Předchozí závěr
Dneska to bude rok. Rok od chvíle, co ji viděl na břehu jezera. Musel uznat, že za poslední dny se toho dost změnilo. Opět se na TX3 rozhořel plamen války a bude to už nejspíš naposledy, protože tady všichni zemřou. Nemají šanci tuhle planetu ubránit; je jich tu pár. Na druhohuo stranu... od té doby, co sem přišla Bílá, cítil stopy jakéhosi klidu. Nikdo z lidí ho nevnímal, většina se k Bílé nechovala zrovna přívětivě, snad proto, že ji viděli poprvé. Byla jiná, jiného založení, a bylo v povaze Centauri se proti záhadné cizince spiknout.
Ne že by se k obecnému názoru nepřidával; nechtěl zradit svoji paní, i přes všechny její chyby, které proti Bílé vystupovaly do popředí jako pěst na oko. A kromě toho... nechtěla jim skutečně pomoct, nepřišla z vlastního úmyslu, aby vytáhla tu hrstku přeživších z maléru. Objevila se tu už před rokem, ale až na pár posledních dnů nic nepodnikala. Snažila se nepřijít Centauri na oči. Proč?
Z nedostatku podnětů okusoval uzdečku, ačkoliv se mu nad hklavou pod zásahy laserů otřásal celý strop. Velkou část energie štíty odrazily, ale přece jen ne veškerou. Možná by s tím měl něco začít dělat, ale nějak si na smrtelné nebezpečí zvykl a už mu nevěnoval pozornost. Na týhle planetě budou mít Alfy určitě hezkejch pár krysích hnízdeček, tak proč panikařit kvůli několika stíhačkám. I když, na druhou stranu, už nám došli revesové. Detail.
Podle alarmu bez problémů poznal, že pozemní armáda právě pronikla k nim do pevnosti. Moc si nezabojují; je nás tady asi třicet. Uslyšel slabé, nezaměnitelné zahvízdání. Už? Jetště se nepřivravil. Otočil se od hrazení a rozcválal se chodbou. Byl jedním z prvních jednorožců, kteří doběhli. Co to...? Protiútok? Zadíval se upřeně na svoji paní, odpovědělo mu souhlasné pokývnutí. Nikdy nevěděl, jestli mu skutečně rozumí nebo jen odhaduje, ale tahle nevyslovená otázka byla nezaměnitelná.
*
Bylo to obtížné, ale nakonec se mu podařilo prokázat, že je v transferacích lepší. Daemonica, silný to nepřítel, se nacházela téměř rovnoměrně po celé místnosti, až na pár spálených žíní zachuchaných okolo hřebíku na zdi. Afla Ariane nebude mít radost... I on udělal pár chyb, ale naštěstí se to obešlo bez vážných zranění. To Daemonica vlastně taky... až na tu poslední. Z vítěžné nálady ho vytrhla až myšlenka na zbytek Centauri, bránící centrálu proti mnohonásobné přesile. Odpojil se od nich, aby mohlů sledovat alfskou klisnu, jež se kamsi vypařila, a případně jí zabránit v nějaké křivárně. V tomhle si musel přičíst plný počet bodů. V plynném skupenství už nikoho ohrožovat nebude.
Měl by se vrátit, a to rychle, blesklo mu hlavou. Náhlý úbytek sil ani nebyl podmínkou, aby poznal, že jeho paní má menší problém. Právě na někoho útočila plnou silou Mlhoviny i tou vlastní. Přidal a tryskem letěl zpět. Náhle ho bodlo u srdce... Začalk zpomalovat, až po několika desítkách metrů zpomalil do kroku. Klapot kopyt utichl. Smrtelné zranění. Už nebylo nutné běžet na pomoc. Sklonil hlavu a svezl se na zem. Havraní hříva se rozvlnila po studeném mramoru. I když ležel, zdálo se mu, že se svět točí. Než zavřel oči, zdálo se mu, že na okamžik zahlédl Bílou. Chtěl zvážit, jestli to byl jen sen, nebo skutečnost, ale konec byl už příliš blízko. Stáčel se do tunelu se zářícím koncem.
Nepovažoval za nutné řehtat. Stejně by ho tady, v opuštěné chodbě, nikdo neslyšel. A teď už bylo stejně pozdě.
Zářící konec tunelu se stále přibližoval.
Padal.
Do světla.