Dny o dvou barvách
Obyčejný den. Děláte to, co normálně, hodiny pomalu ubíhají a ze všeho nejvíc se těšíte, až bude večer a pak půjdete spát. Oblíbené způsoby, jak se zabavit, selhávají, jen v dálce se řadí legie nesplněných všedních úkolů, snad ještě otravnějších, než nicnedělání.
Životem zmítá nuda, strašlivý to nepřítel. A, snad aby se zaměstnal, začne člověk vymýšlet, čí je to vina. Kamarádi, kteří si právě užívají dovolené? Škola, zabiják času, který nás teď nechal o samotě? To zatracené počasí, ve kterém se nedá nic pořádného dělat?
A fantazie zatím pomalu zmírá v koutě, tiše a nepozorovaně. Možná dostala na poslední cestu pár ran bičem od 'to mě neba', nebo pozvolna zašla na nedostatek podnětů. A přitom stačí tak málo.. odlepit oči od filmů, přestat celé dny poslouchat hudbu z youtube a začít něco tvořit sám.
Prázdniny utečou jako pomalá, bahnitá řeka. Někdo se do ústavu ze zoufalství začne i těšit, jiný jen otráveně protočí oči. Už zase ráno vstávat. Hrůza.
A prázdniny taky nic moc.
Kdopak za to jenom může?