Hříbě
Písek pod nohama a suchý teplý vítr. To bylo to první, na co si pamatoval. Poušť byla už od počátku jeho domovem. Klusal vedle matky a snažil se uchopit do zubů její zvlněnou hřívu. Klisna ale vždy zvedla hlavu a hřebeček tak nikdy neuspěl.
Celé jejich stádečko zpomalilo a mezi vysokými skalami přešlo do kroku. Mladý hřebeček i s matkou se zařadili za vedoucí klisnu a spořádaně zamířili k jezírku. Konečně se před nimi objevila průzračná voda. Jednorožci skláněli hlavy a pili.
To ovšem nebylo nic pro hřebečka. Jen co uhasil žízeň, začal se rozhlížet okolo a vymýšlet nějakou činnost. Přiběhl k němu Prcek, dvouměsíční hříbě jedné z klisen. Byl jen o málo starší než on sám, ale to vůbec nevadilo. Oba vraníci se začali prohánět okolní vodou a hrát si spolu.
Hřebeček se zadíval na Prcka. Narodil se sice dřív, ale měl o dobrých dvacet centimetrů méně a to byla v hravých soubojích velká nevýhoda. Na druhou stranu byl mnohem lehčí a rychlejší. Ne však o mnoho. Oba vyběhli z vody a rozcválali se nekonečným pískem.
Proháněli se kolem stáda a soupeřili, kdo je rychlejší. Prcek celkem bez problémů vyhrál. Druhý hřebeček ale zvítězil v následující potyčce a podařilo se mu přeskočit větší pichlavý keř bez újmy. Život byl tak krásný!
Náhle vedoucí klisna varovně zaržála a i ostatní jednorožci zvedli hlavy. Cosi se k nim z dáli blížilo. Nevěděl, o co jde, podle výrazu matky to ale muselo být něco strašného.
Landspídery! Utíkejte!
Stádo se otočilo a tryskem se vydalo do skal. Matka na něj ržála, ať přidá, ale on už nemohl rychleji. Prcek na tom byl ale ještě hůře.
První klisna zaletěla v trysku do skal a následovala ji další, mladá. Pak do bezpečí před landspídery unikla i dvojice mladých březích klisen, potom sestry dvouletá a tříletá, pak i jeho máma. Ze všech sil přidal. Zvedl se vítr oznamující písečnou bouři a rozevlál mu zvlněnou hřívu.
Konečně se jeho kopyta dotkla tvrdé skály a on proběhl mezi rozeklanými skalními výstupky do bezpečí. Landspídery sem nemohou a lidem snadno uteče. Ale kde je máma?
Skalami znělo táhlé řehtání a svolávalo jednorožce ke zkalenému jezírku. Hřebec znovu nasál vzduch do nozder a zařehtal. Někdo určitě musel přežít!
Hřebeček se vyděšeně tiskl ke skále a snažil se netřást. Zvedal přední nohu a snažil se na ni nedošlapovat. Lidem se schoval na skalním výklenku, na něž vedla cestička tak akorát pro hříbě. Lovci si ho nevšimli a pokračovali dál. Jenže on byl také neopatrný a šlápl na nestabilní kámen. Spěnku měl celou oteklou.
Uslyšel volání dospělého hřebce. Slabě zaržál v odpověď, ale byl si skoro jist, že ho neuslyší. O pár vteřin později se ozvalo další volání, tentokrát však podstatně blíže. Zpoza skály se vynořila stará klisna a zaržála.
Jsem v pořádku.
Snažil se popojít, ale bolest v noze byla příliš silná. Klisna k němu sklonila hlavu a podpírala ho. Pomalu se vydali k jezírku.
Když se dobelhal k jezírku, vraný hřebec jim vyběhl vstříc. Dotkl se ho a podepřel ho z druhé strany. Pak zaržál na starou klisnu. Odpověď byla rozpačitá, smutná a pesimistická.
Hřebečkovi okamžitě vyběhla vstříc klisna, kterou měl ze všech nejraději. Máma přežila! Přitiskl se k ní a snažil se nemyslet na bolavou spěnku.
Po chvilce se odhodlal a spočítal jednorožce ve stádečku. Dva chyběli. Dvouletá a tříletá. Ke svému údivu zahlédl u jiné klisny i Prcka. Ani toho nechytili. Vždyť byl ale poslední!
Jak je to možné, mami?
Klisna se sklonila a upravila mu rozcuchanou kštici.
Lidé loví jednorožce starší dvou let, mladší pro ně nemají žádnou cenu.Teď jsi ještě mladý, ale radím ti: nepřibližuj se k nim! Zkrotí tě, donutí tě poslouchat a budou po tobě chtít, abys dřel od rána až do večera. Žádné závody pouští. Budou tě nutit, abys klusal do rytmu, cválal na místě a spoustu dalších nesmyslů. Vyvaruj se jich!
Hřebeček souhlasně pohodil hlavou a pohlédl směrem, odkud přijely landspídery. Stále si ještě nebyl úplně jistý, jestli se nevrátí, ale matka ho postupně uklidnila. Nejstarší klisna se rozklusala jako první a vedla stádečko vstříc zapadajícímu slunci.
Končil jeden den, skoro stejný, jako každý jiný.