Jdi na obsah Jdi na menu
 


Diana IV. - první část

27. 12. 2007

Diana IV.

                Mistr Vergillio se pilně probojovával davem ke svému bytu, přičemž se snažil neztratit z dohledu Allana. Jeho učedník se sice snažil, co mohl, ale mistrovi prostě nestačil. Oba jejich jednorožci byli mimo dosah a neexistovala šance, že se při zasloužené cestě domů projedou. „Allane! Přidej!“ „Ano mistře!“ zavolal snaživě malý kluk a pokusil se Vergillia dohnat.

                Nepočítal minuty, ale po nekonečně dlouhé době dorazil Vergillio ke dveřím jakéhosi hotelu, v současné době místu svého ubytování. Navzdory všem svým schopnostem už skoro spal a ztrácel pozornost. S vypětím všech sil vylezl schody do osmého patra (čekat na beznadějně narvaný výtah by byla ztráta času a sil), vytáhl stejně unaveného Allana za sebou a otevřel dveře jejich pokoje. Dokonce jsem se ani nespletl, blesklo mu hlavou. Poslal Allana do koupelny a sám si začal chystat zítřejší plamenný proslov na setkání mistrů.

                Dal dohromady sotva dva odstavce, když málem usnul. Z klimbání ho vytrhlo až zapištění projektoru. Kdo co po mně chce…? Mistr udělal sotva znatelný pohyb rukou a projektor se zapnul. Objevil se obraz mistryně Xionne.

                „Zdravím, mistře Vergillio. Jak to vypadá s pomocí?“

                Mistr s obtížemi potlačil povzdech kombinovaný s úšklebkem. „Leží Mistryni na stole. Pokud už neskončil v odpadkovém koši, anebo u jednoho z milionu dalších lidí, co to museli schválit.“

                Xionne protočila zářící rubínové oči a slabě zavrtěla hlavou. „Vergillio, moje flotila je v troskách. Zbyla mi půlka a Alfám přiletěly další posily. Vyřiďte Mistryni asi tohle: Pokud mi rychle něco nepošle, nemusí už posílat nic. Ale ať se pak neptá, kde že jsou ty daně z Mineris.“

                Vergillio se pokusil o formální tón. „To bych nedělal, Xionne. To můžete celý systém rovnou odepsat. Pokusím se vám pár lodí sehnat, ale nevím nevím….“

                Xionne se zatvářila lehce zoufale. „Pokusíte?! Mistře, já už to tady nedokážu bránit! Nemám čím!“

                Vergillio potichu zaklel. Pokud se k téhle větě snížila i nikdy neprohrávající Xionne…. „Dobrá, nějaká ta loď vám tam přiletí. Ale nemůžu slíbit celou flotilu.“

                Xionne se už chystala něco namítnout, když na její lodi zavyly sirény. Útok. Otočila se zpět a zakřičela pár rozkazů, načež upřela svůj hypnotický pohled zpět na Vergillia. Pár vteřin na něho zírala… „Samozřejmě, pošlu vám všechna plavidla v dosahu, mistryně.“

-

                Xionne na druhém konci projektoru ukončila spojení a ušklíbla se. Pitomci! Copak může čekat půl roku, než jí žádost o pomoc Mistryně zamítne?! Potřebovala lodě a potřebovala je teď. Znovu se ušklíbla směrem k vypnutému zařízení. Vergillio si možná říká mistr, ale je to normální primitiv. Jak jenom může vést rod? I když StarShinové… tam jsou snad největší retardi z celého řádu. Spousta Centauri si myslela, že Shadowové neovládají sugesci ani manipulaci. Xionne se musela v duchu usmát. Obojí zvládala na výbornou.

                Pak se ale volky nevolky musela vrátit do reality a tam na ni čekal nelehký úkol – odražení Alf. Přelétla očima monitor  a zhodnotila situaci. Naštěstí se jednalo jen o dvě menší nepřátelské lodi, z nichž ani jedna nevypadala jako mateřská té spousty stíhaček, které se na Centauri vyrojily. Na monitoru se začaly objevovat modré tečky – revesové letící nepřátelům vstříc. Stíhačky problém nebudou. Ty dvě staré rachotiny také ne. Tak proč má pořád tak špatný pocit?

                Zanedlouho se pocit změnil ve skutečnost. Z ničeho nic se v blízkosti Xionniny flotily objevily další nepřátelské křižníky, tentokrát ve větším počtu. A ani náhodou nevypadaly jako staré rachotiny. Potvrdila to i masivní palba. Jedna z modrých teček na monitoru zablikala a zhasla. Xionne se spokojeně usmála. Jdou přímo do pasti.

                Jaké bylo asi překvapení na straně Alf, když jim vyskočily z hyperprostoru přímo do zad další křižníky. Zbytek bitvy netrval ani pět minut. Jedna nepřátelská loď byla zničena a ostatní vzaly roha dříve, než s nimi udělala Xionne krátký proces. Měla sice svoje generály, ostřílené a zkušené, ale nejraději velela sama. K čemu hrdinsky vyhraná bitva s devadesátiprocentními ztrátami, když stačí trochu předvídavosti a nepřítel může být chycen do pasti a téměř bez vlastních ztrát zničen, pomyslela si Xionne, když si prohlížela všechny svoje přeživší lodě. Dobrá, jisté nedostatky má i tahle teorie…

***

                Briseonne se tohle místo nelíbilo. Stála na střeše Akademie společně se svým jednorožcem, ale v doprovodu několika lidí, ze kterých měla trochu strach. Byli tu s ní skoro všichni, známí neznámí, parta X. Stále veselý a kvůli prohřeškům proti kodexu legendární Shaelan, s netčeným trestním listem kritizující a kritizovaný Gemini i mlčenlivá Sheela s blasterem u pasu. Trojka tak nesourodá, jak si jen dokážete představit, ale přesto nějakým zázrakem držící pohromadě. Ještě tu chyběli dva členové, ale ty by Brisa potkat nechtěla už vůbec. Proxima, temná Shadow bez ostychu a varování útočící na FairyTale (kromě výjimek typu Shaelan a Sheela) a průšvihářská a hysterická Leonne.

                Briseonne se držela trochu stranou a zabývala se splétáním řemínků na sedle svého jednorožce. Hovor těch dvou ale přeslechnout nešlo.

                „Kde ten odvoz sakra je?!“

                „Co ty víš, mohlo se jim něco přihodit.“

                „Jo, mohli si zapomenout nechat dát jedno razítko.“

                „Nekritizuj pořád, Shaelane.“

                „Ty kritizuješ, já ne..“

                Rozhovor se začal postupně přiostřovat, až se změnil v hádku. Utnulo ji jediné tiché „už letí“ od Sheely, její první zásah do rozhovoru. A opravdu. Briseonne jasně spatřila transportní loď zaclánějící slunce. Neměla sice mistrovský titul, nebránilo to ale její cestě na bitevní pole. Po pravdě, neměla ani mezní zkoušky, ale to jenom kvůli nespravedlivé přímé mistryni…. z jezdectví a boje už čtvrtý mezistupeň složila dávno. Ale neuměla zacházet s ohněm, takže vážně hrozilo, že si zkoušky nikdy nesloží. Povzdechla si. Nebyla oblíbená, a ze všech lidí nejvíckrát proklínala svoji přímou mistryni. City byly zjevně na obou stranách stejné. Ještě že je teď hodně daleko..

 

                -

Transport se pomalu přibližoval k zemi Mineris 2(druhá planeta) a zamířily na něj první blastery. Oceletonovému plášti to ale bylo jedno a stejně tak i právě spouštěné rampě. Z lodi vyskákaly postavy se světelnými meči a zapojily se do boje. Elán však brzy vyprchal.

                Malá subtilní Centauri se probíjela řadami obyčejných „bastardních“ vojáků a očima pátrala po druzích. Kaštanové vlasy a tmavé oči dávaly tušit rod FairyTale stejně jako oranžová čepel světelného meče. Rod se vzápětí bezpečně prokázal usmažením skupinky vojáků. Náhle jí cestu zablokovala jiná postava v černém plášti. Centauri pozvedla levou ruku a zpod ní vyšlehly plameny. Alfa uskočila a zalila svoji novou kořist kaskádou fialových nelineárních blesků. Jeden hodně otřepaný typ transferace, pomyslela si Centauri, když s klidem odrážela.

                Bojovníků v černém začalo na bojišti nápadně přibývat. Suzanne i její soupeřka na chvíli přestaly bojovat a hodily pohled po přilétajících lodích. Bez šipek. Alfy. Alfa se rozmáchla, aby jediným ladným pohybem Suzanne setnula a souboj ukončila, ale v hrudi jí zazářila stříbrná čepel. Alfa se beze slova zhroutila k zemi a za ní se objevil blonďatý shadowský kluk, tak dvanáct let.

                „Hej! Příště si dávej bacha na Alfy! Ovládaj Sílu a můžou tě zabít!“ Pohrdavě vytáhl zbraň ze své oběti a očistil si o ni podrážku. Pak se otočil a několika profi transferacemi zničil tank o kousek dál. Jak si mohl dovolit vůči mistryni jako já… Suzanne potlačila touhu zakřičet za ním něco o namyšlených spratcích a raději se soustředila na nejbližší vojáky střílející zpoza ohořelého torza nějaké bojové techniky.

                Jak ona a ostatních asi dvacet Centauri redukovali počet nepřátelských vojáků na bojišti, tak nepřímo úměrně stoupal počet Alf a nejrůznějších temných adeptů. Suzanne už pomalu začínalo unavovat neustále krýt ty fialové transferace. Byly jednoduché, primitivní a zvládl by je i pětiletý učedník, ale jejich výhodou byla nenáročnost a nutnost minimálních znalostí.

Suzanne už jen couvala zpět pod náporem blesků, když o něco zakopla. O někoho. Na zemi ležel s dírou v zádech učedník, který jí předtím zachránil život. To, co dělal tak rád jiným… napadlo Suzanne. Na chvilku ztratila soustředění, jeden z přeživších mistrů ji naštěstí včas zaregistroval a transferaci odrazil za ni. Zbyli čtyři, couvající a ustupující, pod náporem asi tak patnácti adeptů. Temní adepti nebyli ani náhodou tak mocní jako Alfy, jejich typickým znakem však byl vysoký počet jedinců na bojišti a slepá oddanost jejich pánům. A to nevěstilo nic dobrého v učebnicích ani tady.

„Vidíte tu díru?“ zeptal se v ryzallštině jeden z mistrů. Nečekal na odpověď a za nepřeslechnutelného „zdrháámééé“ zmizel v podzemním tunelu. Suzanne a dva ostatní mistři začali couvat do vchodu a Suzanne pak za sebou strhla strop. K jejímu potěšení to odnesli i dva adepti. Světelný meč jiného mistra ve vteřině problém dořešil. Ani jeden už stejnou mincí oplatit nemohl. Suzanne otočila ruku dlaní vzhůru a vytvořila ohnivou kouli osvětlující jejich nový úkryt a únikovou cestu. Rozeběhla se dva kroky před ostatními pryč. Oheň… poslední myšlenku mimo, kterou si dovolila, věnovala svojí nenáviděné první učednici Briseonne. Ta ohni nikdy pořádně neporozuměla…

***

                Proxima se skláněla nad datapadem a neúspěšně se pokoušela dostat se k nějakým podrobnostem o současné situaci na Mineris. Síť byla kompletně zahlcená a všechny příkazy se zpracovávaly neuvěřitelně pomalu. Texty se objevovaly po pixelech a jeden řádek se načítal snad deset minut. Proxima tolik trpělivosti rozhodně neměla. Rázně zaklapla datapad a odvrátila se od stolu. Pohled jí upoutalo zářící nebe a obrys okřídlené postavičky v dálce. Podle siluety poznala Sida.

                Pomalu sklouzávala pohledem dolů až na přeplněné ulice. Jak ráda by skočila Napolinovi na hřbet a přidala se k davům proudícím všemi směry! O tom si však mohla jenom nechat zdát. Sotva dokázala přejít svůj pokoj, a i to ji dokonale unavilo. O schopnostech raději ani nemluvila. Nedala by dohromady ani tu nejjednodušší transferaci.

                A při tom jí nic neprokázali! Vůbec nic by jí správně nemělo být, ani ta vlezlá únava. Ze zvyku bouchla pěstí do stolu a vzápětí se jí zkřivila tvář bolestí. Ne, zatěžovat pravou ruku nebude to nejlepší. Po chvilce se odhodlala s rukou opět pohnout a zkontrolovat, jestli si neotevřela některou z čerstvých jizev. Měla štěstí. Včera se jí to při podobných příležitostech podařilo hned dvakrát.

                Proxim?

                Zvedla hlavu. Někdo k ní telepaticky mluvil.

                Letíme bojovat, ale snad to bude dobrý. Tentokrát se mi nepodařilo z toho vykroutit – no jo, holt se pozná talent. Nevíš něco o Leonne? Neodpovídá mi, nejspíš je se svou mistryní někde na Mineris. Kdybys něco zjistila, dej vědět. Shaelan.

                A jak? napadlo Proximu okamžitě. Telepatii neovládala a ještě navíc v tomhle stavu… Jakékoliv spojení s nižší frekvencí má příliš krátký dosah a šifrovaná zpráva z komunikačního střediska jí nikdy neprojde.  Ale tak pro klid duše…

                Znovu zapnula datapad a zadala několik kódů pro zvýšení priority. I když to původně neměla v úmyslu, přihlásila se pod svoji identitu mistryně Centauri. Zaručovalo to rychlejší přenosy a přednější místa v posílání zpráv. V tuhle chvíli se ale nejspíš chtěli všichni mistrové v řádu podívat do stejné složky jako ona. Na monitoru se objevilo tak dobře známé ‚loading‘ a monitor se po chvíli z důvodu úspory energie vypnul. 

                Proxim potlačila další bouchnutí do stolu a spokojila se jenom s kletbou. Rychle vstala s úmyslem přecházet po pokoji, ale dvakrát obešla kruhový stůl a musela se opět vrátit na svoje místo. Bylo načase zkusit další zdroj.

                -

                Projektor se opět probral k životu a místností otřáslo uširvoucí pištění. Allan nadskočil za židle a jediným elegantním pohybem přeškrtnul obrázek svého jednorožce, se kterým se dělal už tři hodiny. Nejsou emoce… Otočil se a hodil zlostný pohled po vyjícím přístroji. Vstal a rozeběhl se do pokoje svého mistra, který konečně našel pár minut na spánek.

                „Mistře! Někdo vás chce slyšet!“

                Vzbudil Vergillia, který se zcela nemistrovsky přiřítil k projektoru a rázným pohybem ho zapnul.

                „Co je?!“

                „Nazdar Vergillio,“ ozval se ironií podbarvený hlas mladé Centauri sedící za stolem. „Zjistíš mi, kde je Leonne? Potřebuju to vědět.“

                Allan sledoval svého mistra. Chvilku vypadal, že vytáhne světelný meč a projektor rozseká, pak se přinutil k formálnímu výrazu a připnul zbraň zpět k opasku.

                „Proximo, nevím, co ti do toho je. Leonne byla vyslána se svou mistryní na misi a nechápu, proč se o to zajímáš.“

                Jeho bývalá učednice demonstrativně protočila temně jantarové oči a povzdechla si.

„Vergillio, potřebuju to vědět. Nevím, co je tobě do toho, proč. Jsem mistryně přesně jako ty, ale na rozdíl od tebe nemám přístup do řídícího centra. Tak se zkus alespoň jednou ke mně zachovat spravedlivě a zjisti mi to, ano?“ Nečekala na Vergilliovu odpověď a ukončila spojení.

Allan chvilku sledoval svého mistra, jak sbírá ze země papíry rozházené po udeření do poličky na stěně, která to nepřežila. Není hněv, není nenávist..

„Mistře? Co budeme dělat?“

Vergillio se na Allana prudce otočil a změnil výraz z vražedného na rádoby klidný. „Kašlu jí na to. Myslím, že v nemocničním oddělení má dost času na to, aby si to stáhla z datapadu.“

Allan znechuceně zmuchlal zničený obrázek a roztrhal ho. Znal Proximu jen z vyprávění, ale to stačilo. Nikdy by ji potkat nechtěl. Ještě si naposledy přeříkal Starý kodex a šel spát. V Útočišti neexistovaly noci, takže chodil spát jednoduše tehdy, když se cítil unavený a náhodou se nacházel doma. Na rozloučenou vypnul projektor a přejel očima dvě příchozí zprávy. Zítra o nich řekne mistrovi.

***

 

                Mrtvolné ticho před stájemi rušilo jen klapání kopyt a lidské kroky. Diana Antares vedla jednoho z plaváků k závodní dráze. Už se rozednilo a normálně by tu touhle dobou pobíhaly stovky učedníků připravujících se na výcvik. Dnes tu byla Diana sama. Hřebec zastavil, zvedl hlavu a hlasitě zařehtal. Diana ho pohladila po krku a počkala, než se opět uklidní. I ji však trochu zamrazilo, když mu odpověděl jediný hlas – Proyxon v nedaleké ohradě.

                Utáhla plavákovi podbřišník a vyhoupla se do sedla. Téměř všichni Centauri odletěli. Teď tu byl klid a ticho, ale mělo to i své nevýhody – nikdo se nepostaral o výcvikové jednorožce, nikdo je neutahal na jízdárně a Diana s ostatními ošetřovateli prostě nestíhala. Nebylo divu, že s jednorožcem procvičovala drezuru a skoky jen chvilku a pak ho prohnala tryskem po dráze a zpátky do stáje.

                Vyváděla už asi dvacátého pátého, když zaslechla druhou dvojici za rohem. Za chvilku se z jednoho z vchodů stáje vynořil Jon s výcvikovou klisnou.

                „Nazdárek, taky tě zaměstnali?“

                „No jo, holt jsem se nestihl včas vypařit. Já bych ty jednorožce přivázal k landspíderu a objel bych s nima jeden klasickej okruh, pak by byli utahaný dost.“

                Diana se při představě Jona jedoucího v landspíderu, za kterým kluše patnáct uvázaných jednorožců, musela proti svojí vůli usmát. Dotáhla svému plavákovi podbřišník a rozmotala třmeny. Chystala se nasednout, ale v dálce uslyšela slabý zvuk, který by dokázala identifikovat i ve snu. Šestnáctispřežení. Co se to děje?

                Stejnou myšlenku měla i Lyshia, jiná ošetřovatelka, která vzápětí vyběhla ze stáje. Za pár vteřin se za zatáčkou vynořila první dvojice ohnivých vraníků. Ajaj… Celé spřežení zastavilo uprostřed nádvoří a jezdec seskočil z vozu. Nebylo obtížné rozpoznat Risse. Co ten tady chce… pomyslela si Diana, ale okamžitě myšlenku zahnala. Riss měl telepatii docela dobrou a Diana nechtěla skončit sejmutá transferací.

                „Kde jsou čistokrevní jednorožci?“

                Z výrazu Jona bylo jasně patrné, co si o FairyTale myslí. Cokoliv, jenom ne čistokrevné. Nakonec se obětovala Lyshia a s tichým, „já vás tam dovedu“ zmizela ve stáji. Diana v mžiku nasedla. Ani Jona nemusel nikdo pobízet. Za chvilku už jen nezřetelné stopy kopyt v písku ukazovaly směr, kterým dvojice plaváků odcválala pryč.

                -

                „Tak co?“

                Lyshia vrhla po ostatních plachý pohled a ustoupila za čištěného zraněného jednorožce. Jon i Diana taktéž kartáčovali svoje svěřence, ale nebránilo jim to v rozhovoru. Poblíž stejně nikdo další nebyl.

                „Nevím, jak si to vyložit. Riss se prostě jen tak prošel podél boxů, pak otevřel dveře u Jiskry a odvedl si ji. Uvázal ji za svoje spřežení a odjel.“

                Jon na Lyshii zůstal civět.

                „Počkej. To si prostě jen tak odvede vašeho nejcennějšího FairyTaleského jednorožce? To může?“

                „Riss může všechno,“ ušklíbla se Diana. „A kromě toho mu Aryho zabila Danalis.“

                „Tak proč se mu Ary nevrátil? Vždyť když si jednorožec na pána hodí mentální kotvu, tak se pak může vracet, dokud si to pán přeje, ne?“ Ačkoliv měla Lyshia prakticky nulové schopnosti a s nikým z Řádu se nepřátelila, dost toho o Centauri věděla. Diana nikdy tak úplně nepochopila, odkud ty informace bere. Ji samotnou s tímhle seznámili až na jednom z jejích posledních tréninků v řádu.

                „Riss a obětovat pro někoho třeba ten nejmenší kousíček mysli? Jednoduše se na Aryho vykašlal a pak se mu to vymstilo, takže si musí shánět novýho jednorožce.“ Jonův názor byl jasný.

                „Nevím,“ uzavřela diskuzi Diana a odvázala svého plaváka. „Ale nelíbí se mi to.“

                „Hej! Vy tři! Máte tady zprávu od Mistryně!“

                Vzduch prořízlo ostré zaržání tryskem se přibližujícího jednorožce. Nějaký učedník. Prudce zabrzdil před skupinkou a jeho jednorožec se vzepnul. Zdálo se, že byl učedník zvyklý.

                „Máte se okamžitě dostavit do centrály. Je tam pro vás nějaký úkol.“ Otočil jednorožce a počkal, než Lyshia nasedne za Dianu. Ani jeden z paváků neměl sedlo, nikomu to však nevadilo. Za pár minutek už všichni tři jednorožci stáli uvázaní u velitelství.

                „Konečně! Máte v dohledné době doprovodit další útočný svazek na Mineris. Budete mít na starosti asi dvacet jednorožců a dva pegase, o jejich pány se bude starat trojice mistrů. Po příletu na Mineris a předání jednorožců se vrátíte  s transportem zpátky na TX3. Odlet bude zítra nebo pozítří. Rozchod.“ Mistr se s nimi nijak nevybavoval, za dvě minuty už byli venku.

                „Tohle se mi nechce líbit,“ špitla Lyshia.

***

 

O dva dny později…

                Všechno se změnilo. Lodí otřásaly stále mohutnější výbuchy. Jednorožci se vzpínali a kopali do stěn boxů. Jejich řehtání se mísilo s jekotem alarmu a dotvářelo už tak hrozivou atmosféru. Diana se krčila za balíkem slámy a snažila se udržet mladého akka na vodítku. Všemožně s sebou škubal a kousal provaz. Lyshia se nacházela kdesi na opačném konci chodby a Jon právě uklidňoval jednu z klisen. Bez úspěchu.

                „Jone, pojď sem! Nemá to cenu!“ zaječela Diana a chytila akka za obojek. Za chvilku přispěchal i Jon a překousané vodítko provizorně uvázal za obojek. Akk jančil a snažil se vytrhnout. Pak střelba utichla a ozvaly se skřípavé zvuky. Ale ne! Jejich loď s sebou prudce trhla a motory zhasly.

                „Jdou k nám na palubu“ zkonstatovala zbytečně Lyshia.

                -

                Celá ozbrojená posádka lodi se nahromadila ke spojovacímu tunelu. Někteří měli jednorožce, jiní ne. Čekali už jen na propojení lodí… a na poslední masakr.

                Malý čtvercový kus trupu lodi s rachotem vyletěl ze svého místa, aby rozdrtil Centauri čekající na propojení lodí. Několik mistrů pozvedlo ruce a kus pláště se vydal opačným směrem. Pak se zapojily i Alfy. Několik okamžiků zůstal viset nad svým původním místem, potom se rozpadl na tisíce kousíčků letících nejrůznějšími směry. Průchod byl volný.

                Obránci aktivovali světelné meče a zablokovali úzký průchod. Pár mladších učedníků se na povel mistrů otočilo a vyrazilo k záchranným člunům. Skupinka rychle proběhla do spodních pater lodi a akorát se srazila s trojicí ošetřovatelů. Narvali se do jednoho z funkčních modulů a Jon ho aktivoval.

                O pár minut později nezůstal na lodi Centauri nikdo z jejích původních obyvatel živý.

***

                Revan obratně vedl svoji stíhačku mezi laserovými paprsky určenými pro něho a v mezích možností oplácel palbu. Kdykoliv jindy by nepřítele s potěšením obrátil v prach, ale zrovna teď docela spěchal. Potřeboval se dostat na matčinu loď se sadou ukořistěných dešifrovacích kódů nalezených na jedné ztroskotané nepřátelské lodi… a ještě něčeho.

Netroufal si tu věc pojmenovat, ale bylo mu jasné, že v matčiných rukách by dokázala vyhrát válku. Dva křehké čipy uložené v takřka nezničitelném obalu zakamuflovaném jako blaster. Nezasvěcený by vůbec nepoznal, že uvnitř této prakticky neškodné zbraně se skrývá takový poklad.

Jediný Revanův problém byl, jak se dostat do vesmíru. Seděl v obyčejné stíhačce bez kvantového pláště a s jednoduchými lasery, takže si nemohl dovolit prostě letět bez ohledu na nepřítele s tím, že to jeho loď vydrží. Vyhnul se další nepřátelské lodi, jinou sestřelil a třetí sundal jeden z revesů. Telepaticky mu sdělil, že chce eskortu, a zamířil i s revesem v závěsu do volného vesmíru.

Problém mu došel ve chvíli, kdy kolem něho začaly opět létat střely. Mrknul na radar a spatřil nepřátelskou letku na sebou. Reves se oddělil a dostal se nepříteli do zad. Nelidsky přesnou palbou zlikvidoval dvě stíhačky z šesti a zaměřil další.

Revan uhýbal jak mohl, ale po jednom zásahu ztratil vysílačku a druhý šel do motoru. Naštěstí měl dva. Horší bylo, že si ho všimly i další dvě letky hlídající planetu před únikem lodí řádu Centauri a pustily se za ním.

Reves dostal plný zásah a změnil se v bílou ohnivou kouli. Revan ostře zatočil dolů a jeden paprsek jeho pronásledovatele zničil jinou stíhačku Alf. Na chvilku zavládl zmatek, ve kterém Revan na rozloučenou sestřelil dvě další a zamířil zpět k planetě. Zůstávat tady by byla jistá smrt. Příď jeho lodi prořízla atmosféru a blížila se k zemi. Revan uhýbal střelám, co to dalo, ale neměl radar a jednou se splést musel.

Laser projel druhým motorem a záď zachvátily plameny. Revan sevřel v ruce „blaster“ a udělal kolem něj co nejsilnější štít. Xionne kvůli její věčně spuštěné cloně dát vědět nemohl, nikdo ze základny by zprávu kvůli cloně taktéž nedostal. Asi to bude dost těsné… Nadechl se a zavřel oči. Proximo…

                -

                Vesmírná bitva. Všude se křižovaly proudy energie, i když vítěz byl jasný. Náhle formaci Alf prořízla malá stíhačka. Neútočila, nestřílela, veškerou energii braly motory. Odněkud přiletěl i reves, který spolehlivě nadělal v řadách Alf zmatek. Dlouho to ale nevydržel. Jeden přesný zásah a rozletěl se na miliony kousků.

                Obraz se přiblížil se stíhačce unikající pronásledovatelům. Revan. Cosi držel v ruce. Blaster? Ne, jenom tak vypadal. Něco říkal, ale jeho slova se utopila v jekotu palubního alarmu. Přímý zásah. Stíhačka se dostala do prudké vývrtky a zamířila zpět k zemi. Následující výjev byl pohled kroužící nad hořícími zbytky stíhačky i s mrtvým  pilotem…

                „Revane!“ Proxim s sebou trhla a praštila se o stěnu. Rozhlédla se kolem sebe. Ležela v nemocničním pokoji v Útočišti, stejně jako včera. Takže vize…

                Chvilku bez hnutí ležela, snažila se zahnat myšlenky a poslouchala, jestli její výkřik někoho nepřilákal. Vzduch byl čistý. Natáhla se ke stolu a vzápětí jí došlo, že brát datapad jednou rukou vyjde nastejno jako ho rovnou pustit na zem. Znechuceně se posadila a přitáhla si ho k sobě. Zaregistrovala se a pokusila se zjistit něco o Revanovi.

                Monitor se opět z úsporných důvodů vypnul, ale pohled na načítací obrázek stejně nebyla příliš produktivní činnost. Odložila datapad na zem a upřela oči do stropu. Byl to jen sen. Jenom sen…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Wow!

(El Fairy, 28. 12. 2007 12:52)

Čím dál tím líp, je znát velký pokrok! Jen tak dál!