Jdi na obsah Jdi na menu
 


Křídová balada

18. 10. 2012

 

 Podívej se na stěnu. Upři svůj zrak tam, kde místnost končí a vše ostatní začíná. Dává prostor snům, fantazii a vůbec všemu, co tě drží šťastnou; při životě; tam, kde ostatní lidé a důvěra v ně selhala. Lidé, prokletí to tvorové. Kamarádky, přítel, rodina, všechny ty falešné krysy; všechny zkažené a tak vzdálené, neb je tu tvůj pokoj a stěna, kterou se procházet nedá.

 

Zadívej se na ni. Je tak krásně bílá, bílá a přece ne úplně; podívej, má na sobě šedé ranky, jizvy, které v duši neseš i ty. Přejeď po nich rukou. Nehýbou se, viď? Popojdi o kousek dál a sedni si na postel. Stále nehybné, zrovna jako tvář tvého prince v bílém mercedesu, přirozeně, kromě té křídové bílé. Stále se na ni díváš, zatímco neviditelná náplast nabízí duši iluzi spokojenosti a náhle bělostná omítka svůj nehybný klid.

 

Ne, neodvracej pohled. Změnilo se něco? Pohnuly se šedé šmouhy a stará zranění? Smysly ti říkají, že ani o jediný milimetr, tvé oči stále sledují obrazce, které tak důvěrně znáš a přitom si jejich přítomnost nikdy ani neuvědomíš. Postav před stěnu židli. Zadívej se na ni a sleduj, jak se oprýskané dřevo lehce prohne pod tíhou imaginárního psa, který se právě octnul v ateliéru. Může být huňatý, malinký, nebo naopak tak velký, že se na židli sotva vejde; jeho srst je hedvábná a hrubá jako kartáč zároveň a oči se na tebe dobrotivě dívají. Tvůj nejlepší přítel. Snaží se tě rozveselit, což se mu jako tvému miláčkovi vždy podaří; má nekonečně mnoho barev, které se všechny topí v křídově bílé a jakmile přátelsky zavrtí ocasem, rozpadne se na světlou omítku a pár šrámů v ní.

 

A přece od ní nedokážeš odtrhnout zrak. Je jiná? Změnilo se něco? Právě jí dlouhé stíny od okna začínají zakrývat tvář a tak vstaneš a rozsvítíš, aby se tvůj život, nyní se zlatavým nádechem, nikdy nezakalil. A vskutku; poničenou, zašlou scenérii oživují blesky foťáků. Stoupni si ke zdi, nakloň se k davu bez tváří a nech se nosit na rukou.

 

Slyšíš dýchat svého miláčka a slyšíš jeho packy škrábat po linu; ne, toho ošklivého smetáka, co tě neposlouchá a nemá rád, a co na tebe teď právě upírá svoje prázdné oči, na mysli nemáš. Slyšíš svoje zlatíčko, svého křídově barevného hafana, který ti bude spát u nohou a nikdy, nikdy se na tebe nevykašle, nikdy se nebude tvářit, že prostě neexistuješ. Pod okny jsou slabě slyšet pazvuky motorů a zaskřípění kol bouráku s tvým sympaťákem.

 

Zatřep hlavou. Promni si oči, promni si je ještě jednou. Nic tam není, stěna zůstává neměnná, stejná jako včera, předevčírem, jako od počátku věků. Zhasni světlo a lehni si do postele. Sežeň si něco k jídlu. Třeba, až se vrátíš, bude, stejně jako tvůj život, jiná. Lepší.

 

Někde v dálce, za zdí, za celým tvým světem, snad na ulici, odkud se ve dne v noci valí hučení motorů a smrad výfukových plynů, skomírá den.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ze života

(Spejbl, 18. 10. 2012 23:00)

A pak že Elfka píše líp... Pche:-)