na sebe samotnou. Něco jí říkalo, že vidí budoucnost, ale jakou? To se jí něco kriticky nepovede a Mlhovina bude zničena?

                „Ano, přesně tak.“ Tichý hlas podvědomí, její vlastní, ale patřící někomu jinému.

                Prudce se otočila, ale chrám zůstal stejně prázdný, jako před tím. Už se chtěla nahlas zeptat,co to má znamenat, ale nechala si to pro sebe. Snažila se podívat svojí soše do očí, ale ta jakoby jí uhýbala pohledem a skrývala se za svou tváří bez výrazu jako za maskou. Proxima tedy upřela pohled na Lina. Něco jí říkalo, že by neměla, ale na city už nebrala ohledy. Chtěla prostě vědět. Jak zemřu? Co se stane?

„Proč?!“vykřikla a její hlas se odrazil od stěn chrámu.

„Jaké proč? Tohle je osud, budoucnost, která se nedá změnit.“

„Tak mi ji ukaž!“ už jí bylo jedno, jestli se hádá sama se sebou nebo s někým jiným, chtěla jenom poznat pravdu.

                „A jsi si tím jistá?“

                „JO!“ vykřikla a její hlas zazněl  celým chrámem. Zdálo se jí, že Napoline z mramoru trochu pohnul hlavou, teď se jí díval nemilosrdně přímo do očí, ale prohlédl až na dno duše. Zachytil její pohled, připoutal ho k sobě a Proxima s hrůzou zjistila, že se nemůže pohnout. V Linových očích se začal odehrávat příběh, který se měl stát…

                Invaze! Proxima viděla pár odhodlaných lidí, mezi kterými poznala i sebe samotnou, jak nahazují generátory a spouštějí obranný štít. Místo nepoznávala, zřejmě nebylo podstatné. Důležitější se ovšem jevily hejna Alfských stíhaček drtící na cucky mizivou obranu Centauri a brzy pronikající pod štíty. Jestli tu Centauri bylo třicet, bylo to hodně nadsazené.  Za to Alf venku čítalo přes čtyřicet a stále jich přibývalo. Pár Centauri se vrhlo k ovládacímu pultu a začalo spouštět samonaváděcí obranu krátkého dostřelu. Pak se ozval vzdálený výbuch a na dvě vteřiny všechno ztichlo.

                „Štíty v háji.“ ohlásila zbytečně jedna mladá skoro-mistryně. Ria!

                Nezbývalo než čekat na smrt, tak se Proxima začala zabývat myšlenkami svého budoucího já, tak o tři roky staršího, než byla Proxima v chrámu. Vzápětí pochopila, proč byla varována, ale nedalo se už nic dělat. Obrazy smrti, zabíjení, vraždy vlastní matky a následné pomsty všem za svoje vlastní chyby, bolesti a smrti, co všechno si za těch pár let prožila. Byla mocná, velmi mocná; s Mlhovinou by Alfy dokázala odrazit možná úplně sama.

Dveře velitelství se rozletěly a dovnitř vpadla jízda. Nastala tvrdá bitka, která skončila až se zásahem Proximy. Naprosto jednoduše vypálila prostor kolem Alf a bylo jí jedno, že usmažila i dvě malé děti a… Riu. Naprosto bez emocí. Vzápětí rám dveří vyrazila transferace a průchod se zvětšil na celou chodbu. Proxima se bránila útokem a řady nepřátel řídly, zároveň však přibývali noví a noví, takže celkový počet stoupal. Brzy si s Alfami pozabíjela dalších pár přeživších Centauri, ale zjevně jí to žádné problémy nedělalo. Ostatní spojenci se stáhli do bezpečí Proximě za záda a sledovali vývoj událostí. Lézt Shadow do rány byla sebevražda.

Budoucí Proximě se leskly oči žárem boje a snad i touhou po krvi, pod ním však zely jen dvě prázdné duhovky. O své vlastní síly a životní energii už dávno přišla, žila z Mlhoviny. Tím, že vyzařovala její energii a likvidovala s ní životy Alf, vlastně zabíjela i sama sebe. Ještě jeden úder, ještě jedna transferace… Pozvedla ruce ke stropu a kolem ní se vytvořil smrtící červený rozšiřující se kruh. Smetl vše živé okolo ní, až na jednu postavu, která zář přeskočila a elegantním saltem přistála do vyčištěné zóny. Zlaté krátké vlasy, kočičí oči stejné barvy, odlišně tvarovaná čelenka.

Alfa Ariane. Proxima ji zaregistrovala, ale veškerou sílu narvala do zničení života kolem sebe. Nechala transferaci doznít a pozvedla ruce proti Alfě, chystala se jí zničit skrz Mlhovinu. Jenže přebrala. Na Mlhovině visel její život, a ona využila síly krystalu až do dna. Poslala proti Alfě jakousi hybridní transferaci a chytila se za hruď. Sjela na kolena, ale stále ještě živá, jakoby bojovala o dech.

Ariane odletěla tvrdě pod schody uprostřed místnosti, ale rychle se vzpamatovala. Dala dohromady smrtící transferaci, ale Proxima ji zaregistrovala. Sebrala poslední zbytky sil a roztáhla křečovitě prsty.Proti Ariane  vyletěl svazek modrých blesků a vyrval z ní ve vteřině život. Proxima sklonila hlavu, okamžik zůstala klečet s hlavou opřenou o ruce a pak se svezla na zem. Neporažená. A bez životní energie.

Proxima zůstala civět do prázdných mramorových očí. Cože? Tohle byla ona? No, ne že by se nepoznávala... ale nikdy nepřemýšlela nad tím, kam to může dojít. Nikdy nepřemýšlela nad svým vlastním životem.

„A Mlhovina?“

„Ta zanikne,“ odpovídal jí ten někdo jiný. „Pravda, pár let to ještě bude trvat, ale její osud už je zpečetěn.“

Fajn. Takže kvůli ní nejspíš zanikne řád Centauri, bude zničena Mlhovina, ani Lina nikde neviděla… Jak pozitivní, ozvala se opět sarkastická část její osobnosti, tentokrát však byla přehlušena.

„Dá se s tím něco dělat?“

„Tohle je tvá budoucnost. Nezměníš ji.“

Skvělý. Takže tohle všechno udělám a opravdu se to stane.. nebo je v silách někoho jiného pohnout s budoucností? Ale kdo, když ne já? opět se ozval kousíček mysli, opět byl nemilosrdně umlčen. Ale možná… fajn, a jak teď zpátky domů?

„Zpátky? Jsi mrtvá!“

„Ne, nemůžu být! Vždyť mě ještě musí Mlhovina zničit.“

Odpovědí jí byl její vlastní smích. Už jí to pomalu začínalo lézt na nervy, slyšet svoje vlastní svědomí nebo co to bylo zač. „Zničit? Tebe? To ty jsi zodpovědná za svoji smrt, ty jsi stála u počátku svojí zkázy! Mlhovina je jen krystal, nic víc.“

Úžasný. Proč mi tady všichni tvrdí, že se budoucnost nedá měnit? Vždyť.. já tohle nechci! Musí to jít i jinak! Otočila se kolem svojí osy s velmi nepříjemným pocitem, že za ní někdo stojí. Spatřila ženu ve stříbrných šatech a obklopenou slabou stříbrnou září. Nepatrně se usmívala. „Tvůj život… nedá se změnit. Tvá smrt… ta ano. Jdi a nezapomeň!“

Po okolí se zvedl stříbrný vítr a zaclonil Proximě pohled. Už přestávala řešit, kam se zase dostane a co tam při Síle bude dělat, tentokrát ale letěla s proudem světla planoucího zprostředka víru, zpoza horizontu. Nevnímala nic než tu stříbrnou záři. Cítila, jak pomalu zpomaluje a zároveň kamsi padá. Svět pohltila tma, ale tentokrát zvláštně prozářená vyprchávajícím světlem.

***

                V pokoji bylo nepříjemně světlo.  Nebo se to alespoň jejím očím, přivyklým na šero, takhle zdálo. Otevírala víčka po milimetrech, pálivému světlu a bílým kruhům se stejně nevyhnula. Netušila, jak dlouho leží na zádech a dívá se do stropu, a nedalo se říci, že by to nějak výrazněji řešila. V poslední době se už naučila hodně věcí neřešit. Mělo to svoje výhody.

                Pomalu se probírala z transu a před očima jí přeletovaly jakési útržky z událostí minulých. Ano, opět viděla bratrovu smrt – tentokrát však bez emocí a děsivých podtónů. Pozornost jí upoutal předmět zamaskovaný jako blaster, vyrobený z mnohem bytelnějšího materiálu. Po explozi stíhačky zůstal nepoškozen a přitahován gravitací TX8. Tenhle výjev nahradil rychlý sled krátkých útržků, povětšinou bitev a bojů. Zdálo se, že nic významného nepromeškala. Poslední obraz se rozplynul a před očima se objevil jiný, Proxima by ho identifikovala jako medika sklánějícího se nad ní a zařadila by ho do reality. Ale poslední dobou si nemohla být jistá ani tím, kolikátého vlastně je. A co. Čtyři sta let tam, čtyři sta let sem…

                Nemohla uvěřit tomu, že za dvě hodiny už stála u Napolina v boxu.  Pouhé dvě hodiny stačily lékařům, aby ji prohlásili za zcela zdravou a propustili ze svého vězení. Ani nemusela posílat celému okolí potvrzení. No jo, úplatky se vždycky hodí. O tom, že je živá, tak vědělo celkem asi pěl podplacených a zbytek stále žil v domnění, že je mrtvá. Vypadla tak rychle, jak jen to bylo možné. udělala při tom ovšem pár chyb – například se zapomněla zeptat, jak dlouho byla v kómatu(koneckonců, docela výstižný obrat) a co důležitého se za tu dobu stalo. Chybka se vloudila. Každopádně věděla o jednom místě, kde by se požadované informace daly získat docela snadno. Vergillio mě zabije, pomyslela si, když nabírala kurz jeho současného bydliště.

                Stropní panel byl stále ještě uvolněný. Po těch… po té době, kdy ho trošku poupravila světelným mečem, aby se mohla snáze dostávat ke svému ex-mistrovi, se trochu od ostatních odlišoval a Proxima se docela divila, že na to ještě nepřišla nějaká uklízečka. Moje výhoda. Tiše ho odklopila a doufala, že se Vergillio zrovna nenachází v ložnici. I když, v tuhle dobu… Co nejnenápadněji se přesunula k vytvořené díře a skočila dolů. Vzápětí se ozvalo trhání látky a Proxima přistála na zemi bez šatů. Taktická chyba. Stále zapomínala, že ty modré typické šaty jsou tak nechutně nepraktické. Modrý satén na všechny strany – a takhle to dopadá, když se někdo snaží nepozorovaně prolézt dírou.

Pak se trochu zamyslela a podívala se nahoru.  Její roztržený ohoz byl zachycený o roh díry a Proxima si tak nějak začínala uvědomovat, že neovládá telekinezi. Přitáhnout skříň přes půl pokoje, to by asi moc nenápadné nebylo, co? Se svým skoro metrem padesát příliš velkou šanci na získání oděvu zpět neměla, ale v rohu našla zapomenuté koště. Shození a provizorní opravení šatů pak trvalo už jen pár minut a bylo možné začít uvažovat o dalším kroku. Seznámení Vergillia se svým plánem.

Opatrně otevřela dveře ložnice a vykoukla ven. Na chodbě nikdo nebyl; cit na přítomnost Centauri se jí ještě zcela nevrátil, ale nepochybovala, že pokud někde bude, nejde ho u projektoru. Na to znala Vergilia až moc dobře. Na jehlových podpatcích sice moc tiše chodit nejde, přesto se jí podařilo proplížit se k dané místnosti až podezřele bez hluku.  Pootevřela dveře nahlédla dovnitř. Na pohovce někdo seděl, ale Vergillio to nebyl. A sakra…

„Ahoj, Allane…“ řekla tak nevině, jak jen to dokázala, a v duchu si začala nadávat. Toho prcka nijak ráda neměla, a kromě toho se řadil k jejím odpůrcům. I když původní kouzlo z víru času už ve větší míře vyprchalo, přesvědčila sama sebe, že nebude dobré Allana na místě usmažit. Tím by asi Vergillia příliš nepotěšila.

                „Co tu chceš?“ Mírně překvapené, mírně šokované. Proxima letmo zachytila svůj odraz v jednom ze zrcadel. No dobře, dneska se mi dvakrát nedaří…

                „Kdy se Vergillio vrátí?“ odpověděla otázkou. Allan se sice zatvářil mírně kysele, nicméně odpověděl, že večer. Proxima vrhla rychlý pohled z okna. Útočiště, vzhledem ke svému umístění, však neumožňovalo jako TX3 určovat při pohledu z okna, kolik je hodin. Hvězda by sice byla blízko dost, chyběla však přítomnost nějaké planety, za kterou by mohl být stín. Otočila tedy raději pohled na chronometr a zjistila, že je pozdní odpoledne a do minulosti že se vydala zhruba před dvaceti dny. 

                „Tak ho zavolej a o ani slovo o mě. Čím později přijde, tím déle tu budeš muset být se mnou.“  Allan si povzdechl. Nejspíš chvíli uvažoval o možnosti, že na Proximu vyplázne jazyk a odejde ven, nakonec jí neochotně vyhověl.  Shadow se odebrala k Vergiliovu datapadu a začala na něm cosi studovat.  Allan po chvilce domluvil s mistrem, který slíbil, že se objeví co nejdříve, a sebral Proximě datapad. „To tu snad mám meditovat, nebo co?!“ Na Allana to nijak nezapůsobilo. „Tak si pojď něco zahrát.“

***

Proxima nesnášela, když měl někdo větší štěstí, než ona.  Když už počtvrté drtivě prohrála, začala přemítat, jestli to není další vtípek odshora. Po páté prohře usoudila, že to k ničemu nevede a po šesté zadoufala, že už přijde Vergillio a vysvobodí ji. Allan naštěstí nejevil žádné zlomyslné sklony a omezoval se jen na čistý projev radosti, když vyhrál. Hodný učedník, problesklo Proximě hlavou.  Skoro až moc hodný…

Uprostřed další hry, když Proxima mírně vedla, přišel Vergillio. Když spatřil Shadow v typickém modrém ohozu bez jediného černého doplňku, na jehlových podpatcích a  evidentně živou, na tváři se mu objevila neurčitelná směsice pocitů. Nejspíš se chtěl zeptat, co to má znamenat, ale sám vycítil, jak by otázka vyzněla blbě. Proto mlčel, díval se na Proximu a čekal, až začne ona. Ta měla nejspíš stejné myšlenky, proto se v místnosti místo infantilních dotazů rozhostilo trapné ticho. Allan se díval z jednoho na druhého a nakonec se rozhodl neupoutávat na sebe pozornost.

Situaci po pár vteřinách přerušilo pípnutí projektoru. Zpráva od Arinne. Proxima hvízdla, sebrala se a ustoupila z dosahu obrazu. Allan telekinezí odtáhl celý stolek včetně židlí a sebe. Vergillio se kysele podíval, jak se ti dva pakují, a zapnul přenos.

Vergillio se ze všech sil snažil odpovídat v mezích slušnosti a nenechat se chytit do pasti. Mistryně nic důležitého nechtěla, jen ho požádala o soupis válečného materiálu, párkrát mu promluvila do duše a odhlásila se. Zvláštní. Ani nebyla zas tak jedovatá. Stočil pohled na Allana, dívajícího se z okna a Proximu. Kupodivu se při Mistrynině projevu nešklebila, ani neprotáčela oči. Spíš vypadala… zamyšleně. I když to Vergillio nemohl přesně posoudit, protože u ní zamyšlený výraz ještě nikdy neviděl.

                „Vergillio?“ Podíval se na ni, ale Shadow se dívala kamsi za něj. „Co bys řekl malému výletu na TX8?“

                Malý bílý raketoplán se vymanil nejhorší gravitace hvězdy a připravil skok do hyperprostoru. Mistr Vergillio ani teď nechápal, jak snadno se nechal přemluvit k tak iracionální akci. Jen tak si vyrazit pryč na planetu v první bitevní linii s nadějí, že tam může být ukryto něco zázračného, co jim pomůže vyhrát válku. Bez povolení, bez informací, sbalený za dvacet minut. Jen mistryně Virgina věděla, která bije, ostatní za pár hodin upadnou v přesvědčení, že druhý nejvýznamnější mistr řádu vysublimoval. Nebo si prostě odletěl pryč z toho chaosu. Znám i příjemnější místa, kam se vydat na dovolenou, proběhlo mu hlavou.

                Sám nevěděl, proč tohle všechno dělá. Asi za mohl ten pocit bezmocnosti, touha něco změnit – udělat cokoliv, co by mohlo být užitečné. Zoufalství (a Proxima, napadlo ho) ho už v životě dohnaly k nejednomu šílenému činu. Celé Útočiště ho bude mít za blázna; ale z toho nicnedělání by se brzy zbláznil doopravdy. Váhal, jestli s sebou vzít Allana; stačilo však pomyšlení, že jeho učedník zůstane sám napospas Mistryni a bude čelit výslechu, a bylo vyřešeno. Proxima seděla u řízení a byla nezvykle potichu; doposud k němu měla jen dvě jedovaté poznámky. Vergillio by se jí rád na spoustu věcí zeptal, ale teď na to nebyla vhodná doba. Snad později.

                Když si myslel, že pochopil, mohla to být pitomost.

                Když nastupoval do o raketoplánu, mohla to být pitomost.

Za chvilku to bude jedno.

Raketoplán s trhnutím zmizel v hyperprostoru a zpečetil jejich rozhodnutí.

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ano, nadpis

(Elfairy, 19. 9. 2008 17:28)

No konečně! Už jsem skoro zapomněla, jaká byla ta část předtím... no vlastně úplně.
Ale nejvíc se mi líbila ta kurzívou psaná část:-)