Post scriptum
20. 9. 2011
Hřbitovní brána slabě zaskřípe, chvíli klade formální odpor a pak se s nevolí podrobí. Pravé křídlo se kousek pootevře a poté zastaví, jako kdyby mělo pár trsů dlouhé uschlé trávy větší moc, než síla lidských paží; levé, vyrušeno ze svého věčného klidu, nadskočí a rozeběhne se pryč; jen aby se s dutou ránou zastavilo o kontejner. Zahnědlou trávou projede zvuk plastového gongu jako elektřina; trsy se narovnají, učešou zahnilé stonky a utvoří němý dav přihlížející průvodu, třeba jen na jediný okamžik; pak opět foukne ledový vítr a svalí je na zem. Němé řady křížů se nepohnou ani o píď; jen pár posledních slabých plamínků života opět zaplápolá a uschlé květiny vyšlou část svého zahnědlého já do světa.
Skupinka lidí prochází mezi hroby a zvuky jejich kroků opět rozechvívají trávu, která už je příliš slabá na to, aby utvořila přinejmenším důstojný koberec. Uschlé okvětní lístky sem tam proletí vzduchem, mihnou se lidem pod nohama a tiše dokončí svou pouť pod zmazanými podrážkami. V trávě zůstávají znatelné otisky; až závan větru své nemrtvé vězně opět postaví na nohy a urovná, aby je v příští chvíli znovu poslal k zemi. Mizí za lidmi jako kola na vodě po utopené žabce; mizí ve směru ke hřbitovní zdi, pod kterou stojí masivní, rodinný hrob s odklopenou deskou.
Od skupinky prozatím živých se oddělí urna; na okamžik se ukáže dennímu světlu, vychutná si poslední pohled na svět mezi řady kamenných křížů a otrhaných věnců a oprýskaných zdí porostlých mechem. Svítí slunce a kreslí vyvráceným a nahnutým náhrobním deskám ještě vyvrácenější a nahnutější stíny; plane, slabě pulzuje a zalévá okolí světlem; nic však nepůsobí méně živě, než toto mrtvé žluté nic, vycházející z kotouče, který se všeho nejvíce připomíná bezednou díru.
Nikdo nepromluví. Někdo nemůže, někdo nechce a někomu studený podzimní vítr odnesl slova z úst a vysušil všechny slzy dříve, než se stihly nahromadit v očích. Už toho bylo až příliš; lidé odchází a zvuky jejich bot srážejících trávu k zemi si vítr mezi kříži a hřbitovními zdmi vane sem a tam, a jediné, co zůstává, je matný svit slunce, prázdnota v uších a zvuk toho větru v hlavě.