Cesta
Lidé, všichni pospíchají po cestě, tváří k slunci, které jim pomalu uniká nekonečnou oblohou. Zdraví a mladí se již dávno ztratili z dohledu a přeci na ní neustal pohyb, co chvíli se okolo belhá nějaký opozdilec. Použití slova silnice by byl výsměch všem silnicím; poslední kousky asfaltu zvolna podléhají moři výmolů, kamení a rozblácených louží. I z okolní krajiny jako kdyby život odcházel, uschlá stébla trav povlávají ve větru a stromy, ač jehličnaté, shazují svůj šat.
Cestu neodmyslitelně provází železnice; místy mizí za usychajícími keři nebo se zařezává do vlnitého terénu, na malý kousíček se od cesty vzdálí a v jednom momentu mezi ni a sebe dokonce pustí malý, opuštěný domek. Sluneční paprsky dopadají na svodidla a koleje, nehybné ocelové linky, které v okolním dávno zašlém lesku působí jako nože gilotiny.
Vždy, když začnou bzučet svodidla a zdálky se ozve houkání, stahují si lidé čepice do tváří a přidávají do kroku. Nehlodá je strach z nějaké konkrétní hrozby, naopak ona nejistota, co by se stalo, kdyby vlak opravdu přijel. Nikomu z těch, kteří se stále belhají vstříc nekonečně vzdálenému slunci, nezdobí tvář úsměv; bujné trsy trávy zarůstající koleje a zpěv ptáků zřejmě odcestoval krajinou rychleji, než oni, a teď tu na ně zbylo už jen větrem unášené listí a poslední zbytky barvy života. Za pomocí holí a slábnoucích sil se snaží udržet krok s létem, které jim nenávratně uniká.
Jedna postava se žene po cestě obráceným směrem. Vlastně ani neví, proč; kde ostatní mají jasný, třebaže naprosto neurčitý cíl, tady jako kdyby už nezáleželo na ničem. Jako loutka z nějakého absurdního divadla míjí osamocené skupinky klopýtajících a míří vstříc záhubě. Svodidla začnou bzučet a na tvářích protijdoucích se objeví ustarané výrazy, na její vlastní však žádný náznak emocí vypozorovat nelze.
Mizí ze zorných polí lidí, kteří se neobtěžují se ohlédnout, nebo vůbec nějak reagovat. Ona sama je vnímá velmi dobře, narozdíl od přerývaného dechu a tlukotu vlastního srdce. Vnímá každý detail, který míjí – každé nemrtvé stéblo zmítané větrem, uschlou kůru keřů, o kterých se říká, že se na jaře znovu probudí, i borové šišky, v kterých zapomněla narůst semena. Kameny, každý jinak špičatý a stejně šedý, se jí míhají pod nohama. Bzučení svodidel sílí a koleje začínají hrát; poté se kolem s hřmotem prořítí černá masa svařeného železa. Zem se chvěje, větvičky keřů se lámou a padají na mrtvou trávu, kameny se kutálí a hledají nové místo, kde tlačit do podrážek. Slunce na okamžik zakryje temný, dusivý kouř, než se rozplyne a opět předá vládu prázdnému, žlutému kotouči. Skutečně nehřeje, nebo se to jen zdá?
Za kopečkem se zvolna vynořuje drobná zatáčka a opuštěný domek. Dvojice postarších lidí se opírá o hole a snaží se najít nejschůdnější cestu přes zpola vyschlou, rozblácenou louži. Roztáhla se po celé šířce cesty a snaží se pozřít každou botu, která do ní vkročí. I tito lidé jsou spatřeni, minuti a zapomenuti. Před očima se míhají stovky obrázků a výjevů, které se snaží přesvědčit mysl, že jsou dobře známé a důležité, ale velké pozornosti se jim nedostává. Snad se snaží odkazovat na přátele či rodinu, i zcela neznámý a nikdy nepoznaný pár seniorů ovšem vzbudil větší zájem. Krátké ohlédnutí, ale nic kromě dvou tmavých kabátů a zablácených bot již cesta nenabízí.
Vzduch nad kolejemi se znovu začíná neklidně chvět. Zpoza pár zpola uschlých stromů v zatáčce se vynořuje další dvojice, tentokrát výrazně mladší. Nelze říct, že by se snažili pomáhat jeden druhému; ať už je na cestě zdrželo cokoliv, zřejmě je to zbavilo chuti mít ještě něco společného a tak o kameny zakopává každý sám. Chladné, kovové dunění zvolna sílí, muž přechází do běhu a vzdaluje se ženě. Ta se co chvíli ohlédne, vypadá, jako kdyby chtěla zastavit, ale nakonec pokračuje nejistým krokem dál.
Za zatáčkou se vynořuje strážní domek v celé své neutěšenosti s vysklenými okny, propadlou střechou a skládkou místo zahrádky. Břečťan, který se snažil zakrývat zašedlé stěny, se již sám vzdal a změnil se v pár tmavých provazů. Červenobílá pruhovaná tyč na betonových základech s cedulkou ‚poškození se trestá‘, kdysi dávno snad sloužící jako zeměměřičský bod. Na scéně se objevuje další, a podle velmi silné předtuchy také poslední, člověk – malý kluk, oblečený v modré větrovce a třesoucí se zimou, nejspíš již příliš ochraptělý na to, aby volal mámu.
Měl by pokračovat dál, dobře to ví, i když mu nikdo nevysvětlil, proč a sám o tom nejspíš ani nepřemýšlel. Blížící se monstrum však vzbuzuje příliš silný strach a proto se vrhá kolem krku jedinému živému tvorovi v okolí, třebaže má prázdné oči, potácí se vpřed jako loutka na provázcích a jak brzy zjistí, hřejivé teplo sotva vyzařuje. Zem se začíná třást, bzučení drátů podél kolejí se zatíná do mysli a zvolna ustupuje kovovému rachotu. Postava padá na kolena a svírá chlapce, pravděpodobně se ho z posledních zbytků sil snaží utěšit. Stačilo by, aby trochu zrychlil, a dožene matku. Ruce a hlasivky jednají o své vlastní vůli, nezávisle na vědomí, které sleduje tančící kameny a potůčky vody, které, zmateny otřesy, netuší, kam téct.
Kolem se prořítí jeden děs, pak druhý, zlověstně hučí a táhnou za sebou plno prázdných vagónů. Kluk se rozplakal, křečovitě se drží chladnoucího těla a odmítá se hnout. Nakonec se ho podaří trochu uklidnit, a zatímco se postava poprvé otáčí směrem, z kterého přišla, učiní pár nejistých kroků vpřed. Opět se blíží skřípění, ale za naléhání hlasu, který sama nepoznává, se ho podaří přesvědčit k několika dalším krůčkům; nicméně se ukážou jako zbytečné; tak jako proud řeky prolomí slabou hráz, hroutí se i chlapcova sebedůvěra a ocelové monstrum jej vrhá zpět do zmírající náruče.
Koleje se musely nějakým způsobem rozmnožit, protože se naproti démonům řítí další, s řadou vagónů naplněných až po okraj; čím, není vidět. Ne že by na něco takového byla zaměřena pozornost; jedny oči jsou utopené v hrubé látce kabátu, druhé, ačkoliv se před ně derou tváře milovaných i nenáviděných, sledují chvějící se střešní tašky, které ještě zůstaly na zamýšleném místě. Jedna po druhé se připojují k hromadě suti na zemi. Větve stromů se lámou, po cestě ulamují další větve a nakonec se rozpadá celý strom. Kameny se valí do stran, cesta praská, bláto odletuje a vynořují se další koleje.
Odněkud z hloubi dávno ztracené duše se vynoří pud sebezáchovy, postava sevře kluka v podpaždí a přeběhne do pole. Jakkoliv blátivě vypadá, kupodivu by se po něm nejspíš dalo i běžet. Odnikud se vynoří další kovový stroj a razí si cestu vším, co se nestihlo z novopečených kolejí odkutálet. Leží na zemi za vrstvou husté trávy, přerývaně dýchá, cítí zběsilý tep, ale ne ten svůj. Pomyslná hradba černá před očima a po kousíčkách odpadává na zem, kde se mění v prach. Rachot oceli zvolna ustupuje do pozadí, lze přes něj slyšet i padající tašky a hroutící se zdi strážního domku. Je příliš pozdě, ale i tak ruce strkají drobné tělo ve směru cesty a uši vnímají hlas přikazující mu běžet a neohlížet se.
Chlapec vyděšený k smrti vyrazí a uhání po poli. Štiplavý kouř je cítit všude okolo, avšak vítr ho zvolna odhání pryč. Trosky budovy začínají hořet, tváře nejbližších také, oči je sledují a topí se v pulzující žluté; skutečné žluté, ne v tom vybledlém kotouči na obloze, který se momentálně snaží probít dýmem. Koutek oka zachytí kluka, jak zastavuje a otáčí se. Ze žlutobílé hradby se vynořuje černý, ocelový přízrak a brzdí. Vlastně vypadá docela reálně. Skoro jako prastarý parní vlak v černém provedení pobitý nýty s poněkud morbidní výzdobou. Zatímco je mysl zaměstnána zjevením, v uších opět zní křik na malého, aby se dal do pohybu. Svět okolo se zpomaluje; stroj zpomaluje, plameny se přestávají míhat s takovou frekvencí, ani poslední kmen borovice jako kdyby s pádem na zem nikam nespěchal.
Skřípění brzd téměř bolestně řeže ticho, němé plameny i neslyšně se chvějící zem. Nakonec i tento poslední zvuk ustal a krajina znehybněla. Dým se vsáknul do ledového vzduchu. Realita se proměnila v jeden přeostřený, leč neúprosný obraz – hromady sutě, roztrhaná cesta, ze které se zrodilo další kolejiště, kusy stromů ležící na zemi, tráva i kameny obrácené v prach. A malý kluk s příliš tenkou bundou a vytřeštěnýma očima, jehož místo mělo být úplně někde jinde.