Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lež a klam

19. 2. 2008

Udýchaně vpadla do dveří a rychle je za sebou přibouchla, až zrezivělý zámek nehezky cvakl. Na poslední chvíli. O mléčné sklo výplně se o vteřinku později rozplácla sněhová zablácená koule. Opřela se o stěnu a rozepnula si bundu zašpiněnou od několika přesnějších zásahů. I přes dveře byl slyšet hlasitý smích spolužáků a posměšné výkřiky. Potlačila slzy.

Už klidnější vešla do bytu v druhém patře, ačkoliv jí srdce bušilo jako o závod. Vždyť taky skoro celou cestu za školy běžela. Utíkala před spolužáky. Říkali o ní samé hnusné věci a posmívali se jí, na to ale už byla zvyklá. V poslední době někdo z nich přišel s novým nápadem – začít jí schovávat věci a házet po ní sněhové koule. Doufala, že když se začne oteplovat, sníh roztaje a bude klid, zmýlila se však; jarní příroda přímo oplývala bahnem a stále se našel i nějaký ten sníh na kouli, takže měla bundu celou hnědou. Máma jí zase vynadá, že se nestará o svoje věci. Viděla ji před očima, jako by byla skutečná.

Odemkla a vešla do bytu. Její matka, uslyševše charakteristický zvuk zámku, vynořila se zpoza rohu před kuchyní a kriticky svoji dceru shlédla.

„Jsi zase jako prase! Co jsi to proboha vyváděla?!“

Nepovažovala za nutné matce odpovídat, ta stejně nic takového nečekala a opět zmizela v kuchyni. Znechuceně vešla do svého pokoje a hodila školní tašku na zem. Skrz okno se linuly zvuky venkovního dění, nejspíš zase nějakého vtípku namířeného proti ní. Nechtěla se podívat z okna, nechtěla vidět, co jí zase provádějí. Jako by za něco mohla!

Nakonec však pocit jakési povinnosti převážil a ona se po krůčcích začala přibližovat z bílé natřenému vchodu do venkovního světa. Nepovažovala za nutné odhrnovat záclony, jenom krátce pohlédla dolů na ulici, prudce se odvrátila, přeběhla celý pokoj a skočila na postel. Kluci ze třídy právě honili jejich kočku a házeli po ní kamení. Chudák malá. Proti její vůli jí po tvářích začaly stékat slzy. Proč ubližují nevinnému zvířeti? Kvůli ní?

Kdyby jí přejel vlak, snad by to ani nezaregistrovala. Ležela na posteli tváří na polštáři, neschopná pohybu, neschopná myšlení. Ne, tohle se ti nesmí stát. Párkrát už o sebevraždě zauvažovala, ale její pověstná síla vůle ji stále ještě držela nad vodou, třebaže měla duši rozervanou na kousky. Na okamžik připluly staré vzpomínky na úspěchy, vítězství a radost, podařilo se jí je ale obratem zahnat, jako už tolikrát. Pokud si nechtěla podkopat poslední zbytky vůle, nesměla uvažovat o lepších věcech.  

Její realističtější část donutila svaly, aby se pohnuly a zvedly bledou dívku s kruhy pod očima z postele. Téměř jako by se probírala ze snu, opět cítila nárazy těch hnusných, ale nezbytných nápadů. Najíst se, vykoupat se, vyprat bundu. Naučit se do školy. Dneska sklátila chřipka dva učitele, takže její třídě odpolední vyučování odpadlo. Měla před sebou celé volné odpoledne. Jediné, co chybělo, byly nápady na nějakou činnost, kterou volný čas vyplní. O všechny koníčky už dávno přišla, to samé se dalo říct i o snaze být dobrá ve škole. Mohla by jet do přírody. Autobusem. Jenže jak se dostat z obležení spolužáků pod okny?

Práce, činnost nezbytná pro přežití v domácnosti, proklínaná a shazovaná, zároveň ale dobrý zabiják času. Spolužáci už odešli, ale stejně se divila, že vydrželi držet hlídku nejméně dvě hodiny.  Že je to baví… Veškeré zablácené oblečení už vyčistila, udělala domácí úkoly a splnila všechny máminy požadavky napsané na papírku v kuchyni, zatímco máma samotná odešla na kávu s přítelkyněmi. Přítelkyně. Kéž by dívka nějaké měla.

Ještě preventivně počkala další hodinu, potom na sebe hodila šusťákovou bundu a chystala se odejít. Prošla kolem zrcadla a nedopatřením se do něj zahleděla. Ze stříbrné plochy na ni zírala bledá, unavená dívka, vzhlížející spíše jako zombie než s podobou normálního člověka. Vydržela ten pohled čtyři a půl vteřiny, pak se prudce odvrátila a zamířila do koupelny. Takhle přece nemůže vyjít na ulici.

Nalíčila se a kolem očí nanesla modré stíny barvy letní oblohy. Modrá byla její nejoblíbenější barva. Nejspíš to trochu přehnala a příliš přirozeně nevzhlížela, rozhodla se však úpravu v duchu prohlásit za ukončenou a zaklapla víčko od stínů. Opět se blížila k nebezpečné zóně v chodbě: k zrcadlu. Pokaždé magicky přitahovalo její pohled, vábilo její oči a ukazovalo bolestné vzpomínky. Ne, už se do něj nesmí znovu podívat.

Jakmile vyšla ze dveří, opět se jí rozbušilo srdce jako o závod. Většinou za některým rohem čekal spolužák s kýblem vody nebo alespoň pořádnou sněhovou koulí. Nechtěla se zase chytit do nějaké další trapné pasti a stát se terčem posměchu. Před každým rohem se zastavila a naslouchala, jestli někdo nejde. Musela se v duchu pousmát, jak se jednou omylem dala na útěk před sousedkou. Ještě teď viděla stařenčiny překvapené oči, ne méně než svoje. Prošla všechny zákoutí bez úhony, zbývalo to poslední.

Intuice jí jako mnohokrát v životě říkala, že na ni číhají. Má se dát na ústup, nebo proběhnout kolem? Ještě před třemi roky běhala za školu na nejrůznějších soutěžích a jednou dokonce vyhrála zlatou medaili. Pokud se plně opřela do svých sil, nikdo ze třídy se jí nevyrovnal. Možná proto ji spolužáci neměli rádi. Váhala, poslouchala svůj dech a snažila se vyčíst něco ze svých pocitů. Varování. Nechoď tam. Jenže beztak už několik dnů trčela doma a nikdy se neodhodlala projít kolem tohoto místa na autobusovou zastávku. Jsi srab!

Na okamžik se v ní probudil odpor k současné situaci a ona, dříve, než stihla cokoliv dalšího promýšlet, se slepě rozeběhla sprintem dopředu. Nedívala se do stran, když zaslechla nepřipravené spolužáky. Neposlouchala ty nadávky, posměšné výkřiky a pomluvy. Prostě běžela. Jeden z nich jí hodil cosi pod nohy…  Odrazila se a překážku hladce přeskočila. Vlastně to ani skoro nebyla překážka. V letu se podívala pod sebe a jako kdyby jí někdo do srdce vrazil dýku. Dvě černá malá ouška, jazyk padající z tlamičky a skelné otevřené oči. Její kočka.

Poprvé v životě zaváhala, jestli má cenu bojovat dál. Ale noha se dotkla země a ona automaticky dokončila skok a hladce přešla do běhu. Krátce se ohlédla, naposledy, a pak nasadila nejvyšší možnou rychlost a rozeběhla se pryč. Následovali ji, snažili se ji chytit, ale neměli šanci. Nemohli dohnat nejlepší sprinterku z celé školy.

Svět vnímala jen jako rozmazané čáry. Mechanicky zvedala a pokládala nohy, držela se ulice a mířila k zastávce. Pronásledovatelé po chvilce odpadli, ale ne tak myšlenky těžké jak kámen a chladné jako led vkrádající se do jejího vědomí. Zabili její kočku! Kdyby se neohlédla, nepoznala by to. Nebo alespoň by si tím nebyla tak zoufale jistá.  Mohla by si říct, že neví, mohla by tomu nevěřit. Ale krk těsně omotaný provazem a neživý výraz ji ve vteřině ujistily, že svého nejlepšího kamaráda už živého nikdy neuvidí. Doběhla, kam chtěla, akorát chytila dřívější autobus, koupila si jízdenku a zhroutila se na sedadlo, zatímco ji čtyři kola a pár převodů odvážely pryč od jejího štěstí a radosti.

Navenek vypadala jako každý další cestující přecpaného autobusu, ale uvnitř cítila nepopsatelné. Ohnivá síla vůle a odhodlání pevnější než zeď se pomaloučku, s každým ujetým metrem, s každým patníkem, pomalu rozpadaly na prach a štěrk ve škarpě silnice. To se mi zdá. To nemůže být pravda. Neviděla svět, vlastně ho ani nevnímala, jenom na čtvrté zastávce jako stroj vystoupila do prachu cesty a upřela oči na zrychlující autobus mizící v dáli.

Opět se rozeběhla, tentokrát však nemínila tak rychle zastavit. Znala svoje limity, chtěla si jen ověřit, jak moc se za ty roky propadla. Překonávala kořeny stromů i padlé kmeny, nebyly to překážky hodné jí. Další a další stopy bot se otiskovaly do měkké lesní hrabanky. Potřebovala ze sebe to přepětí nějak dostat, proto zamířila do kopce, na skály, kam normálně nechodila. Třeba, když se unaví, bude jí lépe.

Stanula na vrcholku skály a s nepříjemným pocitem si uvědomila, že se dívá dolů, do rokle. Bylo to strašně hluboko! Instinktivně zacouvala pár metrů zpátky a vyčerpaně se sesula na zem. Ne, teď nesmí myslet na sebevraždu. Tím si nepomůže. Zkoušela přijít na jakékoliv racionální řešení svého problému, ale tentokrát měla hlavu prázdnou jako fotbalový míč. Proč se sakra všichni obracejí proti ní? Proč??

Pomalu, po centimetrech překonávala strach a přibližovala se ke hraně skály. Neměla jak zaměstnat svoji mysl, tak se pomalu, ale jistě kradla k okraji propasti. K místu, ze kterého už není návratu. Nedělej to. Trhla s sebou a šokovaně se zastavila. Vždyť by spadla dolů! To můžu být tak blbá? Během několika okamžiků se doplazila zpět, do bezpečí, na svoje vysezené místečko. Jenže co jiného dělat?

Sklonila hlavu a skálu dopadlo několik slz. Zamrkala a projasnila si oči. Počkat. Vždyť jsou sytě modré! To si rozmazala líčení? Přejela si rukou oko, ale žádné mokré stíny na bledých prstech neulpěly, jenom trocha modrého třpytu. To se mi zdá? Šílím snad? Zamyšleně, z nového podnětu, si hrábla rukou do dlouhých vlasů a jeden blond pramen si začala obmotávat kolem prstů. Dělala to jako malá holčička, když chodila do první třídy. Kde jsou ty časy… utnula se dříve, než stihla myšlenku dokončit. Hlavně s tím zase nezačínej a bude to dobrý.

Zvedla trochu hlavu a cosi spatřila před sebou. To přeci není možné! Jednorožci neexistují! Užasle civěla na čistě bílé stvoření před sebou, na žíně a kopyta v barvě jejích slz. Zahleděla se přízraku do hlubokých, klidných očí, přejela pohledem štíhlé nohy, zavadila očima o hřívu vlnící se v mírném větru. To mám halucinace? Jednorožec zaržál a pomalým krokem se vydal k dívce. Ne, tak to asi nebudou bludy.

Vzpomněla si na lekce ježdění na koních a pokusila se odhadnout, jak se má chovat. V sedle už sice přes dva roky neseděla, některé věci se ale nezapomínají. Natáhla pomalu k přízraku ruku a ten se jí sametovou srstí otřel o dlaň. Jemně zaržál a neméně opatrně chytil dívku za rukáv a citlivě dívce naznačil, aby si stoupla. Zvedla se ze země a váhavě pohladila překrásné zvíře po krku. Zalitovala, že pro něj nemá nic v kapse, ale nedalo se svítit.

Co kdyby se mohla projet? Pomaličku se jednorožci přemístila k plecím a položila mu ruku na hřbet. Ozvalo se souhlasné ržání. Jediným ladným pohybem vyskočila nahoru a po chvilce zápolení s hebkou klouzající srstí se vytáhla zvířeti na hřbet. Jednorožec stál, klidně, s ušima obrácenýma dozadu, a čekal, až se dívka na jeho hřbetě pohodlně usadí. Zapátrala v paměti a zkusila ho pobídnout do kroku.

Bělouš znovu jemně zaržál a vydal se druhou stezkou, než kterou dívka přiběhla. Sešel kopec, až se dostal na cestu utápějící se sytě zeleném v podrostu, po které pokračoval dál. Dívčiny starosti pomalu mizely, a opět se probíralo bojovné srdce. Chtěla jet rychleji. Po chvilkovém rozmýšlení dala jednorožci slaboučkou pobídku k naklusání, jak ji to kdysi učili v jezdecké stáji. Zareagoval skoro na pouhý tok myšlenek.

Brzy se pohodová jízda změnila ve zběsilý závod. Bělouš letěl neuvěřitelnou rychlostí lesem a přeskakoval padlé stromy. Tohle bylo něco pro ni! Nevnímala, kudy a kam běží, nemyslela na budoucnost, veškerou pozornost směrovala na přítomnost. Tady a teď. Krajina se pomalu měnila, to ale neregistrovala. Její realistická část osobnosti na chvíli ustoupila do pozadí a užívala si jízdy.

Ze snu se probrala, až když zpomalil a zastavil. Seskočila na zem, tak lehce, jakoby se vznášela, a pohladila ho po sametovém krku. Ani se nezpotil. Zadívala se mu do očí a poprvé na sebe viděla někoho dívat se s pochopením. Zaržál jí na pozdrav a o pár kroků ustoupil dozadu. Nevěděla, jestli se to může, ale na chviličku si jeho hlavu přitáhla k sobě a políbila ho na čelo. Pak se otočila a spatřila s úžasem mléčnou výplň dveří jejího paneláku. Prudce se otočila, ale jednorožec už tam nestál.

Okamžitě se probrala do reality a vběhla do dveří. Mohli ji vidět! Téměř nadskočila, když se jí o nohu cosi otřelo. Upřela vyděšený pohled dolů… a spatřila strakatou kočku, mňoukající a žebrající mléko, jak jí ovíjí ocas kolem nohy. Vzala láskyplně milovanou přítelkyni do náručí a přitáhla ji k sobě. Žije! Jak je to možné? Nálada jí začala stoupat s každým schodem, který zdolala, s každým centimetrem, kterým stoupala do závratných výšin druhého patra. Jednou rukou odemkla dveře bytu a vstoupila dovnitř, zatímco druhou držela předoucí kočku v náručí. Chviličku bylo ticho. Pak z pokoje vyšla máma.

„Kde jsi byla? Musíš se pořád někde toulat?“

Slova tak známá, ale poprvé pronesená s podtónem strachu a obav, ne zlosti. Máma má o ni strach! Co se to děje? To ten jednorožec? Celý zbytek dne byla jako ve snu a nemohla se rozhodnout, jestli se zbláznila ona nebo svět kolem ní. Všechno se vracelo do normálu jako před třemi lety, než zněmila školu a stala se obětí šikany. Pozdě večer zaklapla učebnici a hodila ji do tašky. Už byla vykoupaná, jenom zhasnout světlo u dveří a dojít do postele. Když nařizovala budíka, poprvé v životě si uvědomovala, že se nebojí svojí současné školy a druhého dne. Z nějakého důvodu si byla jistá, že se s ní spolužáci usmíří. A její intuice ji ještě nikdy nezklamala.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář