Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poslední jaro

29. 1. 2008

            Hřebec poslušně klusal chodbou a pružným krokem překonával vzdálenost mezi dvěma sekcemi stájí. Mistryně na jeho hřbetě se musela postarat o krmení a o správné příděly jádra. Vraník zafrkal a pohodil hlavou. Tohle vždycky dělali ošetřovatelé, ale teď…

            Den začal jako každý jiný. Musel jít vzbudit ty dvě mláďata, která jako vždycky zaspala, a potom zkontrolovat výběhy, jestli některý jednorožec neutekl. Jeho paní zatím rozdělila ranní příděly, a když jí dal hřebec znamení, pustila svěřené jednorožce. No, bylo jich tu celkem asi čtyřicet… tak desetina z dřívějších časů. Poté lidé začali čistit boxy a on sám dostal volno.

            Obyčejně zůstával se svojí paní a pomáhal jí schopnostmi, ale pro dnešek ho přesvědčila, aby si udělal volný den a vydal se někam dál od „civilizace.“

            Chtěl se vydat do pouště, ale ta byla příliš daleko a hřebcovi se nechtělo celý den cválat, jen aby zahlédl první duny a musel se vracet. Místo toho se rozklusal stezkami kolem Areálu a kontroloval je, jestli na nich nejsou nebezpečné překážky. Mláďata byla nezodpovědná a mohla by projížděným jednorožcům ublížit.

            Po nějakém čase opustil pěšinky a vydal se do jarního lesa. Po lesní hrabance a spadaném listí se rozléhal měkký dusot okovaných kopyt. Les zářil všemi barvami kvetoucích květin a protínaly ho zlatavé paprsky slunce. Ptáci zpívali a odevšad se ozývalo šumění listoví.

            Zastavil a díval se na tu krásu. Takhle hluboko do lesa se obvykle nepouštěl a blíže k Areálu převládaly jehličnany. Zde už rostly skoro výhradně listnaté stromy. Doufám, že tady nepotkám Dalianne, problesklo mu hlavou, ale hned tu myšlenku zaplašil. S žádným protivným jednorožcem Cygnis si nechtěl kazit náladu.

            Opět se rozešel a z nějakého důvodu zamířil doleva. O chviličku později zjistil, co ho tam táhlo – jezero plné křišťálové vody a… prudce zvedl hlavu. Na okamžik měl dojem, že vidí dívku se zelenýma očima a zářícími zlatohnědými vlasy v dlouhých bílých šatech. Usmívala se na něj.

            Při druhém pohledu výjev zmizel. Propátrával očima břeh jezera mezi vrbami stále dokola, ale nic už nespatřil. Použil Sílu, nikoho však nevycítil. Ani list se nepohnul.

Rozcválal se podél břehu. Doběhl až na místo setkání a prohlédl si dlouhou, neporušenou trávu. Nikdo sem nikdy nevkročil. Zkoumal místo v širokém okruhu, ale jediné stopy v trávě byly ty jeho. Až zvedl hlavu a všiml si stříbrného náramku pověšeného na větvičce.

Byl rozepnutý, ale pečlivě přehozený přes větvičku, skoro jako kdyby ho tu někdo úmyslně nechal. Jemně se dotkl šperku nosem. Poprvé v životě pocítil vlnu světla a klidu, která ho na pár okamžiků oprostila od všech jeho trápení. Zavřel oči. Vycítil otisk, ale nebyl schopen se na něj napojit. Pak pozvolna všechno utichlo, jen pocit bezpečí a jistoty zůstal.

Otevřel oči a podíval se znovu na větvičku. Rozkvetla bílými květy a stříbrný náramek se zapnul. Tvořil teď jakýsi kruh, přestože by měl viset rovně dolů. Hřebec opatrně zacouval a z hřívy mu vypadl bílý květ, stejný, jako na větvičce. Doklusal k vodní hladině a podíval se na sebe. V hřívě měl vpletené bílé lilie a v ohonu také. Fascinovaně se otočil zpět. Náramek svítil na slunečních paprscích jako zrcadlo. Jediná větvička kvetla a vystupovala tak z okolní zeleně. Nechtělo se mu odejít, ale věděl, že musí.

Otočil se a cvalem zmizel v lese. Jen na hladinu se snesla bílá lilie vypadnuvší z černé hřívy a změnila se v leknín.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář