Temní
Venku stmívá se a stará lampa bliká,
jen kapka naděje si občas zanaříká,
těžko říct, kdo jsi ty a kdo já,
a je to vlastně jedno – vždyť kdo se tady zná.
Temnota plášť je můj, a rov,
smaže rozdíly, vše schová pod příkrov,
uhlová tma pohltí, co třebas bílé bylo,
a schová vše, co se kdy nezdařilo.
Stará lampa bliká, i ta trocha světla stačí,
zamlžit pohled, zmást člověku oči.
jemné nuance černi se v kruzích ztratí,
kdo s lampou prohlédnout chce, marně čas tu tratí.
Kdo pochopit chceš, poddej se a vkroč,
zhasni lampu, a pohled svůj pryč stoč,
až oči tvé prohlédnou, smůla se odlepí,
avšak každé slabé světlo už tě oslepí.
Přidej se k nám, a neboj se, že ztratíš,
den, kdys zhasnul světlo své, zpět už nenavrátíš,
nikdo o nikom tu neví, a přec se všichni známe,
když na přátele světlé v svých snech vzpomínáme.