À Tout le Monde
Těžko u srdce. Návrat domů s prázdnou skleničkou v ruce, příchod jako každý jiný. Dům zeje nicotou, stejně jako lednička, ve které se jakýmsi způsobem octla velká plastová krabice se zeleným víkem. Někdo tu přeci jen byl; ale myčku, jak se zdá, neopravil. Zato poblikává párem zelených nul; možná se hlásí o pozornost, pravděpodobněji však prostě skončil mycí program.
Myšlenky vyplavou ze zajetých kolejí a před očima se zjeví osmnáct hodin starý obraz; jakési 'k večeři vám vyndám ovocné knedlíky, podělte se o ně'. Jenže ten druhý, jako obvykle, tráví svůj volný čas jinde. 'Místo aby byl doma a něco dělal'. Možná by si rád ponechal více, ale šest knedlíků mu bude muset stačit. Ještě se na nich třpytí krystalky ledu.
Stěny chodby, ač vysoké několik málo metrů, se zvolna zužují a padají dovnitř. Schody skřípou, tak, jako pokaždé. Hlavně opatrně, hrnek s pitím by si i malým nakloněním mohl vyžádat spuštění pátrací akce po nějakém ubrousku. Zvolna se stmívá; těžko říci, jakou barvu má obloha za okny. Tady překlopení vypínače zářivky nepomáhá. Monotónně hučí, stejně jako dvojzápřah počítačů, z nichž jenom jeden bude muset vytížit CPU a prozářit místnost modrými barvami účta.
Na stole odpočívá balíček faktur s popiskem, dobré místo, kde pokračovat. Tedy, na stole odpočívá spousta věcí; zbytky čokolády Happy Cows, poloprázdná dóza s dropsy, hrnek s pitím, hromada tužek a podobných udělátek a nemenší chaos papírů. Sluchátka už ne. Zvláštní zvyk; pustit si koncert a nechat změť barev a obrysů postav míhat se po stěnách místnosti, ačkoliv po nich člověk občas letmo hodí očima, upřenýma do papírů. Drápky zatínající se do páteře zvolna mizí. Stejně tak začíná mizet denní světlo. Pak se hlava trochu zvedne, oči jsou zaměřeny na monitor a alespoň částečně ospravedlňují členy Megadeth, kteří zatím úspěšně odehráli polovinu představení. Nicméně ten, s vyplazeným jazykem se sunoucí za hlavním polem pokroku, nedokáže pokrýt účto a video najednou. A tak je obraz seseknutý a odsunutý až nahoru, kam pohled očí zaletí jen občas, a vzduch kolem šíří klepání kláves do imaginárního rytmu, tiché šumění a zlomek světel reflektorů hrajících barvami.
Neviditelné drápky si odskočily na kafe, probraly nejnovější drby a vrací se. Sedm hodin a nikdo nepřijel. Kde všichni jsou? Dav se rozloučil s muzikanty, nebo spíš oni s ním a odešli z pódia. Vrací se hlad. Stěny se naklánějí a zámek u dveří vyštípává zloděj. Imaginární, samozřejmě. Opět zaskřípou schody, jak se po nich obyvatel domu přesouvá do spodního patra, o něco pomalejším tempem, než by bylo nezbytné. Chvíli váhá, jestli má dojíst ovocné knedlíky, nebo čekat na toho, který se stejně neobtěžuje přijít. Jistě se dobře baví. Po chvíli vyplněné tichem a tlukotem srdce čtyři odebere a sáhne pro máslo. Počkat, muselo ho být více. A fólie u krabičky se odpoledne také nezdála odtržená až do kraje. Nicméně se všechno ostatní včetně pečiva zdá být na svém místě, tudíž se není potřeba nechat rušit. Přejelo auto, rozdrtilo sníh na cestě a zanechalo jen nekonečnou stopu. Čas vrátit se nahoru, i s večeří, pochopitelně. A nezapomenout si vzít příbor, chodba neláká k romantické procházce. A po cestě zkontrolovat imaginárního zloděje v garáži.
Stále nikdo nepřišel. Jídlo chladne, netknuté. V účtu se opakují stále ta samá čísla, stejně jako skladba z youtube, na níž bylo kliknuto už asi patnáctkrát. Dostatečně pomalá, aby nerušila, dostatečně rychlá, aby uklidnila. Slova lepší neposlouchat. A nikde nikdo. Konečný zůstatek účtu hraje, poprvé po dlouhé době se nemusí hledat chyba. Špatné znamení. Poslední takový byl celý označený číslem toho předchozího. Osm hodin. Kde sakra všichni jsou?
Konečně se garáž, teď už doopravdy, odemyká a otevírá. Napětí z neviditelných sloupů vedení vysokého napětí však neopadá. Půlka večeře byla pro něj. Sice nepřišel, ale to majitele nemění. A určitě byl u ní a zase bude vyprávět, jaké choroby si vymyslela tentokrát a komu otrávila život. Je to ta lepší možnost, kam mohl jet. Po blíže neurčeném čase se zjeví ve dveřích, povídaje cosi o babičce a oslavě narozenin. Kupodivu si nechá vnutit tři a půl knedlíku plus ty dva v ledničce; chuť na ně odešla už dávno, výměnou za jakýsi zelený kus koláče na plastovém tácku. Dokonce přinesl i lžičku. O chvíli později se vynoří i druhá postava, drobná a obtěžkaná spoustou papírů a desek. Aniž by věnovala jediný pohled běžícímu počítači, pozdraví a pokračuje v práci, kterou snad nepřerušuje ani tehdy, když spí. Lze k ní prohodit pár přátelských slov; otočí hlavu, trochu se usměje a bude se tvářit, že poslouchá; ale neslyší a neodpovídá. Je unavená a má spoustu problémů, natož ji zatěžovat dalšími. Vedení vysokého napětí jiskří a omlouvá se za světelné znečištění. Práce je u konce, lidí v domě příliš mnoho a příliš blízko. Zbývá vypnout počítač, poznačit si poslední položku pro zítra a s plným hrnkem a zeleným koláčem se odebrat do pokoje trochu stranou. Už nelze zkontrolovat, co dělá zloděj; tak je třeba se alespoň na okamžik zastavit a poslouchat. Třeba už toho má také dost a šel na kafe. Dvojité mříže vězeňské cely klaply a s vybledlým plakátem 'domov' pohnul mírný závan vzduchu.
Je čas jít spát a nechat si zdát nějaký krásný sen.
Komentáře
Přehled komentářů
Přála bych si moct si to přečíst z ptačí perspektivy, bez znalosti domu i postav. Bylo by to nejspíš velmi působivé, ještě víc než takhle. Na druhou stranu by to možná bylo příliš statické. Na tu první by ale nechávalo víc prostoru pro fantazii. Hmmm... jak se žije ve stereotypu.
Ať žijí imaginární zloději. Jdu si vyléčit šok z francouzského nápisu večeří.
PS.: JAK se ti tam povedlo narvat accent grave (to francouzské písmenko)?!? Mně to vždycky házelo dost strašidelné shluky všech jiných možných i nemožných znaků...
Re: .
(Prox, 6. 3. 2011 19:16)
Kéž by to šlo, aniž by řádky ztratily význam, pro který byly napsány. Ne, stereotyp ne.
Stačilo vzít kus francouzského textu a písmenko si vypůjčit, pak už s ním estránky problém neměly.
.
(Elfairy, 5. 3. 2011 18:44)