Jdi na obsah Jdi na menu
 


Requiem pro vítěze

28. 1. 2008

            Trosky. Asi tolik mu zůstalo ze života. Neztratil sice svého člověka, ale téměř všechno ostatní, co mohl. Celý řád Centauri lehl ze dne na den popelem. A co bylo nejhorší, mohli si za to sami jeho členové. Popelem lehlo Útočiště. Včera skončily Mezní války.

            Boje ustaly, ale ne tak proudy myšlenek. Co bude dál? Jak přežít? Z celého řádu zůstalo pár desítek Centauri a to rozptýlených do celého systému. A tohle všechno se jistě brzy dostane k Alfám, které se vrátí a dorazí ten zbytek.

            Hřebec klusal mezi spálenými troskami a zčernalými  torzy budov. Oheň války už dohořel, zůstal jen popel. Pod kopyty mu křupaly zbytky trámů a bortící se cihly. Mířil k jedinému ostrůvku uprostřed Areálu, jediné budovy, která zůstala ušetřena. Starý sklad s krmivem, stojící trochu stranou.

           

            Vběhl do dokořán otevřených vrat a zaržál. Snad někoho zdravil, snad jenom chtěl ohlásit svoji přítomnost. Stejně si ho ale nikdo nevšímal. V celé budově byli čtyři lidé. Na jednom z balíků sena seděla mladá skoro-mistryně, u jiného se choulily dvě mláďata a v koutě seděla jeho paní.

            Na zemi, v roztrhaném plášti a se zaschlou krví na oblečení a rukou, zjevně jí na tom nijak nezáleželo. Měla částečně hozenou kápi přes hlavu, i přes to ale dokázal vraník docela přesně odhadnout, jak jí je. Z očí jí tekly slzy, ale stékaly po naprosto kamenné tváři bez výrazu. Rozeběhl se k ní a strčil do ní hlavou.

            Sotva se pohnula, jenom k němu vyslala slaboučký paprsek svojí životní síly. Hřebec dobře věděl, co se stalo. Landspíder – naprosto nechtěně – přejel jejího nejlepšího přítele. Toho, který jako jediný ze známých přežil ten masakr. Stejně tak už nikdy neuvidí jeho bílou klisnu s ohnivými žíněmi. I když lidem často vzdorovala, měl ji docela rád.

 

            Z nebe se s rachotem motorů snesla stíhačka a přistála na vypáleném prostoru před skladem. Vyskočila z ní Centauri středních let, DarkWhite, a vběhla do budovy. Na prahu se zastavila a spočítala přeživší. Zabralo to vteřinu a půl.

            „Přežil ještě někdo?“ zeptala se směrem k ostatním a čekala na reakci.

Obě mláďata se na ní vyděšeně zadívala a pegas jednoho z nich nerozluštitelně zaržál. Vraník ani Centauri v rohu nejevili známky jakékoliv reakce a tak odpověděla nakonec za všechny skoro-mistryně.

„Jeden člověk je venku, jinak o nikom dalším nevíme.“

Mistryně se vyčerpaně opřela o dveře a ty se pod její váhou prolomily. Na okamžik ztratila rovnováhu, pak ji opět našla a sedla si na balík sena.

„Kdy se má vrátit?“

„Každou chvíli.“

 

Čekání se zdálo neuvěřitelné. Jeho paní se zjevně nehodlala probrat z transu a tak začal vraník po chvilce uklidňovat lidská mláďata. Po další půlhodince se ozvaly přibližující se cval dvou jednorožců. Někoho našli!

Všichni až na hřebcovu paní vyběhli ven v očekávání návratu dvou jezdců. První, vyslaná na výzvědy, byla blondýna, druhou ale vraník poznal okamžitě. Sheela. Živá… a celkem i relativně zdravá. Seskočila ze hřbetu svojí klisny a rozeběhla se dovnitř, ignorujíc DarkWhiteskou mistryni.

Jednorožcova paní zvedla hlavu a otevřela oči, takže šlo spatřit dvě vyhaslé duhovky rudohnědé barvy. Sheela k ní poklekla a chvilku jí cosi říkala. Vraník postřehl jenom útržky a pár klíčových slov – Nevzdávej to, Ne, nesmíš s tím fláknout, Ještě tady chvíli zůstanu a pomůžu vám a pár dalších frází. Nakonec se i ta druhá pomalu zvedla ze země a došla k vraníkovi. Hodiny a hodiny plánování budoucnosti a tvrdé práce mohly začít.

 

Den ode dne hřebci připadalo, že se jeho paní vzpamatovává a opět sbírá vůli žít. Hrozně se změnila, uvědomil si. Jako by konečně dospěla a stala se skutečnou mistryní, až teď, když o všechno přišla a musela začít od začátku. Sheela odešla a instinkt vraníkovi napovídal, že už se nikdy nevrátí, ale dny ubíhaly a práce stále přibývala.

Bylo co na práci, šlo zaměstnat myšlenky i tělo a nebylo třeba se trápit s minulostí. Přesto hřebec dobře věděl, že vzpomínky nikdy úplně nezmizí. I jemu zůstala nejsilnější vzpomínka z několika posledních dní, přehlušila dokonce  i ztrátu Elian.

Bylo to zvláštní, ale nevztahovala se ke smrti, k masakru ani ke ztrátě. Byl den po ukončení Mezních válek a všichni přeživší se sešli uprostřed holého prostranství. Vycházelo slunce, a celá skupinka se na něj fascinovaně dívala. Tohle se v dějinách celého řádu ještě nestalo.

Když vycházelo slunce, obloha zářila oranžovou barvou a s východem zářícího kotouče vzplála jasnými plameny.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Mocinky hezkýýýýýýý

(Adi, 29. 1. 2008 17:31)

Moc hezká povídka super!!Jne tak dál.....Ale nejvíce jsem se usmála u věty.... nebe se s rachotem motorů snesla stíhačka a přistála na vypáleném prostoru před skladem.

:-D
Jinak se ti to moc povedlo a příště si tma napiš copyright (c)nebo ©