Ztraceni v mlze
Neprší, ačkoliv je vzduch nasáklý vodou víc než dost. Krajina se utápí v bílé, ztrácí se člověku málem pod nohama a nechává ho samotného, jen se svými myšlenkami. To mlha přikryla zem, a co jasného bylo, se v ní rozpustilo.
Ne vždy vidíme věci jasně. Každý občas tápe v mlze, chytá se mizejících obrysů a snaží se odhadnout, co asi ukrývá bílá tma všude kolem. Sem tam se něco vynoří a času na rozhodování, jestli se jedná o nebezpečí či nikoliv, je zatraceně málo. Strom, ostrá příď lodi nebo zaběhnutý pes vás záhy nechávají samotné a nezbude nic, než mlhavá vzpomínka, že existují. Zato ze špatně viditelné díry nebo podmáčené louky si můžete odnést i, poněkud méně poeticky řečeno, hmotné škody.
Když se mlžný opar trochu zvedne a poodhalí krajinu, zůstane pouze lehce magický, bílý závoj a neobyčejně vypadající obyčejné. Nevzhledné výrobní hale je povoleno zřeknout se asfaltového koberce kolem ní a na chvilku působit jako neznámé, majestátní budově. Obyčejné, bílé jachty se mění v Charónovy lodě na řece Styx. A obrysy skal porostlých borovicemi mizí v nejistotě, jak jsou vlastně vysoké.
Vychází slunce.
Ztrápeným duším pomalu mizí jejich bílá milosrdná temnota, pro jiné konečně začíná den.
Tady už mlha značně ustoupila, ale přeci jen.. poznáte ho?