Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bílá černá

18. 1. 2008

Byla jasná noc a na obloze svítily hvězdy. V kraji vládlo ticho, až na klapání kopyt a lidské kroky ve skalách.

Mezi ostrými výstupky a jemnější drtí šplhala mladá žena, kolem zápěstí levé ruky měla uvázané otěže. Na jejich druhém konci byly připevněny k uzdečce jednorožce černějšího než ta nejtemnější noc. Bylo mu tak deset let, dvakrát méně, než majitelce. Přestože mu kopyta klouzala na sypkém povrchu, oddaně šplhal za svojí paní. Už měl tuhle cestu docela najetou.

Stejně jako každý večer se jednorožec zastavil pod mohutným převisem. Jeho paní mu sundala uzdečku a pověsila ji na hřebík zatlučený do skály. Pak pokračovala dál.

Vraník se zadíval do dáli. Hvězdy svítily neobvykle jasně a prozařovaly ztichlou pouštní krajinu, ze které se tyčilo pár skal zpola zavátých pískem. Tady byl doma.

I když svoji stáj neviděl, byl si jist, že není daleko – pouze skrytá za dvěmi nebo třemi pahorky. Vlastně se mu do ní ani nechtělo. Jezdil sem s Elian každou noc a už si příliš zvykl na volnost pouště. Suchý vítr mu rozevlával vlnitou hřívu a očišťoval hřebce od prachu a písku ze šplhání.

Uplynulo jen několik hodin; doba příliš krátká na to, aby se jeho majitelka vracela, když se seshora ozvaly kroky a padání drobných kamínků. Jednorožec se otočil, postavil na zadní a předními se opřel o skalní stěnu. Ale nezmýlil se. Elian se už vracela.

Podrbala vraníka na čele a nasadila mu uzdečku. Nezapomněla ani na pomlsek, ačkoliv ho už hřebec dávno přestal vyžadovat. Uvázala si konec otěží na zápěstí a začala slézat svah. Hřebec se vydal za ní.

Ani ne za pár minut stáli oba dva na vyprahlém písku pouště. Jednorožec tiše zaržál a Elian ho pohladila. Byl její, vycvičila ho od hříběte. Nedokázal si představit, že by o ni přišel. Elian ale nevypadala tak výřečně jako obvykle. Jakoby se něco změnilo. Vraník si ji prohlížel od hlavy k patě a pátral i svými smysly; jediné, co postřehl, byl jakýsi kožený řemínek na krku Elian.

Když Centauri vycítila hřebcovu náladu, podrbala ho a potom vyskočila na neosedlaný hřbet. Jednorožec se rozklusal pouští k domovu jako každou noc. Jak ubíhaly metry, tak se vytrácely i jeho pochybnosti. Nakonec se rozcválal a třebaže tak porušil jejich každodenní rituál, nelitoval toho. Jízda pouští byl nezapomenutelný zážitek i po tolika letech.

 

Jenom jeden pár očí sledoval shadowského vraníka s jezdkyní pegasi cválající pouští. Kolem nich se rozkládalo nekonečné moře dun a nad nimi černočerná obloha posetá hvězdami. Byla to jen iluze, nebo teď jedna z nich zářila jasněji?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Uvidíš:-)

(Proxim, 18. 1. 2008 18:07)

Ještě bude pokračování, tady to nekončí...

:-)

(Viki, 18. 1. 2008 18:02)

To je hustý, kdo to je?