Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vzestup a pád 2/n

17. 3. 2009

            Napoline, na chvíli osvobozený od věčného kontrolování těch dvou mláďat a rozkazů své Centauri, cválal lesem. Už dávno přišel na to, že ona mu volno nedá, takže si ho vybíral sám a minimálně jedna strana byla spokojena. Line měl lesy rád, mnohem více, jak vyprahlé okolí ruin Akademie.  Už to nebývalo, co dřív. Místa, plná stínů a dávných křivd, se vznášela ve vzduchu a jako neviditelná síť čekala, až kolem někdo půjde a bude mít se na koho nalepit.

            Line proběhl nižším lesem a zamířil k jezeru. Od Mezních válek bylo prakticky nemožné jen tak courat lesem, protože se dříve či později dostával do konfliktu se stíny Cygnus, Centauri, jejich jednorožců a kdo ví, čeho všeho ještě. V těchto místech se jich vyskytovalo jen málo, ale ani tak nebylo příjemné nějaký potkat. In, který šílenec by během krvavých bitek jel k jezeru uprostřed lesa jen proto, aby se tam nechal zabít a získal tak potřebu se po desítky let mstít všem, kteří mají to štěstí a jsou stále živí.

            Napoline dodržoval pokaždé stejnou trasu, vyhýbal se tak novým problémům, ale jedna myšlenka mu v blízkosti průzračné hladiny přeci jen pokaždé vyplavala na mysl. Změna. Cizí síla, nevěděl, jaká. Cítil ji v kostech. Jen na chviličku, během které se rozhlédl, přejel pohledem bělostné lekníny a napil se. Pak se otočil, nechal za sebou veškeré osvobozující myšlenky a vrátil se do minulosti, která ovládala trosky Řádu.

***

            Proxima procházela dlouhou řadou více či méně kvalitních boxů a prohlížela si cedulky na dveřích. Pročítala čísla, ukládala si je do paměti a v duchu sestavovala časový plán, kdy se bude věnovat kterému jednorožci. Na mysl jí přišla Shami, drobná zlatavá klisna, odložená svou příliš nezkušenou majitelkou. Souhra těch dvou se povětšinou omezovala na nenápadné pobídky a ovládání otěžemi, což pro využití jednorožce v boji nestačilo ani omylem.  Takže si ji ta fiflena prostě strčí do boxu někam, kde ví, že jí dají nažrat a vykydají podestýlku a odletí si pryč. Proxima opět pocítila kdesi hluboko v srdci osten hněvu a donutila se myslet na čísla. To pomáhalo. Většinou.

            Dokončila obhlídku a vybrala si jednu klisnu, která vypadala, že má nejvíce energie. Mistryně jako ona nepotřebovala postroje, ale na tohle temperamentní, soutěživé stvoření přišly otěže mnohdy vhod. A Proxima si nechtěla zase zašpinit oblečení při pádu.  Vyrazila pro uzdečku, po cestě vzala kus bíle se drolícího kamene a naškrábala na dřevěná vrata čísla boxů, o jejichž nájemníky se má Sirius s ostatními postarat především. Pak vzala postroj s označením ‚dvanáct‘, kartáč a za chvilku se od stěn stáje odrážely zvuky vzdalujících se kopyt.

            Neměla ráda ježdění po vyšlapané cestě kolem areálu. A nenáviděla krokové vyjížďky. Neexistovalo nic otravnějšího, než se hodinu kodrcat na pálícím slunci, pozorovat divoká zvířata a na závěr se při vzácném zrychlení praštit o větev, pod kterou se vejde jednorožec, ale jezdec už ne. Právě proto si brala na starost uzavřenou skupinku svých čtyřnohých svěřenců, u kterých courání nehrozilo. Nautila, nebo prostě a jednoduše Dvanáctka, kličkovala mezi mladými stromky a šplhala na jediný bližší pahorek v okolí. Samozřejmě, nemusela se snažit zdolat kopec tou nejkrkolomnější cestou, ale měla ráda zdolávání překážek a vydat se po pěšině pro ni bylo slabošské, nepřijatelné řešení. Vydrápala se nahoru, kde se osamocená koruny stromů opět spojovaly v jednotný les, a  se vzepnutím se zastavila.  Věděla, že nemá cenu vyhlížet si keř s měkkým, šťavnatými lístky. Jezdkyně ji za pár okamžiků otočí a pojede se cvalem po cestě dolů.

            Otvírala se před nimi nádherná scenérie. TX3 disponovala zvláštním podnebím; byla obyvatelná jen v mírném pásu, který se ani tak nevyznačoval změněným podnebím, jako krajinou. Husté lesy byly na několika desítkách kilometrů schopny přejít v pustou poušť plnou kamení, nebo dun. Vzduchem létaly teorie o podzemní vodě, změně podloží a spousty dalších, ale každá dokázala akorát vyvrátit tu předchozí. Jedno bylo jisté, respektive dvoje: ani jeden typ prostředí dotažený do celé své krásy nebyl pro Centauri nejideálnější. Proto se drtivá většina lidí stahovala do úzkého, protáhlého prostoru, zatímco jednorožci a masožraví akkové preferovali neproniknutelnou zeleň. I když… jak kteří jednorožci. A jak kteří akkové.

            Předepsaných deset vteřin skončilo a Dvanáctka se otočila, aby se rozeběhla z kopce. Proxima ji nechávala běžet, naváděla na různé překážky a všemožně se snažila o co nejkratší a nejrychlejší návrat do stájí. Bylo jí ovšem jasné, že nemůže splaveného jednorožce strčit do boxu a adieu, takže poslední úsek cesty courala po svých vedle klisny krokem.

***

            Nina ztrácející se pod hromadou sena potkala v uličce zasněnou Finny. Naneštěstí, ani jedna nedávala pozor na cestu, ale nebýt rozdělení nákladu půl na půl, obě by vyšly z konfliktu netknuty. Než ze sebe Pegasi setřepala všechna stébla, Nina stihla donést zbytek na místo určení a vrátit se s koštětem, kterým začala uklízet zbytek poházený po zemi. Pegasi učinila efektní gesto rukou a zbývající stébla se vznesla, protlačila mřížemi boxu u Siky a usadila v koutě k tomu určeném.

„Díky,“ zamumlala Nina a pokračovala v práci. Finny ji chvilku pozorovala.

„Nechceš si někam vyjet? Jenom na chvíli, do večera se stihneme vrátit.“

Nina si rozmyslela decentní náznak výčtu všeho, co je tu třeba obstarat a poklidit, a raději začala uvažovat, jak dlouhé volno se snese. Pokud by dokázala přemluvit Finny, aby pomohla… netušila, jestli jí dokáže číst myšlenky, ale chodbou zavál vítr a úklid byl brzy dokončen. Finny měla obrovský potenciál, ale využívala ho jen tehdy, když jí z toho plynul nějaký zisk.

Napolina ani Sirius nenašly, zato však narazily na Proximu. Seděla na hrazení jízdárny a podle všeho se snažila uvést neuvěřitelně zauzlovaný provaz do původního, tedy úhledně stočeného stavu. Nedaleko pobíhala uhlově černá klisna s ohnivými žíněmi; jediná čistokrevná zástupkyně svého typu na planetě. Snažila se podle všeho Proximě přišlapovat lano a ztěžovat práci, Shadow to však z – pro Ninu – nepochopitelného důvodu nevadilo. Na návrh zareagovala také netypicky; kývnula jim s konstatováním, že si můžou vybrat, koho chtějí a ať s sebou vezmou mladé akky. Nina za to přihodila své ‚díky, mistře,‘ a vytratila se zpět do budovy. Nezdálo se, že by ji Proxima nějak výrazněji brala na vědomí.

Nina otevřela s pamlskem v ruce dveře boxu a rozdrbala přerostlému grošákovi čupřinu. Nefelin nebyl její a nikdy nebude, ale kdyby měla Nina právo vybrat si svého jednorožce, neváhala by. Po chvilce mazlení vyběhla z otevřených dveří pro bosal a potkala Finny hledící přes mříže na Shami. Drobná zlatavá klisna oplácela vystrašeným pohledem a couvala do rohu. „Prašiváka nechám pro jednou odpočívat; co tahle?“  Finny měla, co se týkalo jejího pegase, proměnlivý slovník. V jednom dni ho byla schopná nazvat miláčkem stejně dobře jako hajzlem, vychrtlinou i přežranou bečkou. Možná to bylo způsobeno její náladovostí, přelétavým temperamentem a až téměř shadowskou vášní v hádkách a rozporech. Klisna v rohu ovšem nevypadala, že se bojí konkrétně Finny.

            „Ta patří té… Proxima ji proklíná jako Amy, tu husu, která se o vlastního jednorožce nestará a mrcha starosti přidělává“, zarecitovala Nina; dobrá, možná trošku prozaičtěji, než byl originál. „Odkud to vím – něco se nedá přeslechnout,“ dodala dřív, než by Finny napadlo se na něco takového se zeptat. „Berem,“ ukončila Finny hovor a zavírajíc za sebou dveře, nabídla klisně pár dobrot.

           

Nakonec se Shami zvládnout dala, stačilo trochu trpělivosti a jemného zacházení. Kolem nich se motající dva akkové sice blahodárně nepůsobili, ale flegmaticky klusající Nefelin vedle ji uklidňoval, Finny se snažila o to samé a areál opustili bez nejmenších problémů. Zatímco se valach chystal vydat po obvyklé trase, finny pobídla svoji klisnu, překřížila mu trasu a vyrazila po odbočce do lesa. Důvod vypadal stejně iracionálně, jako pochopitelně. Nebezpečí a rizika vždy přitahují pozornost, zvláště těch, co se s nimi ještě nesetkali.  Nina měla malé podezření, že se Finny ještě nikdy do hloubi lesa nevypravila. Proto ji tak přitahoval; nebo v tom bylo ještě něco jiného?

Ani se nenechala přemlouvat, pobídla Nefelina a dohnala Finny klusající po cestě. Geraltha a mladší Rorry, dva akkové vzdáleně připomínající překontrastovanou verzi obrněného psa, napínali svaly a za hlučného poštěkávání a vrčení běželi za jednorožci. Krajina se postupně začínala měnit, z jehličí vystupovaly šedočervené kameny a vytvářely jakési bizardní prostředí. Nad nimi se zavíraly koruny stromů a propouštěly sluneční světlo v úzkých zlatavých provazcích. Listoví šumělo a žilo si nerušeně dál svým vlastním životem. S každou další minutou jakoby se les stále více rozestupoval vyčnívajícím kamenům a terén se mírně zvedal do kopce.

Nina věděla, že tohle krátká vyjížďka rozhodně nebude. Věděla to stejně dobře jako Finny, kterou ale příliš zaujala okolní scenérie, než aby se zaobírala takovými nesmyslnostmi jako přijít k večeři včas.  A Finny rozhodovala, co se bude dít. Na druhou stranu, i ošetřovatelka musela uznat, že je na okolí něco… nadpřirozeného. Energie, která prýštila z puklin stromů, stékala po kamenech a jen malinkým cípečkem zasahovala do sféry živých.

Neměla schopnosti, ale přesto si uchovala cit, který ji na určité věci upozorňoval, přestože se jich nikdy nedokázala dotknout, nebo je třeba jen přímo vidět. Snad to byl pozůstatek schopností Centauri; snad cit, který se naopak vyvíjel u těch, kteří Centauri nebyli. Tak jako tak, Nině se situace po stupíncích přestávala líbit.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ryze pokračovací kapitola

(Elfairy, 20. 3. 2009 13:07)

Jak říká nadpis, tohle je spojovník mezi další akční scénou a úvodem :-) Myslím, že další už tak idylická nebude...