Jdi na obsah Jdi na menu
 


Odvrácená strana Řádu

20. 1. 2008

            Kopyto mohutného hřebce opět s dunivou ránou dopadlo na dveře boxu, ty však nepovolily. Malý učedník zapištěl a rozběhl se pryč. Hřebec zlostně zafrkal a na rozloučenou nenávistně zaržál. Učedník přidal.

            Vraník se znechuceně otočil ve svém boxu a zadíval se do prázdného žlabu. Dvakrát denně mu nějaký ošetřovatel prohodil mřížemi trochu sena a napáječku měl automatickou, takže nedostatkem vody netrpěl. Žlab se ale nacházel na druhé straně boxu a už roky mu do něho nikdo nic nedal.

            Hřebce už přibližně stejně dlouhou dobu nikdo z boxu nepustil, veškerý pohyb si obstarával vzpínáním se, pobíháním po svém vězení a kopáním do stěn a dveří. Prostě se nenašel člověk, který by ho byl ochotný vyvést ven. Který by byl ochotný se k němu vůbec přiblížit.

            Vraník prudce zvedl hlavu, vyklonil se z boxu, co to dalo a zavětřil. Vlastně to bylo docela fajn, mít možnost se podívat do uličky. Nedávno mu jedem dobromyslný ošetřovatel otevřel horní půlku dveří a vraník svými zuby odehnal každého, kdo se ji pokusil zavřít.

            Nechápal proč, ale za poslední roky tu začalo být docela živo. Náhle jeho uličkou procházely den co den stovky Centauri, smáli se, pokřikovali a nebetyčně hřebce vytáčeli.

Dříve pokaždé přiběhl k mříži a ržál, aby ho pustili ven, nebo aby ho aspoň pohladili. Zbytečně. Velkému černému hřebci s cedulkou na boxu ‚neotevírat‘ se všichni obloukem vyhnuli. Okolo něj ustájili bastardy a každý den je vyváděli, hřebelcovali a dávali jim pamlsky. Jeho box však nikdo neotevřel.

Den co den stál u dveří a čekal. Na Elian už se mu dařilo nemyslet, ale nad čím jiným měl uvažovat? Díval se do tváří těch lidských mláďat, jestli mu některé není souzeno. Ani jedno nijak nezareagovalo. Vůči sobě vždy vycítil akorát strach, možná trošičku zvědavosti a nebo čistou lhostejnost. Až jednou…

Tou dobou vyváděli všechny jednorožce ze stáje ven na pastviny za letním odpočinkem. Začali od konce stáje. Hřebcův box byl hned u dveří, měl by tedy jít až mezi posledními.

Nakonec vyvedli i bastarda naproti němu a pak přišel jeden z ošetřovatelů i k jeho boxu. Hráběmi otevřel zarezlou západku u horní půlky dveří. Hřebec způsobně couvnul, aby mohl člověk vejít dovnitř, i když ho trochu zarazilo, že s sebou nemá ohlávku.

Člověk ale nevešel. Zajistil půlku dveří k mřížoví dalšího boxu, aby měl vraník výhled, načež se otočil a chtěl odejít. Tehdy došla vraníkovi trpělivost.

Přiběhl ke dveřím, natáhl krk a jemně chytil ošetřovatele za rukáv. Já chci taky ven! Ten, zřejmě dost vynervovaný už z pouhé hřebcovy přítomnosti, si přehodil hrábě do druhé ruky a jednorožce švihnul přes krk.

Vraník byl spíš zaražený než že by ho to bolelo, ale v mžiku pustil člověka, zakousl se do násady a vzepnul se, předními zkusil ošetřovatele kopnout. Ten skočil na zem a vyhnul se. Hřebec pustil hrábě, dopadl na všechny čtyři a natáhl krk s úmyslem člověka kousnout. Nedosáhl na něj, člověk se odplazil do bezpečí. Nenávistně zaržál a rozloučil se s ošetřovatelem s vyceněnými zuby a sklopenýma ušima.

A tehdy to začalo. Byl zlý, všichni to o něm říkali a všichni to věděli. Vraníkovi se vyhýbalo obloukem, k vraníkovi se nepřibližovalo, vraník byl nebezpečný. Sebemírnější ržání  ani krotké pohledy nepomáhaly. Byl zlý. Poslední, co si odmítal připustit bylo, že Elian ho zradila. Vlastně by docela rád zjistil, co se s ní stalo, ale neměl jak.

Na chodbě se ozvaly další kroky, tentokrát jich však šlo mnohem více, někteří běželi. Mláďata. Hřebec popošel ke dveřím a natáhl hlavu dopředu. Každé se mu obloukem vyhnulo, jako vždycky. Vcházela do sousedních boxů, čistila jednorožce a smála se při tom. Na světě je tolik radosti. Jenže každá se mi vždycky vyhne obloukem.

Po deseti nekonečných minutách všechno utichlo. Lidi se sem vrátí až za pár hodin, přijdou sem jednorožce vrátit. A na černého hřebce si v dobrém zase nikdo nevzpomene.

Vraník sklonil hlavu a nasadil znuděný výraz. Teď se tady pár hodin nepohne ani prach. Náhle někdo vběhl do chodby a sprintem pokračoval na hodinu. Opozdilec. Jednorožec zvedl hlavu a podíval se na něj. Na ni. Mladá Centauri, se sedlem a uzdečkou v ruce, pospíchající za ostatními.

Spatřila tmavý, neudržovaný box a trošičku přibrzdila. Jako každý, kdo mne vidí poprvé, napadlo vraníka. Dívčiny oči sjely na vybledlou nečitelnou jmenovku a obrovskou ceduli ‚NEPŘIBLIŽOVAT SE‘. Zastavila se. Hřebec k ní natáhl černou hlavu a Centauri podvědomě uskočila dozadu, aby byl mezi ní a jednorožcem stále metr prostoru. Jejich pohledy se protnuly…

…a zase pokračovaly dál. Stejně neočekávaně se vedle dívky najednou objevil mistr Vergillio. NE! Hřebec nenávistně vycenil zuby a rychle se stáhl zpátky, aby nebyl švihnut vodítkem. Párkrát kopnul do dveří na znamení nesouhlasu a zacouval do rohu boxu.

„Nikdy se k němu nepřibližuj, ublížil by ti!“

Vraník mohl jen rezignovaně poslouchat, jak se ozvalo váhavé „ano mistře“ a oba lidé se vydali dál. Dospělý pomalu, mládě sprintem, aby dohnalo svoje vrstevníky. Osaměl. Tohle byla jeho poslední naděje.

 

Když kolem něj procházela veselá mláďata, sotva to zaregistroval. Stál s hlavou opřenou o dveře boxu a ani neklopil uši, když spatřil mistra. Sebrali mu poslední naději na život. Tohle byl jeho další člověk, i když věděl, že dívka to tak necítí. A nic už ji nemotivuje se vrátit. A i když by se někdy vrátila, už bude mít nepochybně vybraného jiného jednorožce.

 

Už se setmělo a stájová ulička utichla. Jen jednotlivci míjeli lhostejného černého jednorožce se skloněnou hlavou. Ani on si jich nevšímal.

Několik minut po posledním učedníkovi se ozvaly tiché kroky. Hřebec je slyšel, ale nepovažoval za nutné se tím směrem podívat. Až, když někdo přejel prsty cedulku s jeho jménem, zvedl udiveně hlavu.

Byla tady. Čistě ze vzdoru mistrům, to cítil. Zadíval se na ni a připoutal k sobě její pohled. Váhavě k němu natáhla ruku. Hřebec ucukl, nebyl zvyklý, že by se ho kdy dotknul někdo jiný než Elian.

„Neboj se, vím, jak ti je…“

Vraník prudce zvedl hlavu. Jazyk, kterým na něj s oblibou mluvila Elian! Ryzallština se zvláštním přízvukem a trochu jiným nářečím, velmi podobná Elinině. Znovu k němu natáhla ruku, tentokrát se ani nepohnul, když ho pohladila po nozdrách a přejela mu prsty dlouhou zacuchanou hřívu.

Až teď se jejich osudy protnuly. Vraníkovi se v očích opět roztančily první jiskřičky životní síly, světla, které před tolika lety ztratil.

Otevři mi dveře.

Dívka na vteřinku zaváhala, pak vytáhl paklíč a začala zápolit se zámkem na řetězu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář