Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vzestup a pád 4/n

17. 5. 2009

Mezi stromy se vynořila témě neznatelná postava. Barva pláště s kápí, který ji zahaloval, splývala s okolím a neustále proměnlivě pobleskovala, jako by vítr vystavoval slunci její různé úhly a tváře. Bylo ale bezvětří. Zpod kápě, která zakrývala osobě tvář,se linul slabý třpyt a sypal se jako korálky po zvláštní látce.

Chvíli setrvala vysoká postava bez hnutí okraji stromoví a dívala se přímo před sebe. Pak se otočila v tu stranu, kde cesta, na jejímž okraji stála, směřovala k jakés takés civilizaci. Poklekla a dotkla se bílými prsty země. Pak prohlásila cizím jazykem cosi, k čemu se nehlásilo nic ze zdejšího světa a co mu bylo cizí. Když vstávala, na okamžik probleskla pod pláštěm jasně bílá látka. Mezi stromy se cosi bíle zablesklo. Nezvykle hluboký hlas, přesto ale jemný a dívčí, zazněl znovu. Vykročila zpět do lesa, ale na okraji se ještě zastavila. Vedle ní stanula klisna jednorožce, nezvykle zářící čistotou a bělostí, zcela jiná než jakýkoliv jednorožec, kterého kdy TX3 spatřila.

Postava nasedla a chvíli setrvala v mlčení a pohledu na cestu. „Je čas vyrazit“, řekla pak se zvláštním melodickým přízvukem, slova jakoby se ztrácela v šumění a zvucích lesa. Prudce obrátil hlavu po směru, kde cesta směřovala k areálu, spěšně otočila klisnu a s mírným zapraskáním větviček zmizela v lese.

Namístě, kde se dotkla rukou země, vyrostla květina, stejně bílá jako srst jejího jednorožce. Rozkvetla a její omamná vůně se linula do okolí s exotickou neznámostí. Když se na cestě ozval monolog jedné Centauri, zbývala společně s téměř neznatelným otiskem jako jediná stopa světlé návštěvy.

***

 Procházela chodbami pevnosti, jako kdyby kontrolovala stav boxů ve stáji. Neviděla stíny, protože odmítala fakt, že by je mohla vidět. Vytvořila se kolem ní aura reality, ve které existovala pouze rovina živých, kde přízraky Mezních válek neměly žádnou moc. Neslyšela jejich výčitky, protože je neposlouchala. Netrápila se s ničím, čím mohla projít jako mlhou, aniž by jí to po fyzické stránce bylo schopné jakkoliv ublížit. 

Fairy Tale zůstala venku, pásla se na kraji lesa. Byla jen částečně ochočeným jednorožcem, měla od stínů pokoj. Nabírala síly pro další cestu, ačkoliv cítila, že Proxima v tomhle pomníku úpadku Centauri vidí jejich záchranu. Na druhou stranu…nebyl důvod něco měnit. Rostla tu dobrá tráva.

 Proxima seděla na padlém ozdobném sloupu a dívala se skrz zničenou scenérii, jak zlatavá zrníčka prachu poletují vzduchem. Ač se jich tu vznášely tisíce, s krutou přesností co vteřinu jedno po druhém klesalo na zem. Kradly Proximě čas; ukrajovaly ze života celému řádu Centauri. Ano, bylo jich tu ještě hodně; ale kdo říkal, že se mírný průvan najednou neodkloní jinam a všechna během minuty neklesnou k zemi? Přehodila si nohu přes nohu. Utichl teď zpěv ptáků, nebo je prostě jen neslyší?

 Vyskočila na nohy. Měla by něco dělat. Nepřátelé se tu mohou objevit každou minutou…

***

 Sirius vymetla pavučiny z rohů stájí a vydala se ven, aby vyčistila koště. Mohla by je proměnit ve vzduch, nebo sežehnout všechen hmyz a problém tak jednoduše vyřešit, ale dávala přednost staršímu řešení. Koneckonců, teď byla jako ošetřovatelka a ne Centauri. Bylo tak krásné žít jako ošetřovatelka…

 Na obloze začaly vycházet první hvězdy a také oblaka, která se je chystala polapit a zakrýt. Ty dvě holky nikde a Princezna taktéž. Strávila v přítomnosti Lotos pár minut v životě a kromě zjištění, jaká dobrá bojovnice to je, přišla i k pár zajímavým postřehům. Zavřela stáj, zajistila mírně ohryzaným zámkem – se kterým si ale akkové neporadili, tedy alespoň ti ochočení – a vydala se k další budově. 

 Za zády se jí ozvalo tepání kopyt a zvuky, jak těžký kov vysekává rýhy do kořenů stromů, udusává zemi a drtí pod sebou ploché kameny. Z lesa se vyřítil jednorožec skvěle splývající s okolní temnotou a po chvilce cvalu zabrzdil u právě zajištěných dveří. Vlnitá, vždy nádherně rozčesaná hříva tvořila dlouhé chuchvalce a zůstaly v ní ulámané konce větviček. Podle rousů na zadních nohách šlo poznat, že proběhl po spěnky blátem a pár škrábanců na bocích jen potvrzovalo, že dvoumetrový jednorožec nebyl stvořen pro rychlý pohyb po lese.

 Krátce, ostře zaržál a uhodil kopytem do vrat. Ozvala se dutá rána, rozlehla se po stáji a vylétla okýnky ven. Sirius mu znovu otevřela a navzdory své představě o večeři popadla čištění. Napolina nebylo dobré si znepřátelit; minimálně ne, pokud s ním byl člověk na jedné planetě.

***

Svítalo. Nad krajinou se rozlilo oranžové světlo a vyhnalo stíny do tmavých děr a proláklin. Vysoko v horách, kde si jedna z Cygnus navzdory geografii udělala své ledové královstvíčko a prosadila jeho schválení, jako každý den stanula zmrzlá, čtyřnohá zdejší paní smrti a dívala se do několik kilometrů vzdáleného jezera. Nedalo se o něm – jako každý den – říct, že je stejně modré jako její hříva. Buď ho někdo zasypával stavební sutí, nebo jí slunce šisuje žíně. Bude s tím muset něco udělat.

O pořádný kus níže cválala opadavým lesem klisna shodné barvy, jako zlatavé listy všude kolem. Fakt, že se láme polovina léta, jako kdyby neexistoval. V horách byla stále zima a skupinka Cygnus zamilovaných do solí vonícího moře pro změnu chladné období roku nehodlala brát na vědomí. Nad zlatým listovým překrývajícím širou zem se zvedaly nekonečné řady kmenů, ve kterých by i neznalý pozorovatel po chvíli našel určitou pravidelnost, připomínající vzory na béčkových kobercích. Dalianne, která měla v popisu práce mezi nimi celý život pobíhat a ničit stíny, z nich občas dostávala záchvaty klaustrofobie.

Ještě o kus dál, obloukem pryč od centaurijské jizvy v nekonečných lesích, se zvedaly z moře stromů menší parodie na hory. Slunce se vyhouplo ještě výš nad obzor a nechalo své paprsky nasvětlit vrchní část rozsáhlého komplexu chodeb a Reian, místo, kde se získával mramor. Zisky se nepohybovaly v malých číslech; něčeho přece musí být nadbytek. Rozšklebené díry v zemi zůstávaly navzdory veškeré snaze okolní vegetace stále němými svědky změněné krajiny. Polorozpadlé chatrče a polámané ohrady dotvářely bizarní scenérii rozsáhlého těžebního komplexu. Vládl tu nesouhlas. Nesouhlas vůči všemu s přízviskem Centauri, nesouhlas se životem. Mrtvolný klid.

***

Svítalo.  Paprsky, které o pár desítek mil severněji bezmocně klouzaly po ledových svazích a topily se v průzračném, krustou ledu pokrytém jezeře, tady změnily veškerý povrch země na žhnoucí písek. Vzduch se tetelil nad rozpáleným povrchem, pronikal do morku kostí a ve vědomí tvořil úpěnlivé volání po sklence vody. Tím vším se plazili dva jednorožci po směru, kterým fata morganu spatřili oba a shodli se, že by se tam mohlo nalézat i něco jiného, než jen další písečný přesyp. Jejich jezdkyni se na sklonku noci zdálo, že vidí v dálce ruiny Akademie, ale ta by se neměla nacházet uprostřed pouště. A vida, nenacházela se.

Ačkoliv vyšlo slunce před malou chvílí, v neuvěřitelně krátké době proměnilo mrazivou pustinu ve výheň. Objekt se pomalu, pomaličku blížil. Vypadal, jako že se nejedná o přelud; zato cosi bizardního, jistojistě nepocházejícího z rukou Centauri.

***

Svítalo. Finny probudily první paprsky slunce dopadající na její světlou tvář. Ležela metr nad zemí na mohutné větvi stromu, s rukama i nohama zapletenýma okolo ní. Zkusila se pohnout, načež zjistila, že má šíleně zatuhlé svaly. Zmohla se na prudký pohyb nohy, pak uslyšela tichounké škubání látky a zcela probuzená si uvědomila, co se jí právě stalo. O chvilku později se dostavilo ještě jedno poznání; že ztrácí rovnováhu.

Po výrazně hlasitějším škubnutí dopadla do měkké trávy. Ještě jí chybělo, aby se jí rozbilo zapínání u bot! Prudce se zvedla ze země a snažila se vyčistit zelený flek na modré, hedvábné látce.  Možná konečně nastal čas, aby začala brát na vědomí Rorryho, který kolem ní pobíhal a dával své nadšení najevo tak, že si člověk mohl myslet, jestli se on dočista nezbláznil. Pokud bylo ještě něco takového možné, že.

Na druhou stranu; když se proti vám spikne celý vesmír, sotva řešíte jedno bastardní štěně. Rorry včera neomylně vyčenichal zdechlinu a místo záchrany se raději pořádně nažral.  Finny nezbylo, než se poohlédnout po okolí a najít si také něco k snědku. Roztrhla si řemínek na botě, ale ostatní stále držely.

Něco nebylo v pořádku. Tedy, nic nebylo v pořádku, ale tohle ještě více. Vzduch se začal tak divně chvět a zvuky lesa utichly. Zemřel, aby mohl uvolnit místo stínům. Akk zavyl, otočil se a předními packami obtiskl Finny na ramena dvě zablácené stopy. Té se nějakým způsobem podařilo vyhnat z mysli emoce a začít uvažovat. Lépe řečeno, na vybírání nejlepších možností, co dělat, nebyl čas.

Proxima jí pokaždé říkala, že není nutné znát směrnice nebo kodex, ve kterém se přesně definovalo vše možné i nemožné. Stačilo znát základy teleportace a zbytek se udělá sám, stačí ho trochu postrčit.

Zvedl se prudký vichr, který očesal několik stromů v dosahu a vzduch zaplnilo zlatavé, poletující listí.

Malá nazlátlá potvora, šťastná, že se zbavila nevítaných hostů, zmizela ve svém nekonečném vězení.

***

Svítalo. Malá zrníčka prachu, rozvířená nedávným pohybem, se koupala v ranním zlatavém světle. Jedno po druhém si vyčítavě sedalo na pošlapané listy. A stovky dalších se zvedaly do vzduchu.

Proxima obcházela gigantické díry jednu po druhé a uvažovala, co s nimi udělat. Nejhorší místo, kde se nacházelo více děr, než stěn, zcela jednoduše nechala zavalit strhnutím nástaveb. S několika bedýnkami výbušnin, které našla, se to dalo zvládnout pod rouškou noci. Teď právě hledala místo, kudy se dostat dovnitř. Sutiny jako mrtvolný koberec pokrýval prach, vznášel se i ve vzduchu a jako šedočerná rouška halil kus pevnosti před zraky slunce.

Potrhané, rozdrcené stíny náhle ožily. Znovu se vynořil rod ohně, rozzuřený ze vzpoury a jal se vyhubit bastardy jednou pro vždy. Pátraly, kdo je probudil, čím životem by mohly vykoupit svůj klid.  Nacházely jen další stíny, spojenecké, nepřátelské, všechny pod šepotem temnoty. Jedna nehmotná šeď splývala s druhou, trhala se na kousky a jako dým rozháněla po okolí, povstávala z prachu a měnila se v prach. Pak přišlo slunce, prozářilo napůl přízračné stěny paláce smrti a utlumilo boj. Stěny vzplanuly zlatavým světlem, zazářily vítězstvím a zahnaly poražené do kamenného zdiva.

Proxima našla, co potřebovala, protáhla se trhlinou ve zdi a do paměti si uložila, že ji musí zajistit. Prošla poničenou skladovou částí a zamířila k centru. Vypadalo to, jako by chodbami prosvítalo světlo zvenčí a dávalo vznášejícímu se prachu kovové, plavé odlesky.  Sotva hmotné částečky se uvolňovaly ze stropu, pršely na zem a zářily svým vlastním životem. Když donutila svoje vědomí přepnout na racionální pohled na svět, spatřila zaprášenou zem a ne o moc čistší strop. Pokrčila rameny a šla dál. Měla snad v plánu někdy něco jiného?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář