Dýka
Stál na skalnaté terase a díval se na zapadající slunce. Pod kopyty měl mramor, nelíbilo se mu to. Přesto však bylo lepší stát tady než v boxu. Stát a čekat.
Hřebec zvedl hlavu a zavřel oči před všudypřítomnými zrnky písku. Jak dlouho už svoji paní neviděl? Tři, čtyři dny? Obyčejně za ním chodila každý den, ale poslední dobou byla taková nějaká… jiná.
Zaslechl za sebou kroky a otočil se. Přicházela Elian. Radostně zaržál na pozdrav a rozeběhl se jí naproti, nedbal nepříjemného pocitu mramoru pod kopyty. Elian odložila na zem sedlo a vrhla se hřebci okolo krku.
Hřebec trochu znejistěl, když vycítil pocity Elian. Strach, smutek… a temné myšlenky. Dotkl se jí hlavou a měkce zaržál.
Co se děje, má paní?
Elian popotáhla a otřela si rukávem oči. Poprvé v životě ji vraník viděl unavenou, bledou a s kruhy pod očima. Něco nezřetelně zamumlala a rozepnula uzdečku. Hřebec poslušně sklonil hlavu a otevřel hubu. Rozepnula podbřišník a na druhý pokus hřebce nasedlala. Nebylo to nic jednoduchého, měřil v kohoutku o dobrých pár centimetrů více než jeho majitelka.
„To není možné. To prostě není možné! Vzmáhají se nepřátelé a oni s tím nic nehodlají dělat!“
Skočila hřebcovi na hřbet a s náhlou energií mu zaryla paty do boků. Ten překvapeně poskočil, načež vyrazil dopředu. Z trysku na mramoru ho brzy bolela kopyta a klouzalo mu to, ale nechtěl Elian zklamat.
Prudce zatáhla za levou otěž, až hřebec málem ztratil rovnováhu. Zatočil, vybral smyk po naleštěné podlaze a nabral nový směr k východu. Co se to s ní stalo?
Vyrazil ze dveří a jeho kopyta se po čtyřech dnech opět dotkla písku, ale obvyklý efekt zvednutí nálady se pro dnešek vytratil. Elian držela otěže vykládané kameny ze světelných mečů nakrátko a pobízela ho k vyšší rychlosti.
Hřebec dál letěl pouští, ale vnímal ji jaksi okrajově. Vítr kolem něj se kamsi vytratil a ani slunce ho nepálilo do černé srsti. Zdálo se mu to, nebo na poušť padla mlha? Akademie se ztratila z dohledu.
Náhle Elian zatáhla za otěže dozadu a hřebec se zastavil. Po pár nejdelších úderů srdce v životě se nic nedělo, pak Elin seskočila a klesla na zem. Překvapeně zaržál a otočil se k ní. Dotkl se jí nosem.
„Ach, promiň,“ vzlykla a zabořila mu tvář do hřívy. „Já.. nechtěla jsem, abys to odnesl ty. Moc mě to mrzí.“
Vraník trpělivě stál a nechával ji, ať se vypláče. Na okamžik se mu zazdálo, že spatřil poblíž postavu, ale když se podíval pozorněji, nikdo tam nestál.
Po chvilce se vzpamatovala a vstala. Roztřesenýma rukama se pokusila hřebce odstrojit, ale ten odmítal svoji uzdečku pustit ze zubů. Měl ji rád, třebaže byla těžká a vykládaná kameny, Elian si s ní dala nadlidskou práci. Nechtěl, aby tuto část postroje jen tak pohodila v poušti.
Elian to po chvilce pochopila a rezignovaně mu ji zase zapnula. Opřela se vraníkovi o rozpálené plece a tvář mu přitiskla k srsti. Tak zůstala nehnutě stát.
Hřebec si hrál s udidlem a v duchu počítal minuty. Co se to s ní děje? Rozhodovala se, ale proč a mezi čím? Nakonec to nevydržel a jemně ji zatahal za pramen vlasů – jeho oblíbený kousek z hříběcích dob.
„Víš,“ řekla po chvilce, aniž by se k hřebci otočila čelem. „Za hranicí Útočiště se objevily Alfy. Mistr s tím nechce nic dělat, prý by to bylo plýtvání jednotkami a navíc jsou daleko.“
Otočila se a pohladila hřebce po hlavě.
„Odcházím. Znám pár lidí, kteří půjdou se mnou. Seženu armádu…“ pohlédla hřebci do očí, jako by to bylo najednou tak snadné. „…a zničím je.“
Ne! Nechoď!
Hřebci trvalo pět vteřin, než informaci zpracoval. On patřil řádu Centauri. A Elian se chystala od Řádu odejít. Zacouval a sklopil uši k hlavě.
„Já vím, mě to taky bude bolet.“
Bolet! Nedokázal by bez ní žít. Přiblížila se k němu a pokusila se hřebce chytit za otěže, ale ten se vzepnul. Couval, utíkal jí a ržál. Nakonec to Elian přestalo bavit. Sedla si do písku a opět jí z očí vytryskly slzy.
Hřebec se na svoji paní zadíval. Byla bledá, hubená a ztrápená. Očividně vybírala mezi větším a menším zlem. A to menší zlo – to byla ztráta jeho samotného. Ale nechtěl svoji paní zklamat, to by si v životě neodpustil. Přišel k ní a rezignovaně sklonil hlavu tak, aby volná smyčka otěží vklouzla Elian do ruky.
Říkej, co mám dělat.
„Jeď…“ zašeptala, ale nebyla schopná větu doříct. K druhému pokusu se odhodlala až po chvíli. „Jeď do Akademie, už na tebe čekají.“ Přitáhla si jeho hlavu za otěže až k té své. „A neohlížej se.“
Hřebec zůstal zírat.
Má paní… Elian… nechat tě tady? Ale…
„Tak jeď!“ zakřičela a odstrčila jeho hlavu od sebe. Vraník pár kroků zacouval, ale neotočil se. Oči měl rozšířené hrůzou a uši sklopené.
Elian se zvedla ze země, náhle už vůbec nevypadala unaveně. Udělala gesto, kterým od sebe hřebce odehnala ještě pár metrů.
„Ano, taky mě to bolí, ale nemám na vybranou! Běž domů!“
Nech mě jít s tebou, prosím!
Opět na hřebce zaječela, ale tentokrát tónem, jaký na něj v životě nepoužila.
„Ne, nemůžeš jít se mnou! Potřebuji jiného jednorožce! Ty nejsi dost mocný!“
Vraník při těch slovech podvědomě zacouval. Nejsi dost mocný! A ten hlas… takhle se k němu nikdy nezachovala. Náhle se proti němu zvedla hradba písku a v mžiku měl písek v očích, uších i nozdrách.
„Sakra běž! Je to pro dobro celé galaxie!“
Hřebec to už psychicky nevydržel. Jeho paní na něj zaútočila Sílou! Zvedl se v něm přirozený odpor, ale také poslední zbytky důvěry a lásky. Ne, nesmíš ji zklamat. Otočil se a nejrychleji, jak mohl, se obrátil na útěk.
V těch několika minutách, než dorazil do Akademie, ztratil všechno, co v životě kdy měl.
Stál v boxu na mramorové podlaze a snil o poušti. O svobodě, o volnosti, o písku pod kopyty a jezdci na hřbetě. O Elian. I když ji ztratil, stále ji měl rád. Věřil, že jednou přijde, že ho pohladí po krku a vezme ven. Ale dny ubíhaly a on stále slábl.
Stál v rohu svého boxu, netečný k čemukoliv. Ozvalo se zavrzání stájových dveří a vstoupil ošetřovatel. Hřebec na něj upřel skelné oči.
Cosi v něm však vzbudilo jiskřičku zájmu. Ošetřovatel nesl v ruce uzdečku vykládanou krystaly ze světelných mečů. Nepatrně zvedl hlavu a otevřel hubu. Ošetřovatel ho nauzdil a vyvedl z boxu.
Hřebec se za ním ploužil dlouhými chodbami a bylo mu absolutně jedno, co se s ním stane. Lhostejně vstoupil do jiného boxu a ošetřovatel mu uzdečku sundal. Naposledy zazvonilo kovové udidlo o hřebcovy zuby. Ošetřovatel za sebou zavřel dveře a pak už se neukázal.