Ze života
Běžela jsem hustým jehličnatým lesem. Klopýtala jsem přes kořeny stromů, zakopávala o kameny a o šišky, ale nezastavovala jsem se. Měkké údery mých unavených kopýtek pohlcoval okolní porost, jakoby nikdy neexistovaly. Nedostatek sil mě přinutil zpomalit. Plíce mi hořely. Před sebou jsem objevila louži po noční bouři a hltavě jsem se napila.
Chtěla jsem pokračovat dál alespoň klusem, ale nějaký zvuk mě zastavil. Okamžitě jsem ztuhla. Bylo to vzdálené burácení hromu; bouřky, která v noci připravila o život všechny moje kamarády. Můj domov i přes proudy vody padající z nebe zachvátily plameny a jenom mě se podařilo utéct včas.
Ten jediný zvuk ve mně vzbudil více hrůzy než všechno ostatní v celé galaxii. Nacválala jsem a pokračovala stále dál. Bez identity, bez ohlávky, bez majitele. Utíkala jsem od všeho, co jsem doposud poznala, ovšem bez naděje na nový život. Bylo mi jen něco přes půl roku a mnoho jsem se toho ještě nenaučila.
Opět jsem uslyšela zvuk, ale tentokrát jiný. Přicházel ze strany a zněl, jakoby se někdo také prodíral hustým lesem jako já. Měla jsem hlad i žízeň a byla jsem hrozně unavená. Moje kdysi hedvábné žíně se za těch několik dní změnily v zacuchané chuchvalce a srst ztmavla od bahna. Slyšela jsem ho přicházet. Člověk.
Hladil mne po krku a říkal mi Siko.