Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vzestup a pád 5/n

26. 7. 2010

Na velitelství bylo možná nepořádku až moc, ale nenacházel se tu prach. Část techniky stále ještě fungovala a filtrovala vzduch od nečistot. I když Proximu teď zajímalo něco úplně jiného. Už zjistila, kde jsou zásoby potravin a dalšího nezbytného vybavení, přišla na ovládání několika opravených zbraní a aktivovala všechny spolupracující přístroje.

Poblikávala sice jen necelá pětina ovládacího pultu, ale i to se dalo nazvat úspěchem. Zřejmě se ohniví po vyčištění celé pevnosti od bastardů neobtěžovali ji ničit, nebo ji sami ještě používali. Ona sama se tu pohybovala jen během prvních dvou dnů… nebude vzpomínat… Na chvilku se zastavila, urovnala myšlenky a dotyčný úsek paměti odsunula dozadu, mimo dosah vědomí. Vzápětí vyšoupla pryč i část vědomí samotného, nevyhovující druhou osobnost.

Přejížděla očima po kontrolkách, snažila se v tom všem vyznat a určit, co se bude dělat nejdřív. Upoutala ji jedna, která se doprovázena alarmem hlásila o pozornost. Možná, že by za celou myšlenku přidala jeden otazník a dva vykřičníky, ale Proxim v duchu klidně zkonstatovala, že se někdo blíží a bylo by dobré zjistit, kdo.

 

Finny se zapotácela, pod tíhou štěněte ztratila rovnováhu a spadla na zem. Rorry, celý nadšený, že jsou živí, začal Finny radostně oslintávat tvář. Pegasi ho odstrčila a posadila se. Kde to…? Teleportovala se přece do blízkosti Proximy, tak co dělá uprostřed lesa? Všechna únava a strach byly tatam. Lesem projelo strašlivé ‚nééé’, za které by se nemusela stydět ani ohnivá Mistryně řádu a vzápětí mohutné zapraštění doprovázené menším lupnutím, jak Finny při zuřivém útoku na suchou větev zničila i druhou botu. A byly to její nejoblíbenější…

 

Proxim se skláněla nad obrazovkou a snažila se dostat nějaké jiné údaje, než takové, které by dokázala domyslet snad i Sirius. Konečně se odstrčené myšlence podařilo proklestit si cestu mentálními bariérami a navrhnout použití Síly. Jak prosté. Probodla očima stěnu, pokračovala pohledem do blba a vyslala kus své osobnosti pryč s tichou nadějí, že už se třeba nevrátí.  Jako vždy, zklamal.

Pomohl však Proximě vyřešit jiný problém; kde je Finy. Teď stačilo pro ni dojet, pořádně jí vynadat, vrazit jí do ruky koště a donutit ji uklízet. A zavřít ji do opuštěné místnosti bez kartáče na vlasy, tak. A se zrcadlem. Nerozbitným. Shadow opět utnula scestné myšlenky a vyhodila nevítanou část sebe sama do vyhrazené části svého vědomí.

Když vyběhla ven, už v baveném listí šustila kopyta jednorožce. Jelikož sama měřila o necelý půlmetr méně než Napoline a levitaci se nikdy nenaučila, vypěstovala si originální metodu nasedání volně parodující skok vysoký. Švihla rukama, odrazila se, opsala ve vzduchu krásný oblouček… a gravitace ji opět stáhla na zem. Vedle ní se nechápavě dívala Fairy na to individuum svým klasickým ‚a jinak všechno dobrý?‘ a opět se začala pást. Mladá žena se zvedla ze země, už s menší energií se znovu odrazila a úspěšně nasedla.

 

Rorry najednou zaskučel a dvěma skoky se schoval za Finny. Ta se o něj při prvním pokusu couvnout přerazila a oba zůstali ležet na zemi. Objevil se další vybledlý přízrak a po zjištění, že ani jeden nepatří k rodu ohně, se rozhodl je usmažit.

Finny opět hrozivě zaječela, perfektní telekinezí zvedla nejbližší předmět a hodila ho na nyní již hmotný stín, zase jednorožce. Ten uhnul, aby se mohl náležitě a nerušeně vzepnout, pak uhnul podruhé a potřetí. Rorry začal brát celou věc za bezvadnou hru, vymotal se z rukou, nohou a cárů šatů, načež vyrazil do útoku. Stín byl jiného názoru a jediným kopnutím mladému akkovi zlomil vaz. Díky tomu si nevšiml už regulérní poměrně silné transferace, která ho roztříštila na tisíce střípků, ze kterých byl složen.

 

Fairy předpisově zaryla kopyta do země, sklonila hlavu a pokoušela se na klouzajícím povrchu udržet rovnováhu. Podařilo se.

Jakkoliv to porušovalo starý kodex, Proxima byla zvyklá vytvářet transferace ve vzduchu, krýt je ve vzduchu, uhýbat jim ve vzduchu i navzdory faktu, že neovládala telekinezi. Většinou, když se snažila někoho sundat, nacházel se na zemi pouze její stín. A většinou se k němu zbytek brzy připojil.

Rutinně přepočítala kosti, na pomalé protažení všech svalů se vykašlala a posadila se. Ohnivá krysa se nevinně pásla o kousíček dál a nijak nedávala najevo, že by třeba odmítla poslušnost z náhlé obranné reakce před stínem.  Finny civěla na místo, kam dopadla spálená půlka akka probodaná neviditelnými střepy, a odmítala se pohnout.

Konečně stočila rozšířené oči na Proximu. Ta ignorovala její pohled, zvedla se ze země, poněkud netaktně ji chytila za ruku a s klisnou v závěsu odtáhla pryč.

***

Finny chtěla vehementně domů. Čím delší doba uběhla, tím více se jí rozvazoval jazyk a na povrch vyplouvala neovlivnitelná, umíněná osobnost. Proxima se ale stejně pevně rozhodla, že ona tu ještě pár dní zůstane. Chvíli to vypadalo, že se schyluje k nerovnému duelu, nakonec však Proxima poslala Finny tam, kam chce jít – i s klisnou. Dokonce se přemohla a pomohla klisnu uklidnit a vysvětlit jí situaci, což původně chtěla nechat zcela na Finny. Kdyby jí po cestě Fairy zlomila vaz, ubyla by další pomocná síla – i když, že by Finny někdy nějak výrazněji pomáhala…

 

Finny měla ráda rychlost, ale ne zas až takovou. Cáry modrého šatu kolem ní povlávaly na všechny strany stejně, jako rozcuchané vlasy a překážely mladé Pegasi ve výhledu. Držela se jediného provazu a nezdálo se, že by na tuto skutečnost byl brán sebemenší zřetel. Klisna letěla po rozervané cestě plné šedočervených kamenů, přeskakovala ty větší a navzdory plnému cvalu čas od času ze samé radosti vyhodila zadními. V nesoudných rychlostech zatáčela po klouzajícím povrchu kopírujícím stále se blížící strmé úbočí hor, řítila se po poničené cestě, jako kdyby se jednalo o zánovní dlažbu mezi Akademií a stájemi.

Padající kameny sem tam strhly kus komunikace, sem tam ji zavalily a co hůře, navzdory všem fyzikálním zákonům je bylo možno uvést do pohybu i minimálním vynaloženým úsilím. Jakoby čekaly na někoho, koho budou moci rozdrtit. Finny by na některých úsecích jela maximálně klusem, zatímco klisna – jak už Finny dávno zjistila, nenechala si sebeméně mluvit do řízení – zřejmě zastávala teorii, že všechny kameny uvedené do pohybu se mají nacházet co nejdále za jejím ohnivým ohonem.

Finny posledních pět minut nedělala nic jiného, než si neustále v duchu opakovala, že musí spadnout. Přesně podle jejích nejhorších představ se scenérie měnila na ještě strmější svah, rokli a na skálu rozdělenou na římsy a téměř kolmý svah. A přesně jako podle jejích představ za prudkou zatáčkou a balvanem klisně dostatečně zakrývající výhled kus cesty chyběl.

Fairy před sebou viděla překážku, kterou je třeba překonat, zatímco jezdkyně spatřila díru, před kterou je třeba zastavit. Jenže klisna si běžela sama, Finny pro ni představovala jen trpěnou zátěž. Na její – ne první – zoufalý pokus ji zpomalit zareagovala mírným snížením rychlosti a vyšším skokem. Ztratila rychlost, zato získala nádherný výhled. A zvolila jediný logický způsob, jak se dostat dál.

Jen co se kopyta dotkla země, klisna se znovu pokusila nabrat rychlost, což se na klouzajícím povrchu stále ukázalo jako snazší, než brzdění. Finny se zařekla, že na poslední chvíli seskočí, ale při pohledu na rychle se zkracující vzdálenost k okraji srázu a nedostatek záchytných bodů, svůj cíl změnila, zůstala klisně vlát okolo krku a neúmyslně ji kopla do žeber. Fairy se i přes podvědomé uhnutí do strany a vyhození z rovnováhy odrazila, vcelku neměla na výběr. Přeletěla jámu, dotkla se předními země a snažila se ustát skok. V ten moment se křečovitě držící Finny svezla do strany a odsoudila balancujícího jednorožce k pádu do hlubin vedle cesty.

Klisně se povedlo odrazit se od stěny a získat nějaký čas, než se potká s některou z dolních říms. Náklad se stále držel, to ale Fairy momentálně zajímalo ze všeho nejméně. Jako každý čistokrevný jednorožec ovládala vlastní škálu schopností, ve většině nezbytných případů ale postačila stará dobrá telekineze. Začala zpomalovat samu sebe, nutila se brzdit a nehybně viset ve vzduchu, zatímco mládě se ji podle všeho snažilo uškrtit provazem omotaným kolem krku. Zauvažovala, jestli ho nemá shodit, ale tím by možná naštvala Proximu a to nechtěla. A možná také ne.

Ne úplně měkce, ale přijatelně přistála na zemi v nějaké rokli a začala hledat cestu, kudy se dostat ven. Zrovna, když klusala kolem nějaké díry do tmy, se náklad opět začal vztekat a snažil se jí vnutit nějaký směr. Jedna piruetka, párkrát vyhodit, pak skopnout dolů a byl klid.

***

            Z pouště se jen tak, jakoby nic, zvedala kolmá a zatraceně vysoká stěna z písku. Nina si povzdechla. Už zase tu někdo musí obcházet fyzikální zákony. Ty zatracené Cygnis.. Průchozí sice nebyla, ale po několika pokusech dostat se skrz se část jednoduše.. sesypala na zem, navrátivše se mezi hmotu ovládanou gravitací. Tohle by bylo, pomyslela si Nina, když se oba jednorožci opět apaticky dali do pohybu. Tak nějak ji nepřekvapilo, že se o chviličku později písek znovu zvedl do bizarní bariéry.

            Jak brzy zjistila, nebetyčná bariéra měla svůj význam. Uvnitř se rozprostíral jiný svět; z pouště vyrazily keře a stromy, některé kvetoucí, jiné obtěžkané plody a vytvořily neprostupný porost. Kdosi, podle všeho menší, než Jednorožec, si vyšlapal mezi hustou vegetací cestičky – ale, jak Nina brzy zjistila, Nefelin se tudy také protáhl. Geraltha náhle vyrazila dopředu, což byl vzhledem k totální vyčerpanosti poměrně slušný výkon. Vzápětí se ozvalo šplouchnutí vody a mládě akka zapadlo do vody. Napila se, chvilku na sebe stříkala vodu a pak si lehla na břeh, tak, aby nic kromě hlavy nezůstalo nad hladinou. Šedák způsobně počkal, než ho Nina zbaví postrojů, Shami si s nějakými řemínky servítky nebrala a odplazila se do vody tak, jak byla. Ošetřovatelce blesklo hlavou, jestli si má sundávat oblečení, nebo ne, ale dospěla k závěru, že zašpiněné látce trocha vody prospěje také.

            Ačkoliv se věci ze sedlové brašny vykoupaly společně s klisnou, nějakým zázrakem zůstaly v původním stavu. Dobře, žádný zázrak, pouze jeden malý technický zlepšovák. Zabalit potraviny do nepromokavé fólie a svázat ji, to by průměrnou Centauri nenapadlo. Nina se na oheň vykašlala, ale jak postupoval večer, vracely se síly a ubývalo tepla. Nakonec v nedalekém roští našla padlý kmínek jakéhosi pokrouceného stromu a přesvědčila Shami, aby ho telekineticky vytáhla ven. Dřevo na zátop přistálo vedle novopečeného přístřešku a chuchvalce trnitého roští na něm posloužily k rozdělání ohně. Geraltha, věčně se motající kolem, omylem podkosila jednu nohu jejich úkrytu, ale pod ním stojící Nefelin v roli provizorního sloupu situaci zachránil.

            Náhodou, začíná to být docela pěkný výlet. Ale kde je Finny?

***

            Bylo tu tma a zima. Ta šmejdská herka! Nejen, že si nenechala vnutit ani nejmenší náznak správného směru ke stezce, kterou Finny ukázala jiná studentka zažraná do hor, ale ještě ji shodí to téhle bastardní díry. Aktivovala světelný meč a rozhlížela se po okolí, s jakým problémem má tu čest teď. Celý prostor vyhlížel jako propadlá jeskyně, s jedním úzkým východem plným suti, která Finny rychle a bezbolestně dopravila dolů. Raději se ani nechtěla podívat na své šaty, ale omylem zavadila pohledem o potrhaný, tmavě šedý rukáv. Nebýt tak šíleně naštvaná, pravděpodobně by se pro nejluxusnější kus oblečení na TX3 dala do pláče, ale teď se to jaksi nehodilo. Princezny přece nepláčou. A už vůbec ne na místech, která mají takovou akustiku, že šoupnutí nohou zní jako válečný marš pěší armády.

            Nevěděla, co má dělat, tak začala hledat botu. Na modře lakované řemínky, stavěné maximálně pro chůzi do schodů, se zdejší terén ukázal jako příliš náročný. A šlapat na zdejší štěrk bosou nohou.. ozvalo se hlasité, stokrát zesílené fňuknutí. Gerry, kde ten prašivák je?

 

            Geriville by velmi rád vyrazil za tou, o které ho všichni přesvědčovali, že je jeho majitelka. Dobrá, možná bylo ‚velmi rád‘ poněkud nevhodné označení, ale každopádně by se velmi rád dostal z té zatuchlé klece ven a trochu se prolétl po okolí. Poslední dobou mohl okolní krajinu vidět maximálně z okna haly, nebo přes zamřížovaná střešní okýnka. Ha ha, jako by se jimi pegas s roztaženými křídly mohl protáhnout.

            Stal se mu taková nepříjemná věc; a to, že ho šla krmit Sirius. Jako ztracený čas se ukázalo jakékoliv vysvětlování, že údaje o krmné dávce na dveřích jeho vězení jsou už dávno zastaralé a ovoce má dostávat dvakrát více. Ta zásadová krysa mu hodlala dát přesně tolik, kolik dostat měl a odejít. To Gerry nemohl připustit, skousnul ucho od kýble a ukořistil si.. dobrá, trochu více, než byla jeho obvyklá denní dávka. S prostým konstatováním, že si právě vytvořil zásoby i na zítra, ale nepočítal. Než stihl jakkoliv zareagovat, Sirius dveře zajistila a odešla.

            Tak si tu hrál s kýblem, šilhal hlady a hledal něco, co by mohl rozbít a nedostal se tím do průšvihu. Nádoba opatřená uchem se nakonec ukázala jako přívětivý společník a pomohla mu zabít dlouhé hodiny.  Jen, co pochybná Shadow opět přijde, poví jí vše o Finny a pak si trochu protáhne křídla. Koneckonců, malér bude mít jeho takzvaná majitelka.

***

            Svítalo. Nina se protáhla a vstala z hromady suché trávy, kterou v duchu označila jako postel. Ani jeden z čtyřnohých nezklamal; Nefelin se v klidu natáhl na zem a spal, Shami nervózně sledovala okolí a Geraltha dřímala v jakési parodii na akka stočeného do klubíčka. Ačkoliv o odpočinutí a obnovených silách nemohla být ani řeč, všichni se vcelku dali dohromady a začali řešit otázku, co dělat dál.

            Hřebec to měl jednoduché. Stačilo, aby k Nině sklonil hlavu a bylo jasné, že jí plně důvěřuje a na nějaké hledání východiska zvysoka kašle. Geraltha si lehla na zem vedle ošetřovatelky a Shami zaujala typický postoj ‚je-li to možné, zdrháme!‘. Na otázku, jestli se jí zrovna teď chce zdrhat, odpověděla, že ani ne a ať něco vymyslí Nina.  Nina sice vždy poslouchala Finny, ale ta tu teď není a tak má volné ruce. Navíc se zdálo, že ji všichni hodlají podporovat, což byla situace nevídaná a neslýchaná.

            Tak či tak, problém se po chvíli objevil. Měl podobu hladového divokého paledora, který si podle všeho zrovna sháněl snídani. Když se čtveřice nacházela u jezírka, skočil Shami na hřbet a chystal se kousnout. Vzápětí se mu na ocas pověsilo čtyřicet kilo živé váhy zakončené tlamou s řadou zubů a paledor změnil cíl, připraven zneškodnit Geralthu. Nefelin sice bojovým výcvikem nikdy neprošel, ale nehodlal jen tak nečinně stát a přihlížet. Geraltha uhnula drápům, ale tlapa změnila směr letu, následujíc paledora odhozeného do jezírka.  Vzápětí se z křoví zhmotnil další paledor, tentokrát s koženým obojkem a zdálo se, že stojí na straně potenciálních snídaní.  

            Netrvalo dlouho a divoký predátor ležel nehybně na zemi.

***

Finny zkoumala, jestli by ta přezka šla ještě opravit, nebo bude potřebovat novou. A taková krásná byla! Na chvíli úplně zapomněla na svůj nešťastný osud a litovala zničené dekorace šatů. Co na to schopnostmi? Zkusila to telekinezí – jemně zapáčila, ale nic se nestalo. Kéž by tu byla Nina, ta spraví všechno! Druhý pokus, řemínek se pohnul a nebezpečně se natáhl. Skoro! Už jen kousek. Na třetí pokus došlo brzy, snad až příliš brzy. Ozvalo se tiché prasknutí následované vzteklým ryzallským zaječením. Překládat raději nebudeme.

                Možná to bylo zaječení, možná ne, co shodilo kámen z příkré stěny. A snad to ani kámen být nemohl, co dělalo ten strašlivý randál, podle kterého by Finny tipovala spíše obrovskou lavinu. Otočila se a se zatajeným dechem sledovala kus horniny a téměř bolestně si uvědomovala každý jeho náraz do stěny. Když dopadl, už jen čekala na smrtící transferaci seshora. Po chvilce jí došlo, že by se mohla schovat. Ne snad, že by to pomohlo, ale tak pro klid duše…

                V jeskyňce byla zatracená tma. Určitou výhodu to skýtalo, ale kýžený klid duše nikoliv. Napadlo ji, že by mohla znovu zkontrolovat stav toho pravého rukávu, ale neviděla na něj. Zaklela, tentokrát už potichu. Přesto se ani tentokrát nevyhnula přímému následku, který se na první pohled zdál už příjemnějším. Z nitra chodby se začalo šířit světlo. Nejdřív jen malý náznak prvních paprsků, které si lze splést v absolutní tmě s vlastní rukou, potom už zcela nepopiratelné světlo, jasné a bílé, takové, jaké nevyzařují ani stíny ani FairyTale.

                Zvědavost brzy ustoupila strachu. Finny vycouvala z jeskyně, cestou nabourala do stěny a ukopla si palec, dávku písku za krkem nepočítaje. Světlo sílilo, rychleji a rychleji a zdálo se jí, že slyší zvuk kopyt, neokovaných kopyt. Cygnis? Ale tady přece není žádná, která by mohla mít na svědomí tohle světlo, které už bylo silnější než by se jejím očím líbilo. Vyběhla z jeskyně a schoulila se za skalním výčnělkem. Sáhla k pasu a vzápětí zjistila, že už nemá ani přezku, natož meč. Rychlé rozhlédnutí stačilo k tomu, aby viděla svou zbraň ležet na místě ne zrovna hladkého přistání.

                Musela zavřít oči a ještě si je přikryla rukou. Slyšela dusot kopyt čtyřnohého zvířete. Vyběhlo z jeskyně a Finny už podruhé v pěti minutách čekala na krátký proces. S podivením si po pár vteřinách uvědomila, že ještě žije a světlo pohasíná. Otevřela oči a ohlédla se. Současně si uvědomila, že stát zády k nepříteli není zrovna ideální. To, co spatřila, jí vyrazilo dech.

                Ještě nikdy neviděla takového jednorožce. Byl zkrátka jiný, než všichni, které znala. Uprostřed malého prostranství stála sněhově bílá klisna se stříbrnými žíněmi a rohem barvy křišťálu, který se při každém jejím pohybu leskl jinou barvou a lámal světlo, stejně tak kopyta. Její tmavé očí působily kontrastně a upoutávaly pohled. Světelná aura kolem ní nepohasla úplně, jen klesla na přijatelnou úroveň pro centaurijské oči. Pár vteřin Finny věnovala klisně, ale pak ji upoutala postava, která na neosedlaném jednorožci seděla. Na mysli jí vytanula otázka, jak může někdo jezdit na jednorožci bez sedla, bez uzdečky, ale hlavně bez biče, ale neobvyklost celého tohoto zjevu tento dotěrný dotaz brzy zahnala.

                Jezdkyně vyzařovala světlo jako její zvíře. Byla oděná v dlouhý plášť nepopsatelné barvy a stříbřitě se leskl, u krku byl sepjat stříbrnou sponou se zeleným kamenem. Dívka měla na sobě nepochopitelně bílé šaty s moc pěknou krajkou, uvědomila si Finny, a nádhernými rukávy. Ty bych taky chtěla! Její světle hnědé vlasy se zlatě leskly, ale opět nejvíce upoutávaly oči. Jasně zelené, jako snad všechno na ní vyzařující světlo. Zkrátka jako kdyby přitáhla z nebe.

                Když se Finny vzpamatovala, napůl nevědomky položila obligátní otázku: „Kdo jsi?“ Nějak jí nenapadlo vykat. Neznámá se usmála. „Nenapadá tě lepší otázka?“ Světelný meč se zvedl a přilétl Finny do ruky. Ta ho chytila, aby vzápětí zjistila, že si ho nemá kam pověsit. Původně jí chtěla říct, aby jí ještě spravila pásek, ale pocit, že by to nedopadlo dobře, převládl. „Díky.“ Až potom si uvědomila, jak to slovo zní nepřirozeně.

                „Nechceš tu zůstat, předpokládám?“ zeptala se neznámá. Finny až teď přišla na to, že i hlas má jiný. Zvláštně melodický s nezvyklým přízvukem, který by u ošetřovatele možná i označila za bastardní, ale tady jí přišel tak nějak přirozený. „No, nechci. Bylo by fajn se odsud dostat.“ Chvíle ticha jí naznačila, co má udělat. „Pomůžeš mi?“ Neznámá kývla. Seskočila a pomohla Finny na svou klisnu. Centauri znervózňovala nejen neustálá bílá záře, ale i nezvyklá výška, přeci jen pegasové bývali poněkud menší. Pak neznámá nasedla za ni a nechala Finny v údivu nad tím, jak se dá v dlouhých šatech naskočit na tak vysokého jednorožce bez sedla a že ten jednorožec dokonce i spolupracuje.

                Pak se vydaly zpět do jeskyně a skrz ni chodbou kamsi k povrchu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.

(Elfairy, 16. 8. 2010 15:18)

Nojo, už ji tam máme :-) Někdy zase musíme zapracovat. Je tam pár chybek, ale ty se ztratí. Pěkné!

Re: .

(Prox, 27. 8. 2010 10:15)

Někdy by to chtělo, aby se příběh nakonec nezařadil vedle těch rozepsaných a odložených na dobu neurčitou.
Pár chybek? Že bych si to po sobě nepřečetla, nebo už stíhám zapomínat souvislosti?

Re: Re: .

(Elfairy, 29. 8. 2010 17:36)

Uvidíme, jak se to vyvrbí.
Souvislosti, tak na ty já odborník moc nejsem. Spíš sis to po sobě nepřečetla ;-)

.-.-.

(Claireé, 17. 8. 2010 12:11)

Fuj, hnus!!!

Re: .-.-.

(Prox, 27. 8. 2010 10:16)

Díky za upřímnost.