Jdi na obsah Jdi na menu
 


Legenda

15. 3. 2008

            Zase stála na kraji skály, na jednom z těch hladkých vodou obroušených kamenů, a dívala se do dáli. Pozorovateli, stojícímu pod tou dech beroucí vodní stěnou padajících kapek by se mohlo zdát, že se tyčí nad krajinou jako nehybná socha.

            Mokré stopy se opět otiskly na rozehřátou šedivou skálu a zbarvily ji do tmavších odstínů. Vody bylo méně než obvykle, ani si nemusela vyhrnovat sukni a plášť, aby prošla řekou se suchým oblečením. Opět stanula na kraji propasti a vystavila bledou tvář hřejivým paprskům slunce. Na tenhle okamžik se vždycky těšila z všeho nejvíc, a poslední dobou se její přání plnila stále častěji a častěji. Kámen, jako skákací prkno přečuhující vodopád do děsivé hloubky, míval skoro každý den návštěvu.

            Vydržela tu stát třeba hodiny. Zem, kam tříštící se řeka života dopadala, porůstala nejrůznějšími druhy rostlin všech odstínů zelené. Pásla se na ní zvířata, dopadaly na ni stíny ptáků kroužících a zpívajících v závratných výškách, a na kraji pralesa stál shluk dřevěných chatrčí. Občas kolem nich pobíhali dvounozí směšní tvorové zahalení v kůžích zvířat. Ji však nic z toho nezajímalo; netoužila sledovat ptáky ani světlem ozařovanou část krajiny; vychutnávala si paprsky slunce samotného.

            Nad vodopádem vycházela z hlubin temnoty duha a táhla se nad krajinou jako paleta plná zářivých barev. Z hlubin temnot, z jejího světa. Učili ji, že za hranicí stínů končí svět, dál už je jen neurčito. Vtloukali jí do hlavy, že se tam nikdy nesmí vydat. Že by byla zničena. Kecy, pomyslela si hořce, přestože na tváři zářil úsměv. Sledovala Řeku dál; a dovedla ji sem. Do neurčita. Ne, na kraj dalšího světa.

            Roztáhla porcelánově bílé ruce s lehounkým živým nádechem a vystavila je slunečním paprskům. Její svět byl ponořen o věčné tmy a chladu. Neznala svit slunce. Až do té doby, co se vydala sem. Chodila na kameny vodopádu stále častěji, i barva její pleti se pomalu začínala měnit ze sněhobílé na lehounce béžovou. Oči sice stále více oslepovalo to nádherné, nepoznané světlo, ale i přes to cítila hřejivé paprsky slunce, jak jí dopadají na světlounkou kůži. Stále to v ní vyvolávalo pocit jakési extáze; nikdy během těch nekonečných let v temnotě tento pocit nezakusila.

            Jak dny ubíhaly, extáze slábla a ona vystavovala slunci stále více svojí pleti. Potřebovala svoje štěstí a ty paprsky, nemohla bez nich žít. Cítila, jak ztrácí vládu nad částmi těla vystavovaných světlu a slunci, ale nevěnovala tomu pozornost. Její mysl jakoby byla omámená a nedokázala toužit po ničem jiném než se hřát na tomhle balvanu.

            Sluneční paprsky zbarvily pleť do teplých šedočervených tónů, měly k tomu i dost příležitostí, protože se odtud už prakticky nehnula. Stále více se jí do myšlenek vkrádal pocit, že už nemá pro co žít. Ten nepopsatelně krásný pocit ze slunečních paprsků pomalu, ale jistě mizel a ona věděla, že už se nikdy nevrátí. Už dávno pustila po Řece svůj šedý plášť, a teď se chystala zbavit i zbytku oblečení, jež zakrýval mléčnou pleť. Bylo otázkou několika vteřin, než se hedvábná látka dotkla hladiny a stala se její součástí. Za pár okamžiků zmizela v hučícím proudu a ztratila se za hranou vodopádu.

            Po paměti udělala pár kroků dopředu; už se nemohla spoléhat na oči. Jak byl ten balvan velký? Nečinilo jí větší problémy se dostat na hranu a nohou nahmatat zaoblený konec balvanu; tak, aby nespadla dolů. Pocítila takovou vlnu radosti, štěstí a životní energie, jako ještě nikdy předtím, i když věděla, že je to naposledy. Pozvedla ruce vzhůru a hlavu nasměrovala za sluncem. I poslední zbytky bílé pleti pomalu ztmavly.

***

            Malé mládě se vybatolilo z chatrče a po čtyřech si razilo cestu do světa. Překonávalo obří trsy trávy, malé kameny i ty větší kolem ohniště. Opřelo se drobnými ručkami o kámen ohraničující vyhaslé ohniště a pokusilo se překážku překonat. Když se dostane nahoru, bude mít lepší přehled.

            Nebylo to snadné, přesto ale snaha přinesla své ovoce. Stanulo na vrcholu a udiveně se rozhlédlo kolem sebe. Kam až dohlédlo, táhly se zelené pláně protkané malými stromky. Pak se otočilo, a opět stanulo na všech čtyřech, protože ztratilo rovnováhu. Pohlédlo na druhou stranu. Co si pamatovalo, zelená rovina se prudce zvedala do obrovských výšek, ze nimiž vycházelo a zapadalo slunce. Stěna z kamene se táhla na obě strany, kam až dítě dohlédlo, a z jednoho místa vyrážel vodopád.

Náhle se mu zazdálo, že na vrcholku vodopádu něco spatřilo. Stouplo si, jakoby se chtělo k fascinujícímu a neznámému výjevu přiblížit, a v tomto duchu udělalo i krok do prázdna. Udivený pohled se však rychle změnil.

Mezi chatrčemi prolétlo zaječení a potom přerušovaný pláč. Z chatrče vyběhla druhá postava, a zamířila si to k mláděti. Konejšivě jej vzala do náručí a cosi nesrozumitelného mu mumlala. Uklidňující tón hlasu dítěti rychle vrátil jeho bývalý klid a tak natáhlo malou ručku k vrcholku vodopádu a cosi kvíklo. Stála tam v dálce drobounká, přesto jasně rozeznatelná lidská postava s rukama a hlavou obrácenou k nebi.

Matka začala dítě chovat a otočila se zpět k chatrči.

„Naše Doshlao. Hlídá slunce, aby se každé ráno objevilo na obloze a neztratilo se.“

Obě postavy, velká i s malou v náručí, se ztratily v chatrči. Začínal den, stejný, jako každý další.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nemáš zač

(Proxim, 17. 3. 2008 20:21)

Ne, já si to prodtě neodpustím;.-) Co si myslíš? Že jsem ti ještě nezahlasovala? Byla jsem první, kdo ti zaprodal svoje ID a pošpinil svůj kurzor pro lacinnou reklamu tvým stránkám! Ale neříkala bych tomu soutež o nejlepší blog, ale soutěž o to, kdo najde nejvíc těch, co zahlasují pro něj... kolik hlasů tam je objektivních?
A s tou originalitou přidej, pro třetí kolo chci vidět něco dokonalejšího, jinak nezhlasuju;-)

Dík a tak

(Elfairy, 17. 3. 2008 19:53)

To jo... tak teď už se vynasnažím a díky za hlas. Tak snad něco trochu lepšího...
Chci ti poděkovat! I tvůj hlas mě dostal do druhého kola SONB! A nejen to, dokonce jsem byla mezi prvními! Díky! Pokud mám stále tvoji podporu, byla bych ti moc vděčná za hlas na http://janey-y.blog.cz
Díky předem!

Díky

(Proxim, 15. 3. 2008 11:03)

O to šlo, jestli to člověk pochopí jako dva příběhy(pak je to bez děje a nelogický) a nebo jestli to vezme jako jeden s dodatkem(což byl můj záměr)a i tak to končí... no, klasicky divně;-)
Jo a v SONB ti zahlasuju, ale příště to piš do mailu a nenič mi lacinnou reklamou stránky! ;-) když už to sem chceš napsat, tak aspoň originálně;-)

Zajímavé!

(Elfairy, 15. 3. 2008 10:56)

Je to zajímavý, i když nevím, jestli zcela pochopitelný. Ale určitě se mi to líbí!
P.S.: Ani nevím jak, jsem se dostala do SONB. Prosím hlasovala bys pro mě na http://janey-y.blog.cz? Díky a sorry za to, že tě otravuju...