In memoriam?
Do obrázku na pevně zamčených dveřích se zabodla šipka. Druhá. A třetí. Tak měls mě vůbec rád.. Samozřejmě, neměl. Další hrot se vydal proti dřevu a oloupl kousek z černého puntíku ve středu obličeje.
„Jo! Sto bodů!“
Radostně zavýskla, na tu chvilku dočista zapomněla, že by na něj měla být naštvaná. Už házela šipky na spoustu obličejů, ale tentokrát se jí poprvé podařilo zasáhnout střed. Ještě se třeba naučí mířit!
Dotančila ke stolku a natáhla na lampičku jeho ponožku. Dobrá, byl to trochu nevšední suvenýr, ale zapomenul si ji tu a jí se nechtělo hledat po všech jeho nejlepších přítelkyních nějakou intimnější památku.
Nevěděla ovšem, jestli ji jako památku náhodou neznehodnotila vypráním.
Ten smrad se totiž nedal vydržet.
Ale to je pro tuto chvíli zcela nepodstatné.
Odběhla ke dveřím, vytrhla šipku z oka rituálně zavražděné kresby a zamířila na fusku. V duchu se pomodlila, aby to neodnesla svítilna, pak z plných plic zaječela a zaútočila.
O vteřinu později vydechla úžasem, takže se málem udusila. Zvedla se ze země rudá jak rajče; přece jen, než se člověku znovu dostane vzduch do plic, chvilku to trvá. Zvlášť, když při tom ještě civíte na šipku zabodnutou do tenoučkého rámu neporušeného okna.
Dneska mám prostě štěstí.. Ne, štěstí vlastně ne. Takže to byla moje zásluha. Jo! Jsem dobrá! „JOOO!“ Rozeběhla se proti dveřím a plnou vahou do nich narazila.
Normální dveře by vyletěly z pantů a hlavní hrdinka by se rozplácla na podlaze.
Tohle se ovšem v povídkách nestává.
Tedy.. dveře se rozletěly a ona nezraněná přešla do běhu po chodbě.
Možná se také divíte, proč se zamčené dveře najednou nechaly bez problémů otevřít.
K tomu můžu pouze dodat, že jistá míra záhadnosti je vlastní každému příběhu.
Toto je ale také pro příběh nepodstatné.
Hlavní hrdinka se s nejlepšími kamarády zpila na mol po svém drtivém vítězství v turnaji šipek.
Komentáře
Přehled komentářů
Geniální! Ten konec je prostě... dokonalá parodie. Zkrátka (už jsem degenerovaná PP) jednička jak vyšitá!
Co k tomu říct?
(Elfairy, 21. 10. 2008 18:07)