Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jeho člověk

18. 1. 2008

            Rozeběhl se proti ohradě s úmyslem ji přeskočit, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a prudce zabrzdil. Ostatní hříbata se po něm vyděšeně otočila a začala ržát. Ignoroval je a znovu přeměřil očima plot. Metr a půl bylo moc i na něj.

            Zuřivě klusal podél plotu a uvažoval, kudy ven. Výběh byl malý a co hůř, neustále kolem něj chodili lidé. Jednoroční hřebeček se ale nevzdával. Jednou uniknout musí.

            Stále znova se rozebíhal proti plotu a plnou vahou do něj vrážel. Ostatní hříbata ho pozorovala, váhala, jestli se mají přidat. I je nedávno odchytili, odvedli od matky a ani jim se to nelíbilo. Ale pokoušet se násilím utéct domů k mámě?

            „Nech toho!“

            Jeden z lidí si hřebečkova počínání všiml a s bičíkem v ruce se rozeběhl na místo činu. Jednorožec zlostně vycenil zuby, sklopil uši a stáhl se doprostředka ohrady ke zbytku hříbat, kam ošetřovatel nedosáhl. Nedovolí lidem, aby se ho dotkli!

 

            Opět jeho život pohltil stereotyp, tentokrát však v jiném slova smyslu. Neustálé cenění zubů na ošetřovatele, neustálé vzpínání se, neutuchající odpor. Když mu dávali pracovní jméno, byl výběr snadný: Zabiják.

Už tu v tom zatuchlém boxu trčel přes týden a nijak to jeho tělu nesvědčilo. I přesto, kolikrát za den se vzepnul a kopal do dveří, měl ztuhlá záda a krk. Pokusil se dveře prostě zničit telekinezí, ale měla příliš silnou clonu.

Ubíhal den za dnem. Konečně ho opustili do výběhu. Řádil a lítal v něm jako šílený, dokud se úplně neunavil. Alespoň už nebude mít ztuhlý hřbet. Hněv a nenávist se mu ze sebe ale dostat nepodařilo.

 

Až ji jednoho dne uviděl. Už se začínal pomalu zklidňovat a dokonce i dovolil člověkovi, aby na něj sáhl, ale spatřil ohlávku a vyváděl jako pominutý. Zrovna ten den stál ve výběhu a díval se do dálky.

S sedlem v ruce a uzdečkou přes rameno, s vlasy stejné barvy jako měl on sám srst, s jiskrami v očích a s volným místem v duši. Netušil, co se to s ním děje, ale rozeběhl se za ní.

Byl sice na opačném konci výběhu, ještě nikdy ho ale nepřekonal tak rychle. Dívka se chystala zajít do budovy. Zaržál na ni a ještě přidal. 

Dívka se otočila a jejich pohledy se setkaly. Hřebeček se zastavil a zíral na ni. Cítil, jak ho k ní něco táhne, jakoby se jejich osudy spojovaly. Fascinovaně se vydal k dívce a ta váhavě pár kroků ustoupila. Vraník k ní doklusal a natáhl k ní hlavu. Ustoupila.

Má paní.

„Cože?“

Dívka zaváhala a ustoupila ještě několik kroků. Evidentně ji to naprosto vyhodilo z kolejí.

„Elian! Kde vězíš?“

Prudce se otočila za sebe, pak opět na jednorožce.

„Nevím, co jsi zač, ale budu si tě pamatovat“ vydechla a rozeběhla se do stájí.

Já tebe taky, prolétlo vraníkovi hlavou, aniž by tuhle myšlenku nějak přivolával. Stál tam u plotu a díval se za ní. Byl natolik vyhozený z rovnováhy, že si ani nevšiml ošetřovatele blížícího se k němu a dokonce si i nechal nasadit ohlávku a dovolil člověku, aby ho odvedl z pastviny.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář