Jdi na obsah Jdi na menu
 


Setkání

7. 10. 2007
    Victory Centauri byla vždy velmi temperametní. Po odchodu k Alfám se z ní stal téměř nepřemožitelný nepřítel, protože ona znala všechna slabá místa Řádu. A na tato místa útočila. Odrovnávala a rozeštvávala Řád, poštvala Alfy znovu do boje. Práce Pegasi Centauri byla zmařena. Ale nikdo nepředpokládal to, co se mělo stát...
    Nikdy si nenechala vzít jméno. Victory. Centauri k tomu prostě už patřilo. A Victory to věděla, proto si nedala jméno Alf. Stala se prostě jen Victory. Její stříbrný dvoubřitý světelný meč byl znám po celé galaxii. Proslula svými činy. Každý znal malou dívku se stříbrnýma očima v tmavě zelené tunice. Téhle své oblíbené barvy se nezbavila. Nedokázala se zbavit své bývalé identity, a tak na ni Alfy začaly naléhat, aby se k nim jednou provždy přidala. Wizard, její pegas, ale nebyl tak poslušný, jak by měl. A ona sama nebyla Alfa. A věděla to.
    Tehdy když Sally odešel do Útočiště a Carinae před jejíma očima zabili... Byla zoufalá. A tak se toužila pomstít. Teď však už nechtěla zabíjet Centauri. Byla proslulá svým stylem zabíjením, elegantním šermířským stylem a svou mocí. Proslula i tím, že vlastně není Alfa. Jediný kdo jí zbyl byl její pegas-Wizard.
    Vlastně nemohla být Alfou. Ne, ona ne. Věděla, že zůstane Centauri až do smrti, teď však stála kdesi mimo, na rozcestí a nevěděla, kam se má dát. Má se vrátit? Pochybovala, že by ji přijali zpátky. Ale k Alfám nechtěla. Vzpomínala na Carinae, na Sallyho a na všechny své známé z Akademie. Ponořila se na okamžik do minulosti.
    Povzdechla si a nasadila bosal Wizardovi. Cítila u opasku své tuniky tíhu dvoubřitého meče a nasedla. Pobídla černého pegase a ten vyběhl z boxu, jak jen nejrychleji dokázal. Když vyběhla ze stájí, Wizard se rozběhl až neuvěřitelně rychle a pak vzlétl. Victory opět pocítila ten pocit svobody, ale tentokrát ji něco svazovalo. Tíha rozhodnutí. Chtěla se vrátit. Na TX3. Wizardovi se také stýskalo po planetě, na které vyrostl. Věděla to. Až příliš dobře to věděla.
    Stočila pegase ke straně, aby se obloukem vrátil ke stájím. Ještě budou potřebovat síly... a teď si nemohu dovolit vyčerpat je. Ne, ještě ne.

    Seděla uvnitř stíhačky a pozorovala hvězdnaté nebe hyperprostoru. Wizarda cítila vzadu, byl ve svém boxu. Rzohodnutí padlo, teď se musí hledět na okolnosti. Otočila se od proskleného okna. Stříbro jejích očí projasnilo temné kouty kokpitu.
    Změnila se. Její světle hnědé kudrny jí teď splývaly až k pasu, ale měly stále ještě ten stříbřitě popelavý nádech. Oči jí plály snad ještě jasněji než dřív, ale teď se v nich zračilo cosi jiného, než dřív. Vypadala starší, než byla. Bylo jí teprve tři a dvacet. V devatenácti se přidala k Alfám, zabila Mistra a mnoho dalších z Akademie. Změnily ji zážitky, kterými prošla.
    Když se opět obrátila k monitorům, v očích se jí zračila únava. Náhle neměla chuť žít. Co když ji Centauri nepřijmou? Co udělá potom? Alfy ji vyhodí... Všechno se tak zamotalo... Skryla si hlavu v dlaních a chvíli se nsažila přemoci depresi. V tomhle byla vždy přeborníkem, nikdy nelitovala toho, co udělala. "Snaž se být tím, za koho tě okolí považuje," napomenula se. Zavrtěla hlavou. "Ne, nemůžu..."
    Ozvalo se zapípání. Stiskla spínač a ozval se elektronický hlas. "Za dvě minuty vystoupíte z hyperprostoru u planety TX3. Opakuji..." Měla chuť se obrátit a vydat se zpátky. Mohla žít s Alfami, koneckonců to nebylo tak špatné. Pak prudce zvedla hlavu a se vzdorem a vzpomínkou na své přátele se podívala do černoty tam venku.
    Ne, ona to dokáže. Při nejmenším je alespoň varuje. Musí.

    Stíhačku ukryla v lese tak důmyslně, že by ji nikdo nenašel. Se silnou clonou okolo a maskovací sítí... Ne, prostě ji nikdo objevit nemohl. Nejdřív ji chtěla zničit, ale co kdyby potřebovala utéct? Teď cválala savanou směrem k Amademii. Světelný meč měla ukrytý a jela téměř bez zásob. Chtěla, aby bylo jasné, že přichází v míru.Snad to Centauri pochopí.
    Když projížděla okolo známých míst, do očí se jí vedraly slzy. Tohle všechno opustila jen proto, aby zase mohla doufat, že se bude moci vrátit. Připadalo jí to tak nesmyslné. Wizard byl rád, že je opět doma a chtěl letět. Dovolila mu to a pegas se vznesl. "Leť, Wizarde. Vracíme se domů."
    Konečně spatřila Akademii. Byla připravená na to, co pocítí, ale příval citů ji přec jen překvapil. Zvláštní... Vždyť na tohle místo mám vzpomínky převážně záporné? Zatím si jí nikdo nevšiml a ona za to byla ráda. "Ach, Carinae. Kéž bys žila..." povzdechla si Victory. Zlatovlasá a modrooká Hydra jí byla vždy nejlepší kamarádkou a oporou. Tehdy před lety, když našla Mlhovinu se to zvlášť projevilo. A pak měla dost rozumu, aby jí kámen vzala a dala mistryni Maryonne. Tenhle příběh byl tak dojemný... Až neuvěřitelně.
    Pěticípá hvězda se pod ní objevila tak náhle. Viděla stáje, jízdárnu, prosklená okna horních pater Akademie. Vše to bylo tak povědomé a důvěrně známé. Stín pegase opět dopadl na střechu Akademie a Victory s bolestnou vzpomínkou na svůj odchod zakroužila nad hvězdou a přistála u vchodu. Nikdo tam momentálně nebyl. Zastavila Wizarda. Konečně tu zase byla. Doma. V Akademii...
    Pegas radostně zařehtal a Victory ho poplácala po krku. "Jako bych zase byla Centauri," řekla si sama pro sebe a téměř proti své vůli se musela usmát. Úsměv jí však záhy zmrzl na rtech. Několik mladých studentů ji spatřilo. Byli mladí, avšak ne tak mladí, aby si na ni nepamatovali. "Aaaaaaaaaaaaaaa!" vykřikla jedna z nich. Byla to asi čtrnáctiletá FairyTale. "To je Victory! Alfa!" Vykřikl druhý student, stejně starý StarShine. Všichni zpanikařili a rozběhli se pryč, přičemž volali své mistry.
    Victory cosi zabručela. Asi na hřbetu Wizarda vypadala strašidelněji, než kdyby byla na zemi. Seskočila a vešla do Akademie. Clonu si nechala tak, jak ji měla přirozeně a znovu si začala přát, aby Carinae stále ještě žila.
    "Stůj!" ozvalo se a Victory potlačila reflex střelit po tom hlasu transferaci. Přesně věděla, kde majitel hlasu je. Zbabělec-schovává se a myslí si, že mu nemůže nic udělat... Asi nějaký bastard bez pořádné clony? Ne, už zase uvažuje jako Alfa. To by se jí tady taky nemuselo vyplatit. Teď musí dokázat, že se opravdu chce vrátit. Cítila je jasně, byli čtyři. Mistři. Ale kam se hrabali na její potenciál rodu Pegasi?
    "Co tu chceš?" Hlas nebyl zrovna přívětivý. Vzápětí se ozval kdosi jiný. "To je Victory!" Znělo to trošku udiveně nebo se jí to jen zdálo? "Padlá Centauri!" "Zabila Mistry Řádu! Zabijte ji!"
    Nestihla nic říct na svou obranu. Vyletěla proti ní transferace a ona ji automaticky vykryla. Ale neobrátila ji proti nim. Jen ji odrazila tak, že se stala neškodnou. "Ne! Chci se vrátit! Nechte toho!" Věděla, že s Wizardovou pomocí se jim ubrání. Co ubrání! Mohla je všechny čtyři zabít. Ale teď už to neudělá. Teď ne. Myslela svůj nápad opravdově. Vážně se moc chtěla vrátit.
    Transferace přestaly. "Cože? Ty se chceš vrátit? Zabila jsi Mistra a mnoho dalších! Jsi Alfa, vraždila jsi Centauri! Jak se chceš vrátit?" znělo to posměšně a zároveň trochu posmutněle. A pomstychtivě. "Nemůžete mě zabít. Ale já vás ano. Ale to nechce! Chci se vrátit! Už nechci zabíjet! A nikdy jsem se opravdovou Alfou nestala!" Zoufalý tón se v jejím hlase objevil, ať už chtěla, nebo ne.
    Pak ale za sebou uslyšela povědomý hlas. "Victory?" Byl tak tichý. Znala ho. Náhle se jí však zdál tak zvláštně cizí. Pomalu se otočila a věděla, že Wizard by ji pokryl, kdyby na ni zezadu zaútočili.
    Spatřila ho. Mladého mistra. Bledá kůže, uhlové oči, vlasy stejné barvy. Přes zjevnou snahu byly stále stejně nepoddajné a střapaté. A z očí také ještě nevymizely ty ohníčky, které znala. "Sally?" Její hlas zněl jaksi ochraptěle a trochu se jí třásl, když to jméno vyslovovala. Z očí jí tekly slzy, ale nevšímala si toho. "Proč jsi to udělala?" Zavrtěla hlavou. "Byla jsem zoufalá. Prostě jsem to už nemohla dál snášet. Když ty jsi odešel a Carinae zabili..." Hlas se jí zlomil a z očí vytryskly slzy s novou silou.
    "Ale tohle se neodpouští, Victory. Nemůžeš se jen tak prostě vrátit," hlesl. Viděla, že je mu to líto. Byl tak dospělý a důstojný. V černé tunice, u pasu světelný meč. Tolik se změnil. Už to nebyl ten Sally, kterého znávala. "Já... já vím." Na víc se nezmohla. "Jak ti máme věřit?" zeptal se. "Jak můžeme vědět, jestli to myslíš vážně?" "Já nevím. Musíte mi věřit." Zavrtěl hlavou. "Věřit ti. Jak? Po tom všem, co jsi udělala?"
    Bezmocně rozhodila rukama a už se nesnažila zoufalství skrývat. Copak ji nepochopí ani její dávný přítel? "Prohrab se mi telepaticky v hlavě, udělej, co myslíš, já nevím!" vykřikla zoufale. Sally sklopil pohled. "Victory, to nemůžu. Nejde to." "Ale vždyť přece musíš cítit, že to myslím vážně!" Už téměř křičela. Měla pocit, že každou chvikou se přestane ovládat a všechny je zabije. Ne, jen to ne! "Musíš!"
    Sally byl naprosto zoufalý. Rozhodil ruce v němém vyjádření bezradnosti. "Ale já ti nemůžu věřit! Ani nevíš, jak moc bych si přál, abys to myslela vážně!" Z očí mu vytrskly slzy. "Byla jsem tvou nejlepší kamarádkou. Znáš mě. Proč to nechápeš?" Už byla na pokraji zoufalství. Ne, musí se ovládnout. Nechtěla je zabít. "Jak chceš. Musím to udělat," řekl po chvilce opět tichým vyrovnaným hlasem.
    Podíval se jí do očí a jejich pohledy se vpily do sebe. Žhnoucí stříbro a temná černota se spojily. V tom jediném okamžiku ucítil vše, co Victory prožívala, spatřil to, co se jí dělo, cítil její vnitřní boj. Victory si vyrušila clonu. Ano, tohle se jí může stát osudným, věděla to. Přesto to však chtěla podstoupit. I ona cítila jeho pocity, viděla vše stejně jasně jako on. To, co se mu stalo. Vzpomínky, záblesky, pocity.
    Cosi je oba odhodilo o pár metrů dál. Neudělal to však ani jeden z nich. Síla jejich zážitků je oba odhodila jiným směrem. Victory ještě stihla elegantně přistát na zemi, ale on spadl, odhozen nebývalou silou. Vstal se zvláštním výrazem. Zadíval se na ni, náhle zcela jinak než předtím. Ona se na něj také podívala. Tohle je konec, pomyslela si. Teď mě vyhodí. Jednou provždy.
    "Tak já jdu," řekla tiše. Sally se na ni stále nehybně díval. "Nemůžu být Centauri, vím to." Pohladila Wizarda po hlavě a ten tiše a smutně zařehtal. Sally zavrtěl hlavou. "Ne, neodcházej." Victory se na něho podívala. Chvíli tam jen stáli a dívali se na sebe. Nikdo nevěděl, co se teď vlastně děje.
    Pak se oba v jediném okamžiku rozběhli a padli si do náručí, v očích slzy. Wizard zařehtal a mistři si začali znepokojeně šeptat. "Victory," zašeptal. "Sally," odpověděla. "Děkuju." V jediném okamžiku štěstí se odplavilo její zoufalství. Odčiní to. Teď ji sbližovalo se Sallym cosi jiného, než předtím. Skoro se stali jednou myslí. Vzájemně si oba pohlédli do svých myšlenek a vzpomínek. Stáli tak na chodbě Akademie ještě dlouho. Victory a Sally, noví přátelé.
    Když poslední paprsky slunce pozlatily jejich postavy, na zem před Akademií dopadl stín dvou lidí držících se za ruce. Stín dvou Centauri šťastných ze shledání.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář