Léčitelka
Stála na kraji skály a dívala se na fascinující scenérii hluboko pod sebou. Neutuchající proud malých postaviček směřujících do několika obrovských transportérů se dělily o její pozornost s ohnivými barvami zapadajícího slunce tančícími na hrdých přídích bitevních lodí. Občas k ní vítr donesl vzdálené řehtání jednorožce, hluk motoru nebo vzdálené lidské hlasy.
Myšlenky jí nevyhnutelně zalétly ke Karovi. Stále cítila na kůži jeho dech, vnímala jeho hlas a cítila jeho přítomnost. Otevřela oči a jemně se pousmála. Sluneční paprsky ji prohřívaly snad i hloubi duše. Všechno bylo tak snadné. Měla pocit, že neexistuje nic, co by ji a Kara dokázalo zastavit. Stačilo pomyslet a i ta největší překážka se zbortila jako domeček z karet. Člověk, ke kterému se upínaly její myšlenky zatím tam dole nastoupil do jednoho z transportů. Byl mnohem větší bojovník než ona, a chtěl udělat pro řád něco prospěšného. Ona sama uměla se světelným mečem pár základních pohybů a s ofenzivními silami na tom nebyla o moc lépe. Nevadilo jí to. Mnohem raději uzdravovala jiné a rozdávala kolem sebe lásku a štěstí. Přátelé jí často říkali, že poslední dobou přímo září. Přivřela oči a pousmála se do vzduchu. Snažila si vzpomenout, jestli by se časový úsek kdy poznala Kara dal označit jako ‚poslední doba.‘
Opřela se o plece svého jednorožce a pohlédla směrem k zapadajícímu slunci. Pro Kara tam dole už dávno vládl stín, ona se však stále hřála v záplavě rudé záře. Neloučila se na dlouho. Za pár dní i pro ni přiletí transport a odveze ji pomáhat jiným. Už se těšila, až bude moci uklidnit zraněné duše a ošetřovat rány, na které nelze přiložit obvazy. Její světlo zahánělo temnotu a kam vkročila, každý prý pocítil vlnu pozitivní energie. Byla tomu ráda. Alespoň bude moci pomáhat řádu a mírnit bolest, kterou nepřítel způsobí jejím bližním.
Nepočítala dny, kdy projížděla chodbami Akademie a rozdávala po okolí svoji sílu. Odcházela od smějících se dětí bez rodičů, míjela uklidněné ženy a procházela okolo spokojeného personálu. Na světě bylo tolik té nenávisti. Pousmála se. Kde se nacházela ona, temné myšlenky neexistovaly.
Transportér dosedl na udupanou zem a pomalu otevřel svůj svět tomu vnějšímu. Kar bez problémů našel plavého jednorožce i se svojí paní. Už jen, když na ni myslel, opouštěl ho strach a nenávist k těm, kteří zabíjeli jeho přátele. Vlastně mizeli i nepřátelé jako takoví. Vyprovodil ji ve společnosti ostatních léčitelů až k provizornímu pokoji, kde ses ní rozloučil. Nepotřeboval se jí dotýkat; stačilo mu, že cítí její přítomnost.
Nové ráno se nijak nelišilo od dvou předchozích. Oblékla se, najedla a vyvedla svého jednorožce ven. Nejvyšší čas vyrazit na užitečnější místo. Necítila vlastní únavu ani kritický nedostatek spánku, soustředila se na okolí. Šířila okolo sebe klid a mír, nyní ještě intenzivněji než obvykle. Zároveň cítila i vnitřní uspokojení, stejné jako sílu,kterou okolo sebe šířila.
V jedné z postranních chodeb si všimla postavy sedící na bedně a opatrně si ošetřující spálenou pravou ruku. To ale Loraninu pozornost neupoutalo, ani zářící jantarové oči. Mysl druhé byla plná rozporů, rozervaná mezi dvěma životními hodnotami a plná temných myšlenek na utrpení a smrt. Akutní případ pro pomoc. Sesedla z jednorožce a pomalu se přibližovala, aby svojí přítomností nevpadla druhé příliš prudce do mysli. Jaké bylo její překvapení, když se dívka zvedla z bedny, stáhla trochu křečovitě mentální clonu a ustoupila o pár kroků zpátky, ignorujíce svoje fyzická zranění.
Lorana byla překvapená, ale zastavila se. Nechtěla způsobit druhé nepříjemnosti a pokud jí Loranina přítomnost vadila, více se přibližovat nebude.
„Dík, nechci. Běž léčit někoho jiného.“
Lorana se na ni zaměřila svými smysly; nevycítila však nic jiného než zrcadlové odlesky štěstí, klidu a míru od zesílené clony.
„Fakt, bude to pro nás obě lepší.“
Zvláštní pocit. Ani dívčina clona nebyla dokonalá a Lorana mohla nahlédnout do okrajů její mysli. Překvapilo ji to. Vycítila strach. Strach té temnoty v ní, že bude muset opustit svoje místo ve prospěch světla. Hněv vůči každému, kdo se pokouší obrátit ji na jinou stezku. Nenávist vůči každému potenciálnímu nebezpečí. A bolest, pokud se něco takového děje. Pocity, které již pustily pevné kořeny do její mysli. Ne, takhle to neprobíhalo. Jakoby ta temnota vycházela přímo z dívky a přece ne vědomě či záměrně.
Nevěděla proč, ale Loranu zachvátil akutní špatný pocit. Odtáhla se a náhle si uvědomovala, že její vnitřní světlo zesláblo. Ať už ze soucitu nebo prostého strachu Temná průběžně couvala podél stěny. Vymanila se z vlivu Lorany a ukončila vzájemný kontakt. Chystala se nejspíš otočit a vyrazit pryč, ale Lorana ji pohledem zastavila. Musela si pár věcí v zájmu svojí mentální stability ujasnit.
„Co je pro tebe vlastně nejkrásnější pocit?“ Nevěděla, jestli bylo vhodné použít výraz „nejkrásnější“, ale doufala, že to druhá pochopí správně.
Chvilka ticha. „Zabít někoho,“ ozvalo nakonec z opačného konce chodby.
„Prosím?“
„Ten pocit štěstí a radosti, že kolem sebe šíříte svoji sílu a myšlenky. Že můžete dokázat cokoliv.“
Otočila se, udělala pár posledních kroků ke křižovatce – trochu kulhá, napadlo Loranu – a s posledním pohledem na léčitelku zmizela za bílou stěnou.
Lorana se snažila uklidnit. Místo štěstí a míru ji však na hrudi svíral bodavý pocit strachu. Počkat. Strachu? Strachu té víry v ní, že bude muset uvolnit svoje místo jiné. Zoufalství, že se její mysli chytají úponky táhnoucí ji na jinou stezku. Nadechla se a potlačila náhlý záchvat hněvu. Posadila se a zkusila meditovat. Po chvilce se jí to opravdu podařilo a všechny temné pocity spláchl jako přílivová vlna klid a mír. V mysli jí zůstal pouze výjev dívky s jantarovýma očima na temné stezce a pár slov.
Hladce vyklouzla z meditace a postavila se, vnitřně srovnaná sama se sebou. Nasedla na plavého jednorožce a pobídla ho do klusu. Ta slova… i když věděla, co znamenají, nedokázala je pochopit. Na mysl ji přišlo snadné a vcelku přijatelné řešení. Kar je válečník, ten jí to určitě dokáže vysvětlit. Aniž by si to nějak uvědomovala, dala svému jednorožci pobídku do cvalu.