Jdi na obsah Jdi na menu
 


Drama o čtyřech kolech

16. 5. 2010

Stál v garáži. Začínalo se stmívat, což znamenalo, že ho čeká několik hodin klidu. Pak přijde Řidič a on ho poveze kamsi za masivní modrý plot, kde zůstane až do zpáteční cesty "domů". Nerozuměl jazyku řidičů a unikal mu význam většiny jejich slov; nejspíš proto, že v jeho světě neměla žádné uplatnění. S žádným kartáčem do vlasů ani večeří se jednoduše nikdy nepotkal, nebo si toho alespoň nebyl vědom. Jeho nazývali Šedý a druhého Hyundaye venku Červený, z čehož vyvodil, že 'Hyundai' je jakési druhové označení. Jak znal řidiče, dali jim jména podle nějakého výrazného prvku jejich vzhledu - barvy laku? Šedý si tím jistý nikdy nebyl, ale jistotu, že to nejdůležitější na něm představuje nepodstatný kus plechu, mít snad ani nechtěl.

 

Zajímalo ho, co dělá Škodovka. Zřejmě stojí v garáži (pokud pochopil význam toho slova správně) a čeká na lepší časy, které už má dávno za sebou. Jednou se dozvěděl, že před ní existovala ještě Šedá Škodovka a bájná Modrá Škodovka, u které všechno začalo - i když skončila 'bouračkou' a nikdo ji nikdy neviděl. Modrá Škodovka tedy byla první; ale co poslouchal například Červeného Hyundaye, měl názor na stvoření zase úplně jiný.

Pravděpodobně sjela z výrobní linky, dostala 'papíry' a řidiče. Tak začíná každé auto, v tom se všichni shodovali; on, Červený, Škodovka i svého času Vlčák - jeho předchůdce, pojmenovaný podle obrázku na zadním skle. U druhého konce se však o něčem jasném nedalo mluvit. Existenci auta ukončovaly dva pojmy, bouračka a 'dát do šrotu' (Šedý to neuměl skloňovat). První případ, ohořelé vraky na silnici, už znal - ale co znamenalo to druhé, dlouho netušil. Dozvěděl se to až od Červeného, který si během své existence zakusil obojí; první ho dostalo do druhého a řidič z druhého sem.

Bylo to nespravedlivé. Řidič měl peklo a nebe, ale oni pouze bouračku a dát do šrotu. Šedého nic nenutilo se takovými problémy zaobírat, až donedávna.

 

Všechno začalo před několika lety. Na plácku před garážemi (tehdy s ním ještě jezdili do stejného objektu, kde měli i Červeného a o kousek dál i Škodovku) jednou zastavilo rozhrkané ztělesnění vraku na čtyřech kolech a už zůstalo. Tai, jediná z nich s pohonem na všechny čtyři, což byl nejspíš i důvod, proč ji dát do šrotu protentokrát ještě minulo. Jezdila na Pozemek a tahala různé náklady po svažitém terénu - Šedý neměl rád bláto a nejvíc ho nesnášel, když do něj zapadl, což se Tai nestávalo - a přebrala Šedého roli spojky mezi 'služební garáží', ve které přebýval Služebák. Jednalo se o obrovské, silné auto s jakýmsi oranžovým klikyhákem na kapotě, které trpělo fobií ze zastavování před přechody pro chodce. Téměř pokaždé na něj někdo plivnul a on pořád nechápal proč, co udělal špatného. Na čelní okno mu nalepili malou krabičku, jež ho sledovala všude, kam se vrtnul, měřila rychlost jízdy a vzbuzovala v něm touhu začít mlátit čumákem o zeď. Sám od sebe se ovšem nedokázal pohnout ani o milimetr a řidič by mu jeho přání sotva splnil.

 

Šedý zjistil, že opět odbočil, tentokrát k nešťastnému autu. Služebák mu nedávno přivezl čerstvé informace. Tai nikdy neselhala, nikdy si neřekla o větší opravu, ale zub času stále pracoval. Ať už technická prohlídka spočívala v čemkoliv, řidič nadával, že současnou už neprojde. Dát do šrotu, opět to spojení slyšel. A cosi mu říkalo, že to pro ni bude - narozdíl od Červeného - konečné řešení. V souvislosti s tím padlo i spojení 'ekologická daň' - daň mu Červený vysvětlil jako něco nepříjemného a Služebák si vzpomněl na ekologickou energii, ale co to znamená, nevěděl. Nemohli nic dělat; nebylo co, ani jak. Zbývalo jen rozloučit se a zapomenout. Přišel řidič a Tai odjela pryč.

Podle všeho přebývala u Služebáka v garáži. Šedý doufal, že přetrvá zajetý systém a v době, kdy bude řidič jezdit se Služebákem, jeho zavře do garáže k Tai. Řidič ovšem v den střídání odešel sám a Šedého nechal doma. Odpoledne ho postavil na dvůr (na místo, které obvykle obývala Tai), k brance zaparkoval Služebáka a pak spolu s dalším řidičem vzali Červeného a odjeli.

Večer se vrátil Červený ještě s jedním autem, kterého si Šedý nevšímal (stavělo u nich hodně aut, chvíli zůstávala a pak je řidiči zase odvezli), dokud nezajelo do garáže. Garáž patřila jemu, Služebákovi a vzácně Červenému, který měl svých pár metrů čtverečních vyhrazených na ulici před domem. Že by nový přírůstek? Červený mu to víceméně potvrdil, když přeložil 'kupní smlouvu' jako že je to teď tvoje. Jeho řidič se v tom prý vyzná.

 

Šedého pramálo zajímalo nějaké nové auto. Řidič si místo starého střídání aut ve služební garáži vymyslel nové přesuny, tentokrát do mokré a plesnivé garáže, kterou před spoustou let v minulém domově obýval Červený. A karty padaly právě na Šedého. Začínal si uvědomovat, že svých dvanáct, třináct let už má a zánovní Hyundai vypadá stále odlišněji. Pežot (Šedý úplně přesně nerozuměl) byl obdobně starý, ale málo používaný a okamžitě si získal sympatie řidiče. Prý že tolik nehoupá a má měkčí sedadla. Mít závěsnou kouli na vlečňák, vyhrával by proti Šedému na plné čáře. Zdálo se, že řidič začíná chtít převážet náklad stále častěji a tak si Šedý s Pežotem plesnivou garáž vyměnili.

 

S Tai se viděl naposledy někdy na podzim. Řidičové nastoupili a vypadalo to, že budou chtít jet na Pozemek. Nakonec po krátké debatě zamířili ke služební garáži a jeden z nich vyvezl Tai ven. Dva dny zbývalo do propadnutí 'techničáku'. Stála na asfaltu a vypadala úplně obyčejně; naprosto stejná pojízdná popelnice, jako před lety. Říkala něco o tom, že to přece musí skončit dobře. Pak se rozjela a Šedý po chvilce také.

 

Červenému rozkopali parkovací místo a garáž zapráskali nějakými věcmi. Pežot se měnil se Služebákem jako dřív a Červený s Šedým se tísnili na dvoře. Málem na ně spadla cihla a tak je opět přesunuli, tentokrát kousek od domu. Šedý se točil s nekonečným nákladem mezi domovem a skladem u plesnivé garáže (kterou, jak zjistil, přes den otevírali a tak postupně vyschla), reznutí od soli rozpuštěné v břečce vyměnil za cesty přes díry v rozbitých silnicích. Začala růst tráva. Šedého to pramálo zajímalo, kromě faktu, že se pojede na Pozemek sekat a on zase zapadne do bahna, zase se celý zafláká a zase ho nikdo neumyje.

Vyrazili. Vzali s sebou pro jistotu i vlečňák s hromadou věcí; závěsná koule mu tentokrát prokázala medvědí službu, jinak by si určitě vybrali Pežota. Zřejmě už se ale přeci jen poučili a zastavili ho nad Pozemkem, na kopečku a relativně v suchu. Odemkli bránu a zmizeli. Za chvíli se ozval důvěrně známý, nakřáplý zvuk motoru, jenž toho už má hodně za sebou. Zpoza vysoké trávy se vynořila Tai, bez poznávací značky, ale jinak se na ní pranic nezměnilo. Bez problémů vyjela kopeček a zastavila se vedle Šedého, aby mohli řidiči přepřáhnout vlečňák. 'Vždyť jsem to říkala', slyšel ji. 'Tohle je konečné řešení. Vyhnula jsem se ekologické dani a mám se docela dobře.'

 

Když se vrátil domů, řekl to Červenému, Pežotovi a později i Služebákovi. Měli naději; nejen bouračku a dát do šrotu, ale i Pozemek. Kam se kdo dostane, to Šedý netušil (jen u Služebáka si byl nepříjemně jistý). Tak či tak, oni jsou jen auta, která jezdí sem a tam, jak je ovládají jejich řidiči. Nemohli s tím dělat vůbec nic.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

JO!

(Elfairy, 17. 5. 2010 18:30)

Tak ČEZ mi skutečně problémy nedělal, to jsem věděla hned. Spíš jsem měla bordel právě v místech. A to už je užitečnější, byť taky postradatelné.
P.S.: Co ty boty vepředu ve skříňce dneska?! :-D

Petici proti nadpisům!

(Proxim, 16. 5. 2010 20:56)

Díky. A to jsem ještě zjednodušovala, původně se v příběhu otočil dvojnásobek aut i míst; žel, nepřehlednost zůstala zachována. Ale ono to z podstaty asi jinak nešlo, buď by ses utopila v popisech a vysvětlivkách, nebo zjednodušovala na úkor všeho.
Každopádně, z oranžového klikyháku na kapotě a ekologické energie odvodit ČEZ.. a jak moc to pro příběh vlastně potřebuješ vědět?

Nadpis...

(Elfairy, 16. 5. 2010 13:28)

To je hezké! Možná kdybych neznala všechna ta místa i ta auta, tak by to pro mě mělo trochu jiný rozměr, ale líbí se mi to. Jen jsem se občas ztratila, ale to asi jinak udělat nejde. Pěkné!