Jdi na obsah Jdi na menu
 


Naposledy

7. 12. 2007
Stála na útesu. Ohnivě rudozlaté vlasy jí vlály ve větru. Vedle ní stál její jednorožec. Otočila se k němu a na tváři se jí zatřpytily slzy. Hřebec do ní jemně strčil a ona ho se smutným úsměvem pohladila. "Proč...?" zašeptala.
Sametové oči se na ni zadívaly, ale nemohly dát odpověď. Znovu se obrátila k zapadajícímu slunci, které rudě zářilo nad obzorem a osvětlovalo moře vlnící se jí u nohou. Proč... Dnes ho vidí naposledy. Moře, svého jednorožce, všechny, které měla ráda. Viděla, že zemře. Ještě dnes v noci. A její intuice se nikdy nemýlila.
Vlnité kadeře ji na chvilku zcela oslepily. Její jako sníh bílý jednorožec s bílými žíněmi i rohem stál vedle ní. Vždycky ho milovala, byl jí věrným přítelem, mnohokrát jí zachránil život. Takové pouto, jaké bylo mezi nimi... nemělo obdoby. Slyšela, jak se vlny rozbíjejí o útesy pod ní. Slyší to naposledy. Nevydržela ten pohled déle a odvrátila se. Zabořila obličej bílému hřebci do hřívy. Zemře spolu s ní. Když opět vzhlédla, slunce už skoro zapadlo. Obrátila kalný pohled smaragdově zelených jasných očí k západu. Pak jí z nich opět vytryskly slzy. Otočila se a nasedla. Ještě jednou se podívala na rudé nebe. Pak otočila hřebce a rychlým cvalem se vydala pryč.
Krajina se kolem ní míhala, když naposledy svírala jeho sametovou vlající hřívu. Běžel rychle, jako snad pokaždé. Běželi po skrytých lesních cestičkách, kterými jezdili už tolikrát. Tentokrát tudy ale jeli naposledy. Naposledy.
Kolikrát jen slyšela říkat, že se stane nejmocnějším člověkem v galaxii. Že spolu se svým jednorožcem dokáže věci, které nikdo jiný nedokázal. Kolikrát slyšela, že v jejích zelených očích víří moc sama. Kolikrát na sobě cítila obdivné pohledy, když drezurním klusem jezdila okolo hloučků bavících se mladších studentů. Kolikrát jí mistři říkali, že dosáhne takové moci, o které se nikomu z nich ani nesnilo...
Nikdy po tom netoužila. A teď už o tom stejně nemá cenu uvažovat. Smutně se usmála. Zpomalila a naposledy si vychutnávala pohled na krajinu okolo. Poslední paprsky slunce se odráželo na jejích ohnivých vlasech zlatým třpytem. V očích se jí zračila hrdost a nespoutanost živlu, který ovládala. I přes vědomí, že už víckrát západ neuvidí se neohlížela. Její sněhobílý jednorožec, kterého všichni nazývali bastardem, běžel a běžel vyrovnaným cvalem po důverně známé cestě a slunce jim za zády zapadalo.
Kdyby ji teď viděl její mistr, řekl by, že je stejná jako vždycky i před smrtí. Neztratila nic ze svého temperamentu, vznětlivosti, hrdosti, důstojnosti a moci. Ani slzy, které se jí koulely po tvářích, nemohly tento dojem zkazit. Ani vědomí tak blízké smrti ji nemohlo udolat.
Obloha zčernala, stejně jako její duše. Stále ještě si to pořádně v hlavě neurovnala. Zemře. Dnes v noci. Z očí už jí nekanuly slzy. Cítila jen klid a mír noci, který narušoval jen běžící bílý jednorožec s jezdkyní na hřbetě. 16. Tak brzo. Tak mladá a talentovaná. Proč?
Celý svůj život vnímala jaksi vzdáleně, jako by už se jí to netýkalo. Dostala se na mýtinku zalitou stříbřitým světlem měsíce. Zastavila svého jednorožce a rozhlédla se okolo. Všude byl klid, ani náznak nějakých nástrah. Seskočila a pohladila bílého hřebce. "Sbohem," zašeptala. Pak došla doprostřed mýtiny.
Zastrčila si pramen neposlušných rudých vlasů za ucho a pozvedla ruku k nebi. Naposledy, pomyslela si. Hlavou se jí náhle bleskly vzpomínky. Na její nejlepší přátele, které jí vezme osud. Proud ohně vyšlehl směrem k nebi. Byl vidět na míle daleko a osvítil lesy okolo.
V momentě, kdy se oheň rozptýlil do okolí, vylétla z lesa smrtící transferace a zasáhla dívku. Ta se sesula na zem, tiše, bez hlesu. Zemřela s úsměvem na rtech, se šťastnou vzpomínkou.
Bílý hřebec žalostně zařehtal, naposledy se vzpepjal a zhroutil se na zem. Zemřel společně se svou paní.
Zvuk prořízl ticho noci. Když hřebec dopadl na zem, listy na stromech začaly šelestit a šumět, jako by šeptaly to slovo. Naposledy. Poté se rozhostilo ticho.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář