Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zelené nebezpečí (nejedná se o propagační materiál ODS ani jiné pol. strany)

24. 5. 2010

Postavy:Sinice - arcizlo, chtějí dobýt všechno
    Bordel - vše, co je ve vodě a nepatří do ní; mimozemská, vlastně pozemská invaze
    Parník - jezdí tudy každý den
    Sprostý člunař - neporadí si bez neslušných výrazů
    Natijo - úplně obyčejná rekreační jachta
    Necky - svobodomyslná loďka nesnášející, když je uvázaná za jachtu
Místo a čas děje - rok 2009, Orlická přehrada (planeta Země, přilehlý vesmír)

    Něco bylo špatně. Něco byo špatně každý rok, ale s letoškem se to nedalo srovnávat. Vodní hladinu, v této době vždy mírně hrající do zelena, pokrývaly zelené provazce sinic. Objevovaly se každým rokem a každým rokem je prokysličování vody zahánělo zpět. Jenže tentokrát..
 

***
 

    Natijo měla svých starostí až po stěžeň. Nejen, že ji uvážou k bóji a zapomenou na to, ale navíc k ní přikurtují i tu malou mrchu, jejíž největší potěšení je odřít jachtě lak. Ale jedno po druhém.
    Jachta zabrala zpátky a k jejímu potěšení se na druhý pokus bóje utrhla a zůstala překážející u špice lodi, zatímco dlouhý řetěz šel ke dnu. Když chtějí, abych je vyzvedla, nemají mě uvazovat. Necky prudký pohyb Pixly neočekávaly a s tlumenou ránou narazily do trupu jachty. Naneštěstí byly ze všech stran obalené izolační pěnou, pročež neseškrábly ani kousíček laku. Jejich minulost se skvěla takovou romantickou nádherou, že kdyby se na ni nějaký člověk zeptal, pravděpodobně by mu podrazily nohy a vyklopily ho do vody. Ležely na zahradě. Ležely tak spoustu let a našly si spoustu kamarádů. A pak je někdo vezme a uváže za jachtu.
    Tlumené rány se ozývaly znovu a znovu, ale Natijo si jich nevšímala. Až když se jí Necky pokusily zamotat provaz do vrtule motoru, prudce se roztočila okolo své osy, načež vyrazila ze zátoky a odsoudila tak loďku k bezmocnému povlávání na napnutém provazu. Neměla tu malou mrchu ráda o nic víc, než ona ji - ale zkuste něco takového vysvětlit lidem, kteří na sociální cítění svých lodí vůbec nedbají.

    Natijo se už dva dny probíjela sinicemi. Jaký to odporný sajrajt! Musela snížit rychlost a necky jí zapletly provaz do motoru,  pročež se za polovičního bezvětří plácala Orlíkem na plachty a bojovala s Neckami o vládu nad svým kormidlem. Naštěstí většnu provazu vyplácaly na miumifikaci vrtule a teď se vezly čistou vodou, kterou Natijo na své pouti skrz jednolitý povlak sinic rozrážela.
 

***
 

    Líté deště už dávno odezněly ve zdánlivém klidu. Slunce vykouklo zpoza mraků a osušilo trosky plovoucí po přehradě. Prkýnko se skládalo k větvičce, plovoucí kmen k PET flašce, trs trávy k obalu od sušenky. Tvořil se Bordel, hmota, jenž si kladla za cíl jediné - zrušit vodní hladinu a uzamknout ji do temného pozdemního vězení.
 

***
 

    Náhodný kolemjdoucí by mohl spatřit volně plující jachtu s pomocným člunkem uvázaným poněkud nakrátko. Náhodný kolemplující by si všimnul jistého napětí mezi větším a menším plavidlem, které navzdory všem fyzikálním zákonům kličkovalo za jachtou a snažilo se do ní zatím neúspěšně vrazit. Pak by se jeho pozornost jistě obrátila k mnohem větší lodi, která je míjela.
    Natijo Parník vždy zdravila a když se to dalo schovat pod nestálý vítr, zamávala mu ráhnem. Teď, když nenesla žádnou živou duši, s ním mohla prohodit pár slov než je odlišné rychlosti plavby opět rozdělily. Jachtě se povedlo do Necek strčit tak, že při jedné vlně od Parníku nabraly troch uvody a začaly nadávat. Pak si všimla něčeho u břehu a zatočila.
    "******** motor, já se na to ******! Do ******! *****! *****!" Ze zátoky se toho linulo mnohem víc, Natijo raději neposlouchala. Zamířila do mělké vody a brzy se jí otevřel pohled na člověka marně se snažícího nahodit motor svého motorového člunu. Jakkoliv o něm kolovaly historky, že jeho člun dokáže ujet i říční policii, zrovna teď ne a ne nastartovat.  "Nechcete kousek svézt?", zeptala se jachta. Konečně někdo, kdo zpacifikuje ty zatracené Necky a možná ji zbaví i té bóje na přídi. "Do ******, no ty ****, to bych rád," řekl, teď už ho Natijo bezpečně poznala, ale bylo pozdě, Sprostý člunař. Provázen další kletbou zamknul svůj člun - který vypadal nějaký duchem nepřítomný - odřízl jachtě protivný kus plastu u špice a vyškrábal se na palubu. "Ty ****, já dneska jel proti proudu, no ty ****, a tam byl ten ******** sajrajt, do ******, že tam snad ani ta ****** voda nebyla. Já bych se na to ty **** ******! No fakt! Ty ****.." Sprostý člunař naštěstí nechtěl svézt daleko, ve vedlejší zátoce u jaksi chatkové osady vystupoval. Alespoň uvolnil jachtě motor a tak mohla pokračovat dál podstatně rychleji.
    Parník zmizel za ohybem řeky, po chvíli se ozvalo zahoukání a pak už nic. Natijo zvolna pokračovala dál a trhaně měnila směr, aby udržela Necky dál od tmavě modrého trupu. Srovnala konec zatáčky a naskytl se jí, kdyby ovšem byla náhodným kolemjdoucím a ne jachtou, úchvatný pohled. Hladina řeky o dvě stě metrů dál prostě zmizela. Povrch jezera pokrývaly různé věci, mezi nimiž figurovaly Sinice, prkna a jiné dřevo, hnijící tráva, plastové kanystry, staré boty a hrozný smrad, to všechno popojené cáry umělých hmot a špikované igelitovými taškami. Jakoby se hmota snažila uvěznit co nejvíc lodí, obklíčit je a zabránit jim v pohybu - a okysličování vody, které Sinice tak nesnášely.
    Na dalším ohybu řeky právě Parník prohrával svoji bitvu o svobodu. Vrtule motoru nabraly kudy Bordelu a stále hůře se pohybovaly, trup se dostával do rozkládajícího se objetí napůl shnilých prken a kmenů propletených trávou. Bordel s matematickou přesností a organizovaností znehybnil loď, která mohla svou velikostí konkurovat i pontonům, největším povoďáckým plavidlům. A pak ji začal vléct po řece, jako gigantickou kládu či trám, jako další překážku, jako součást Bordelu.

    Natijo tedy musela skrz. Bordel právě začlenil Parník do své bojové linie a zahradil s ním kus plavební dráhy. Po pravé straně ale stále zůstávala trocha volné hladiny, třebaže ji Bordel pilně zmenšoval. Jakoby počasí tušilo zradu, rozfoukával se poměrně silný vítr. Natijo naostřila plachty, nakopla motor a s výjimečně neprotestujícími Neckami v závěsu vyrazila.
    Chvíli to vypadalo, že to jachta stihne, jenže se Bordel až podezřele rychle organizoval a uzavíral cestu. Naijo se připravovala, že Bordel prostě prorazí, jenže jí kusy hmot různého vzezření a zápachů znehybnily motor. Před ni se sunul jakýsi masivní kmen a nějaké prkno vykazovalo urputnou snahu jí zablokovat kormidlo.Natijo jím trhla a udělala půlobrat. Bokem odstrčila kládu, příď lodi ji minula a v novém směru vyrazila dál, rozrážejíc PEt flašky a klacíky. Necky potkaly kmen přímo před sebou a poté, co s nimi Natijo škubla, vyletěly z vody a přistály na vrstvě Bordelu.
    Parník v podobné situaci nejspíš skončil, ale pohon na plachty představoval něco, s čím Bordel zjevně nepočítal. Síla větru hodila s plavidlem dopředu. A podruhé. Bordel, jakkoliv organizovaný, neměl po ruce nic, čím by jachtu v pomalém pohybu vpřed dokázal zastavit. Necky klouzaly po horách odpadu jako saně a snažily se vykazovat co nejmenší odpor. Parník na ně cosi houkal, Natijo postřehla "už jedou", ale kontext nevnímala. Parníku nemá jak pomoct, minimálně ne teď. Bordel se znovu přeskupoval, nechal Necky sklouznout do vody a ty k úžasu jachty začaly pracovat na osvobození vrtule. Bordel tomu nevěnoval pozornost, což se mu stalo osudným. Motor zařval, jachta s menším plavidlem v závěsu vyrazila dopředu a vyhýbala se příliš velkým a nebezpečným překážkám. Rychlostí splašené lodi se vydala pryč, za svými lidmi, kteří snad budou mít dost rozumu a nebudou ji tím sajrajtem hnát ještě zpátky. Ale co udělat pro Parník?
    Ano, Parník. Jistě tudy nejezdil každý den pro srandu chatařům. Stavěl u velkého mola, jako je zrovna támhle a vozil lidi, kteří se na velké modré a podezřele nakloněné věci také nacházeli.
    
    Dobrá, muselo to vypadat trochu nezvykle, připustil by si náhodný kolemjdoucí. Okolo hradu Zvíkova z řeky Otavy se ovšem nenacházely žádné turitické cesty podél vody a ani žádní turisté. Zato Natijo s Neckami jich vezly až moc. Ukázalo se, že výlet na jachtě a romanticky vzhlížející, plochou a stabilní lodičkou v závěsu je vlastně prima věc. A dokonce zadarmo! Jachta sice nevěděla, kam to ten Parník vlastně jezdí, ale na řece se obvykle nevyskytovalo mnoho možností, jak špatně odbočit. Poznámky typu "hele, támhle už je molo!" ji bezpečně navedly k molu a skupinka lidí se vykolébala na jakousi prorezlou věc, ke které by Natijo ani Necky neuvázala.

    Otočila se zpět, aby pokračovala ve své cestě po Vltavě proti proudu, kdž v tom ji něco napadlo. Z pontonů šel díky jejich velikosti respekt, ale s pohonem na motor si Bordel dřív či později poradí. Proti proudu sice moc jachet nekotvilo, ale..

    Bordel čekal ofenzivu lodí. Byl připraven na obrovská plavidla s drapáky, na rychlé malé čluny i útok ze suché země. Sinice se staraly o strategii a hnijící masa se přesouvala, přeskupovala a pohlcovala co jen šlo. Náhlý útok třiceti jachet nepatřil mezi příjemná překvapení toho dne. Ty malé mrchy byly dost mrštné a chytré na to, aby se vyhnuly srážkám s kládami a zároveň je díky plachtám a silnému větru nešlo efektivně zastavit. Rozrážely vodu - některé za sebou pro ten účel tahaly i pomocné lodičky - a likvidovaly řídící síť sinic, které při kontaktu s prokysličenou vodou hynuly. Hmota se rozhodla jim strčit do cesty Parník, který ovšem posloužil jako chvilkové odlákání několika jachet, než ho s pomocí lodiček zaháknutých za kmeny vyprostily ze smradlavého objetí. Po chvíli, když se dostal do dostatečné vzdálenosti od hlavní linie, nahodil motory na plný výkon a rozjel se pryč.
    Bitva se chýlila ke konci. Jachty se jako zázrakem vytrácely z olejem prolitého bojiště a nenápadně se jedna po druhé vracely zpět k molům a bójkám. Natijo se neprozřetelně zapomněla uklidit a po zkonstatování, že se pravděpodobně jedná o tím sajrajtem odnesené plavidlo, ji policie chvíli okupovala, na lodním sporáku si uvařila kafe a pak vrátila majitelům.
 

***
 

    Léto minulo a vrátilo pořádek do zajetých kolejí, tam, kam se vracel každý rok. Zbytky Bordelu vzniknuvšího při jarních povodních ještě stále hyzdily přehradu, nicméně neschopné se jakkoliv spojit a působit problémy. Sinice se ztrácely s leskem slunečných dnů a lodě čekalo pár měsíců klidu, než přijde zima.
    Nedávno okolo opět proplouval Parník, tentokrát těsně míjel Natijo na bójce. Na jeho boku se jakýmsi záhadným sprejovaným písmem objevilo kostrbaté "I love you, Natijo" doplněné velkým křivým srdcem, jakoby se někdo snažil psát ve spěchu a nebo to pořádně neuměl; a jeho kapitán nadával jako o život, i když Sprostému člunaři nesahal ani po kýl. Necky se začaly smát a jachta chvilku odolávala pokušení do nich pořádně vrazit. Nicméně to neudělala; na to už je měla příliš ráda.
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Tak jsem to přečetla!

(Elfairy, 4. 10. 2010 16:12)

Nojo, krásně happyendové! Občas utekla nějaká ta chybka, ale jinak je to pěkná parodie! Asi bych to taky měla napsat.
PS.: Ten konec s Parníkem je nejlepší :-D

Re: Tak jsem to přečetla!

(Prox, 4. 10. 2010 23:44)

Díky. Mohla bys ;-)
Buď happyend, nebo všechny potopit. Není nad pravou americkou akční originalitu!